ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1316.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1316/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2008 o dovolání I. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 94/2007 ze dne 18. 4. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 196/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 196/2005 ze dne 17. 1. 2007 byli I. T., V. T. a D. D. alias L. S. v bodě I./1 uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a v bodě I./2 trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pod bodem II. byl D. D. alias L. S. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a I. T. trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl I. T. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Předmětným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o trestu ohledně ostatních dvou spoluobviněných D.-S. a T. Dle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo také rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku všichni tři odsouzení a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 podali, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 67 To 94/2007 ze dne 18. 4. 2007, a to tak, že jej dle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I./1, o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všichni tři obžalovaní při nezměněném výroku o vině pod bodem I./2 a obžalovaní D. a T. pod bodem II. spáchali: obžalovaný T. v bodě I./2 trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obžalovaný D. – S. v bodě I./2 trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodě II. trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a obžalovaný I. T. pod bodem I./2 trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem II. trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl I. T. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Zároveň bylo rozhodnuto o trestu ostatních odsouzených a podle §228 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby pro skutek přesně popsaný v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. Zt 556/2005 a následně v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 označený pod bodem I./1 s tím, že označený skutek není trestným činem. Podle §256 tr. ř. bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání státního zástupce.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal I. T., jako osoba oprávněná, dovolání (včetně jeho pozdějšího doplnění), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ust. §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku z hlediska ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že v důsledku vadně a neúplně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině. Dle něho je nesporné, že poškozený P. utrpěl zranění popsaná ve skutkové větě pod bodem I./2, to však ještě neznamená, že mu je způsobil on a to ve večerních hodinách dne 17. 7. 2005. Jmenovaného poškozeného je třeba přitom hodnotit jako osobu nevěrohodnou, neboť mezi jeho výpovědí v přípravném řízení a v hlavním líčení (kde navíc vypovídal opilý) jsou zásadní rozpory, když mimo to je z lékařské zprávy ze dne 21. 7. 2005 zřejmé, že v době údajného útoku byl ve stavu těžké opilosti a jeho schopnosti správně vnímat rozhodné skutečnosti byly značně zkresleny. Znalec MUDr. K., CSc., ve své výpovědi navíc sám připustil, že zranění může být staršího data, v řádu několika dnů. Rozpory pak jsou i ve výpovědích svědkyně K.
Stejně tak nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku pod bodem II., kde jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného V. O., která je však procesně nepoužitelná, neboť byla pořízena v rozporu s trestním řádem. Dle jeho názoru se nejednalo o neodkladný úkon, bylo při něm navíc porušeno právo poškozeného používat mateřský jazyk, což byl zřejmě i jeden z důvodů, proč poškozený protokol nepodepsal. S poškozeným nebyla nikdy provedena rekognice, takže není jasné, zda osoba „I.“, o níž svědek hovořil, je skutečně I. T. Dovolatel byl na základě výpovědi svědka O. odsouzen, aniž měl v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva možnost ho vyslýchat, takže svědkova přečtená výpověď nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem o jeho vině. Nepřítomnost jmenovaného svědka v hlavním líčení zabránila takto soudu sledovat jej a utvořit si vlastní názor o jeho věrohodnosti, když dle jiných svědků je poškozený napojen na organizovaný zločin a v obavě před skutečnými pachateli nemusel uvádět pravdu.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak má dovolatel za to, že vzhledem ke splnění podmínek ust. §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. není uložení trestu vyhoštění namístě, protože tento má dlouhodobý vztah se svědkyní D. K., který nebyl narušen ani jeho dlouhodobou vazbou.
S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel použil zcela totožnou argumentaci z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již v rámci vlastního trestního řízení a soud se s ní opakovaně náležitě vypořádal. S touto argumentací se plně shoduje, a proto v této části hodnotí dovolání jako zjevně neopodstatněné. K argumentaci dovolatele v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak uvedl, že zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou byly splněny a uložení tohoto trestu nevybočuje z mezí stanovených v ust. §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když soud odvolací jeho uložení též přiléhavě zdůvodnil ve svém rozsudku. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně souhlasil, aby takto učinil v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dovolání uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestu, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě nezpochybňují právní posouzení skutku, neboť dovolatel jimi brojí výlučně proti způsobu opatřování, provedení a hodnocení důkazů soudy, z čehož dovozuje jiný průběh skutkového děje. Takto napadá především svědecké výpovědi poškozených P. a O., které považuje za nevěrohodné a provedené v rozporu s právními předpisy. Právně relevantní je tak pouze jeho námitka směřující proti uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou, již uplatnil v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem ke zjištěním uvedeným ve výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů, včetně změny provedené soudem odvolacím, se dovolací soud shoduje se závěry o tom, že se skutkový děj odehrál tak, jak je v nich popsán a následně rozsáhle a pečlivě odůvodněn. Takto je nutné konstatovat, že tento byl zjištěn na základě pečlivě provedeného dokazování (pomocí celé řady důkazních prostředků), které nevykazuje žádné náznaky porušení relevantních právních předpisů, a to i pokud jde o následné hodnocení takto provedených důkazů. Co se týče dokazování skutků pod body I./2 a II., soud v obou případech řádně odůvodnil, proč v souladu s ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokoly o výpovědích poškozených P. a O., když oba byli v době konání hlavního líčení nedosažitelní. Regulérnost provedení těchto výslechů byla přitom oběma soudy vyřešena a tyto tak je možné považovat za zcela správné. Svědek P. byl přitom následně předveden k dalšímu hlavnímu líčení (viz str. 17 rozsudku soudu 1. stupně), kde označil i přítomného dovolatele jako pachatele činu ad I./2, když stejně tak byl dovolatel označen jako pachatel skutku pod bodem II. poškozeným O. v rámci provedené rekognice pomocí fotografií. Soud v rámci hodnocení důkazů vzal v úvahu i skutečnost, že poškozený P. byl během výslechu před soudem opilý. Třeba zdůraznit, že skutkový děj je dále potvrzován celou řadou dalších důkazů, a to výpovědí svědkyně K., důkazy listinnými (záznamy o telekomunikačním provozu a protokolem o domovní prohlídce u svědkyně P.). Důležitými důkazy byly pak znalecké posudky znalce MUDr. K., CSc., který vyloučil dřívější vznik zranění poškozeného P. (tedy před datem 18. 7. 2005) a dosvědčil rozsah zranění poškozeného O. Nutno tedy odmítnout dovolatelovo tvrzení, že skutkový stav byl v daném případě vadně a neúplně zjištěn a že by na základě něj posléze bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině.
Pokud se týče námitky proti uloženému trestu vyhoštění, nelze dovolateli přisvědčit, že by tento byl uložen v rozporu s ust. §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Zákon stanoví, že: „soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin“. V daném případě jsou tyto podmínky zákonem stanoveny kumulativně a je tak zřejmé, že pokud dovolatel argumentuje tím, že má dlouhodobý vztah se svědkyní K., která jej navštěvuje ve výkonu trestu odnětí svobody (viz č. l. 1249), nejedná se o rodinné vztahy ve smyslu cit. ustanovení, nehledě k tomu, že ani ostatní zákonem předepsané podmínky splněny nejsou. Daný trest tak byl uložen zcela správně a v souladu s trestními předpisy.
Z uvedeného vyplývá, že právně relevantně byl v posuzované věci uplatněn toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jako zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka