ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1305.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1305/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2017 o dovolání podaném R. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 5 To 148/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 109/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 2 T 109/2015, byl R. B. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 4. 2014 v době kolem 12:39 hodin jako strojvedoucí osobního motorového vlaku, složeného z hnacího drážního vozidla v čele vlaku a dvou tažených drážních vozidel, jedoucího po trati B. – S. M. u U. H., nedodržel omezení plynoucí z všeobecného rozkazu č. 0000320-800, se kterým byl před započetím jízdy seznámen ve ŽST B. a kde je výslovně uvedeno, že mezi stanicemi K. – V. je v km 64,247 a v km 65,114 vypnuto přejezdové zabezpečovací zařízení a v km 63,350 je umístěn přenosný přejezdník s číslicí „2“, tzn. návěstidlo, které informuje osobu řídící drážní vozidlo o stavu přejezdového zabezpečovacího zařízení, v tomto případě dva otevřené přejezdy s povinností jet se zvýšenou opatrností a v K. na železničním přejezdu v km 64,247 t.č. ve výluce, křížícího místní komunikaci vedoucí od zástavby garáží dále na ulici J., v rozporu s článkem 67 vnitřního předpisu SŽDC D1 (dopravní a návěstní předpis) upravujícího jízdu se zvýšenou opatrností, kdy musí strojvedoucí alespoň ve vzdálenosti 250 m před přejezdem dávat opakovaně návěst Pozor, dokud čelo vlaku nemine přejezd a v úseku 60 m před přejezdem až do okamžiku, kdy čelo vlaku mine přejezd, jet rychlostí nejvíce 10 km/h, kdy před příjezdem na přejezd s vlakovou soupravou nedával zvukovou návěst Pozor, na přejezd vjel rychlostí 62 km/h a přední částí hnacího drážního vozidla se na přejezdu střetl s levým bokem osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, řízeného I. Z., který před odbočením na železniční přejezd nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě“ s dodatkovou tabulkou č. E 10 „Tvar křížení pozemní komunikace s drahou“, kdy vozidlo bylo po střetu tlačeno před vlakovou soupravou a následně roztrženo na dvě části o hranu nástupiště ŽST K. - zastávka, kdy přední polovina vozidla zůstala zaklíněna i s řidičem mezi pravou přední částí hnacího drážního vozidla a hranou nástupiště, čímž poškozený utrpěl poranění neslučitelná se životem, a to polytrauma - tříštivě rozlámaný hrudní koš, trhliny a zhmoždění plic, mírné krvácení pod měkké pleny mozkové, zlomeninu levé pažní kosti, zlomeninu pravého bérce, kterým na místě podlehl a způsobil tak dále hmotnou škodu majiteli vozidla spol. AutRec s. r. o., se sídlem Záboří nad Labem 131, ve výši nejméně 55.000 Kč, dále poškozením nástupiště Správě železniční dopravní cesty, s. o., se sídlem Kounicova 26, Brno, ve výši 233.055 Kč a poškozením drážního vozidla spol. České dráhy a. s., Depo kolejových vozidel Brno ve výši 118.265 Kč . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 5 To 148/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně ve stručnosti zrekapituloval dosavadní průběh předmětného trestního řízení a argumentaci soudů prvního a druhého stupně. Dále předestřel, že svým jednáním nenaplnil obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kdy absentuje jak jeho zavinění, tak příčinná souvislost mezi porušením interního předpisu SŽDC a vzniklým následkem, tj. usmrcením řidiče osobního automobilu. Soudům prvního i druhého stupně v daném kontextu vytkl, že nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, zejména pak rozhodnutí ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, a nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Obviněný poukázal, že nemohl předvídat, že poškozený nebude respektovat zásadní pravidla silničního provozu. Smyslem interního předpisu, jehož porušení bylo obviněnému soudy vytýkáno, není zabránění střetnutí drážních vozidel se silničními vozidly na přejezdu, nýbrž aby řidič silničního vozidla, který respektuje pravidla silničního provozu, mohl na dohledovou vzdálenost spatřit přijíždějící vlak. Dohledová vzdálenost je přitom obecně stanovena na 80 metrů, přičemž v projednávaném případě byla skutečná dohledová vzdálenost 240 metrů. Strojvedoucí poté nemá povinnost zabránit střetnutí, a to s výjimkou případů, kdy silniční vozidlo nebo jiná překážka stojí v jízdním profilu dráhy. Dále pak, důležitým faktorem, bez jehož existence nelze dospět k závěru, že jde o čin zaviněný, je samotná možnost předvídat, kdy v tomto obviněný odkazoval na princip omezené důvěry v dopravě. Pokud přitom soudy dospěly k závěru, že podstatnější vliv na vznik následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a že nedbalost obviněného je dovozována ze skutečnosti, že si nepočínal dostatečně obezřetně proto, že nevzal v úvahu jednání poškozeného, pak není možné učinit závěr o vině takovým způsobem, jak dovodily soudy prvního a druhého stupně. Provedeným dokazováním přitom bylo prokázáno, že obviněný do poslední chvíle nemohl předvídat, jak se poškozený zachová. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
K uplatněné dovolací argumentaci obviněného lze uvést, že ji Nejvyšší soud shledal jako právně relevantní, zejména tedy s ohledem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný rozporoval naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětná argumentace však nebyla shledána opodstatněnou, jak bude v podrobnostech rozvedeno dále.
Nejvyšší soud může nejprve podotknout, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, resp. relevantní, a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, tak s ohledem na jeho dovolací námitky Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že i při existenci určité míry spoluzavinění poškozené osoby je možné dospět k závěru o trestní odpovědnosti obviněného. Jestliže tedy obviněný sám porušil své povinnosti, nemůže se z hlediska trestní odpovědnosti dovolávat výhradně porušení povinností ze strany poškozeného. Jak ostatně uvedly již soudy prvního a druhého stupně, na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný porušil vnitřní předpis SŽDC, přičemž se dopustil omylu a zaměnil přejezd, který měl povinnost přejet rychlostí max. 10 km/h za jiný, a na inkriminovaném přejezdu jel (v danou chvíli neadekvátní) rychlostí 62 km/h. Dovození zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tedy bylo náležitě podloženo provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by obviněný jel za dodržení stanovené maximální rychlosti, patrně by nedošlo ke střetu s vozidlem poškozeného. Uvedené konstatování se může jevit jako čistě hypotetická domněnka, lze však doplnit, že pokud by obviněný dodržel veškeré předpisy a pravidla dopravy, jak předvídají relevantní normy, tak i přes (hypotetický) škodlivý následek ve formě poškození majetku či zdravotní újmy, by nebyl trestně odpovědný. Přesto, příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, který porušil své povinnosti, nerespektoval interní instrukce a v předmětném úseku jel rychlostí několikanásobně vyšší, než měl, a to bez použití zvukové návěsti, a vzniklým následkem, tedy smrtí poškozeného, byla jednoznačně prokázána. V projednávaném případě se přitom nejednalo o opomenutí přesně neznámých a ničím nestanovených opatření. Výrazné spoluzavinění poškozeného poté adekvátně reflektovaly soudy prvního i druhého stupně, když toto spoluzavinění našlo odraz jak v právní kvalifikaci daného jednání, tak i ve výměře uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu