ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1329.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1329/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání podaném I. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 159/2009 ze dne 21. 4. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 103/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 99 T 103/2008 ze dne 19. 1. 2009 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.
O odvolání I. D. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 159/2009 ze dne 21. 4. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém peněžitém trestu ve výši 15.000,- Kč a náhradním trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala I. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku a s tím souvisejícím nesprávným hmotně právním posouzením předběžné otázky, na níž je závislý výrok o vině dovolatelky. Nesprávnost hmotně právního posouzení namítla dovolatelka ohledně posouzení, že porušení oznamovací povinnosti dle §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, nelze považovat za porušení zákonné povinnosti, na niž doléhají normy trestního práva. Neoznámení skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku státní sociální podpory je dle dovolatelky spojeno s povinností neoprávněně přijatou dávku vrátit, v čemž je dovolatelkou spatřován primární význam daného ustanovení zákona. Soudy v této věci nesprávně vycházely z premisy, že v tomto případě došlo k zatajení sňatku před jednou organizační složkou státu a tím k uvedení státu v omyl. Dovolatelka v této souvislosti poukázala zejména na tu skutečnost, že uzavírání sňatků a vedení matrik je výkonem státní správy, při kterém je proveden zápis do knihy manželství a sňatek dovolatelky tak byl úkonem učiněným před orgánem státní správy. Ze skutkové věty přitom vyplývá, že poškozeným, tedy tím, kdo byl jednáním poškozené uveden v omyl, je stát, který sňatek provedl prostřednictvím svých orgánů a zaznamenal jej do svých evidencí, včetně záznamu do občanského průkazu. Z těchto skutečností dovolatelka vyvodila, že nemohlo dojít k naplnění jednoho ze základních znaků jí přisuzovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., když samotné nesplnění výše uvedené oznamovací povinnosti nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu trestného činu dle trestního zákona. Dále se dovolatelka zabývala posouzením předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., zda její manžel byl skutečně společně posuzovanou osobou ve smyslu §7 odst. 2 písm. c) zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, neboť z dokazování vyplynulo, že její manžel s ní nežil ve společné domácnosti a nepodílel se na výživě jejích dětí, přičemž z §7 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře vyplývá, že dané osoby (tedy manželé) nejsou společně posuzovanými v případě, že spolu 3 měsíce prokazatelně nežijí, přitom zákon nijak nedefinuje okamžik počátku běhu uvedené doby tří měsíců. Dovolatelka připustila, že z formálního hlediska tedy povinnost oznámit uzavření sňatku vznikla, avšak po materiální stránce k žádné změně rozhodných skutečností nedošlo, když ona jako matka žila i nadále odkázána sama na sebe a žádné příjmy z titulu výživného jí od manžela neplynuly. Z výše uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu Brně ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 3 To 159/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 99 T 103/2008, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby tento soud věc projednal a rozhodl jiným samosoudcem.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka v celé šíři svých námitek zmíněný dovolací důvod uplatnila dle státní zástupkyně právně relevantními námitkami, avšak zjevně neopodstatněně. Dovolatelka tak dle státní zástupkyně prokazatelně uvedla v omyl Ú. p. B.-m., odbor státní sociální podpory, a to tím, že zamlčela podstatnou skutečnost, tedy skutečnost, která mohla zásadním způsobem ovlivnit výši výplaty, či samotnou výplatu jí dříve v minulosti přiznaných dávek, tedy sociálního příplatku a přídavku na děti. Nešlo pouze o porušení administrativní povinnosti, ale o opomenutí s trestně právními následky. Dovolatelka zamlčela podstatnou skutečnost, že uzavřela manželství, na jehož základě bezpochyby vzniká vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely, přičemž jde o povinnost soudně vynutitelnou. S ohledem na skutečnost, že dovolatelka tuto podstatnou okolnost neoznámila na Ú. p. B.-m., odboru státní sociální podpory, přičemž tak prokazatelně učinit měla, je v zásadě bezpředmětné zabývat se úvahou o tom, že manžel nemusí být posuzován jako společně posuzovaná osoba za situace, kdy spolu manželé prokazatelně déle než tři měsíce nežijí a nepodílí se na úhradě společných potřeb. Šetření v této otázce ani nemohlo být vedeno, neboť dovolatelka před orgánem státní sociální podpory změnu stavu vůbec nepřiznala. Navíc státní zástupkyně připomněla s odkazem na ustanovení §7 odst. 3 písm. c) zákona č. 117/1995 Sb., v tehdy platném znění, že podmínka, že osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, se považuje vždy za splněnou, není-li dále stanoveno jinak, jde-li o manžele. Uzavřením manželství tedy minimálně po dobu tří měsíců byla splněna podmínka pro to, aby manžel obviněné byl posuzován jako tzv. společně posuzovaná osoba ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., neboť skutečnost, že s dovolatelkou nevedl společnou domácnost byla z hlediska citovaného zákona významná až po uplynutí tří měsíců (viz ustanovení §7 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., v němž je uvedeno, že Úřad státní sociální podpory může při rozhodování o dávkách v případech, kdy osoby uvedené v odst. 3 písm. a) – c) spolu nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně nežijí rozhodnout, že se neposuzují jako osoby společně posuzované nebo jde-li o příspěvek na bydlení v případech, kdy některá ze společně posuzovaných osob nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně byt neužívá rozhodnout, že se k ní při posouzení nároku na příspěvek na bydlení a jeho výši nepřihlíží, i když je v bytě hlášena k trvalému pobytu). Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě příslušného rozhodnutí popsán.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. V daném případě uplatnila dovolatelka svoje námitky právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, avšak tyto námitky jsou ve svém celku zjevně neopodstatněné. Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Dovolatelka zamlčela Ú. p. B.-m., Odbor státní sociální podpory, od kterého pobírala dávky státní sociální podpory (sociální příplatek a přídavky na svoje dvě děti) změnu rodinného stavu, ačkoli si byla vědoma své povinnosti písemně ohlásit příslušnému úřadu státní sociální podpory do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, tak jak jí to ukládá §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v důsledku čehož jí byly neoprávněně vyplaceny sociální dávky v celkové výši 10.072,- Kč. S námitkami dovolatelky tak, jak je uplatnila v dovolání, se již řádně vypořádal soud odvolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud by tomu bylo tak, jak uvedla dovolatelka, tedy že organizační složky státu by si měly navzájem mezi sebou sdělovat rozhodné skutečnosti, samotné ustanovení §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře by nemělo smysl a žádné reálné uplatnění a veškerá odpovědnost za to, zda občané příslušné informace na úřadu uvedou, příp. zda je uvedou pravdivě, by zůstávala na státu a nemělo by smysl občany poučovat o jejich povinnostech hlásit příslušné informace. Stejně tak i podepsaná prohlášení by postrádala smyslu. Z uvedeného plyne, že takto není povinností státu si potřebné skutečnosti zjišťovat v rámci svých organizačních složek, ale jsou to právě občané, kdo jsou povinni tyto rozhodné skutečnosti bez dalšího příslušnému úřadu ohlásit.
Neobstojí ani další námitka dovolatelky, podle které manžel nemusel být společně posuzovanou osobou ve smyslu §7 odst. 2 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve vztahu s ustanovením §7 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen ZSSP). Podle §7 odst. 2 písm. c) ZSSP jsou manželé společně posuzovanými osobami, pokud s oprávněnou osobou spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Podle §7 odst. 3 písm. c) ZSSP podmínka, že osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, se považuje vždy za splněnou, není-li dále stanoveno jinak, jde-li o manžele. Podle §7 odst. 7 ZSSP úřad státní sociální podpory může při rozhodování o dávkách v případech, kdy osoby uvedené v odstavci 3 písm. a) až c) spolu nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně nežijí, rozhodnout, že se neposuzují jako osoby společně posuzované. Avšak proto, aby mohl úřad takto rozhodnout, muselo by dojít k zahájení řízení, kdy by dovolatelka mohla uplatnit námitky, že s manželem nežijí ve společné domácnosti a tento ji na domácnost ani na děti žádnou finanční částkou nepřispívá. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatelka rozhodné skutečnosti úřadu neoznámila, nemohl úřad rozhodnout podle §7 odst. 7 ZSSP, a proto je třeba na manžela pohlížet v rámci řízení jako na osobu společně posuzovanou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že náš právní řád nepředpokládá uzavírání, tzv. fiktivních manželství, u nichž manželé již předem vědí, že spolu žít nebudou a nebudou se podílet na úhradě společných nákladů. Uzavření sňatků je automaticky spojováno se vznikem vzájemných práv, ale i povinností, tedy i vyživovací povinnosti, s čímž následně počítá i zákon o státní sociální podpoře a naopak je třeba prokazovat situaci opačnou, tedy tu, že tato vzájemná práva a povinnosti uskutečňována nejsou. V daném případě bylo povinností dovolatelky oznámit příslušnou změnu rodinného stavu úřadu práce, který mohl během řízení shledat okolnosti ustanovení §7 odst. 7 ZSSP. Vzhledem ke skutečnosti, že tak dovolatelka neučinila, naplnila svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť se ke škodě cizího majetku (Ú. p. B.-m.) obohatila tím, že zamlčela podstatné skutečnosti (uzavření sňatku) a svým jednáním způsobila škodu nikoli nepatrnou.
Tzv. skutková věta (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně je zcela v souladu s tzv. větou právní téhož rozsudku. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, ba právě naopak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka