ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1360.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1360/2014 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 4. 2014, č. j. 13 To 127/2014-561, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 148/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014, č. j. 3 T 148/2013-508, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „v období od léta r. 2012 do 18. 1. 2013 po předchozích neshodách s manželkou P. L. tuto v bytě na ulici P. v P. hrubě slovně i fyzicky napadal tak, že ji chytal přes tričko za nos se slovy, že jí neublíží tak, aby to na ní bylo vidět, neboť ví, jak má na ni sáhnout, opakovaně ji vydíral svou sebevraždou, v místě jejího zaměstnání v A. P. v P., ale i na dalších místech v P. ji kontroloval, kam chodí, kde se pohybuje a s kým a dále ji skrytě nahrával na zvukové záznamové zařízení, kdy ji sledoval v práci a tam ji také z důvodu podezření z nevěry doprovázel, příp. na ni na konci pracovní doby čekal, kdy jí do jejího oblečení ukryl odposlouchávací audio zařízení a dále jej měl ukrýt do osobních věcí P. L., přičemž v okamžiku, kdy na toto zařízení přišla, jí lámal prsty a kroutil rukou, aby je dostal zpět, dále prohledával její kabelku a obsah jejího mobilního telefonu a cíleně při rozhovorech s ní na ni vyvíjel nátlak, aby mu sdělila, s kým si telefonovala a posílala SMS, kdy za tímto účelem si obstaral i výpis volání z jejího telefonu a pod skrytou identitou zasílal P. L. a dalším osobám z jejího okolí hanlivé a urážející SMS zprávy, také v bytě na adrese P. v P. P. L. ničil její osobní věci - drahou kosmetiku a vyhrožoval jí, že jí ztříská, až budou sami doma, příp. jí vyhrožoval i zabitím s tím, že jí nechá uříznout hlavu či ji zlikviduje a nikdo ji už nenajde, což u P. L. vzbudilo důvodnou obavu o její život“. Za to byl obviněný podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 2 ks odposlouchávacího zařízení včetně 2 ks SIM karet.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali následně obviněný a jeho matka V. C. odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 13 To 127/2014-561, napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 2 ks odposlouchávacího zařízení včetně 2 ks SIM karet. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 4. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v dovoláními napadeném nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. L. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) vyjádřil přesvědčení, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Namítl, že při posuzování otázky, zda vůbec jednal protiprávně, nebyla respektována právní úprava vzájemných práv a povinností manželů podle §687 a §688 zákona č. „82/2012“ Pozn.: zřejmě zák. č. 89/2012 Sb. Sb., občanského zákoníku (dále jen občanského zákoníku), platná již od konce měsíce března 2012. Z ustanovení §688 občanského zákoníku dovolatel dovozuje, že s poškozenou jednal po právu, s cílem zjistit si informace o jejím hrubě protimanželském a protirodinném chování, které odhalil počátkem měsíce října 2012. Pouze ho zajímalo, jaké záměry svým postojem k jejich manželskému soužití sleduje. Měl zájem na udržení manželství s poškozenou, případně na jeho ukončení smírnou cestou. Poskytnutí potřebných informací mu však poškozená odpírala, návrh na smírný postup přešla výsměchem a provokacemi. S výmluvami na pracovní povinnosti nadále opouštěla rodinu a domácnost. Proto si dovolatel informace o její nevěře ověřil náhradním způsobem, a to pomocí odposlechového zařízení. Trvá na tom, že postupoval adekvátně situaci a především v souladu se svým právem manžela získat od poškozené podstatné informace o činnostech odporujících jejím povinnostem žít s ním, být mu věrná, udržovat s ním rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti, jak jsou upraveny v §687 občanského zákoníku. Soudům vytkl, že výslovný záměr zákonodárce nově zakotvený v §688 občanského zákoníku jako právo manžela na informace od druhého manžela, podpořený ustanovením §689 téhož předpisu o povinnosti každého z manželů brát zřetel na zájem rodiny a druhého, náležitě nepromítly nejen do výroku o vině, ale ani do výroku o trestu.
Dovolatel respektuje skutečnost, že jím uváděná práva a povinnosti manželů nejsou vynutitelná právně. Nicméně právo na získání informací o záměrech své manželky měl. Že si tyto informace nakonec obstaral „z jiných zdrojů“, tj. prostřednictvím odposlechového zařízení, přiznal již v přípravném řízení. Přesto podle jeho názoru nebylo důvodu, aby vůči němu byla uplatněna trestně právní odpovědnost. Trestní postih jeho osoby je v daném případě v příkrém rozporu se zájmem společnosti na ochraně rodiny. Věc je současně zapotřebí posuzovat z toho hlediska, že dovolatel nebyl původcem narušení vzájemného soužití s poškozenou.
S ohledem na výše uvedené důvody proto navrhl, „aby dovolací soud návrh připustil a jím napadené rozhodnutí po projednání zrušil“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k argumentaci dovolatele předně uvedla, že rodinně právní úprava, jíž se dovolává, byla do značné míry převzata z ustanovení §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž mají muž a žena v manželství stejná práva a stejné povinnosti, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dovolateli pak přisvědčila obecně v názoru, že tato oprávnění nejsou právně vynutitelná. Na straně druhé se ovšem neztotožnila s jeho přesvědčením, že všechny aktivity kladené mu za vinu odpovídaly jeho zákonným oprávněním. Stejně tak podle ní nelze přijmout ani jeho právní názor, že mu v posuzovaném případě svědčí příslušná rodinně právní úprava. Ta sice obecně má přednostní postavení v porovnání s právní úpravou podle trestního zákoníku, avšak pouze tehdy, pokud vedle toho nejsou splněny podmínky vzniku trestněprávní odpovědnosti, jak se stalo v nyní posuzovaném případě. Státní zástupkyně v této souvislosti připomněla, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednak závažných výhrůžek ublížením na zdraví a dokonce usmrcením, a to takových, které v ní mohly vzbudit důvodnou obavu z jejich naplnění, a současně ji po dobu více než jednoho roku systematicky pronásledoval tak, že ji hrubě slovně a fyzicky napadal, sledoval její běžný denní pohyb na pracovišti a na její cestě ze zaměstnání; za pomoci speciálního technického zařízení i vyvíjeného psychického nátlaku monitoroval její bezprostřední komunikaci s okolím a snažil se zjišťovat i obsah její komunikace telefonem, přičemž zároveň jí pod skrytou identitou zasílal hanlivé a urážející SMS zprávy a rovněž ničil její osobní věci. Z takového způsobu jednání podle státní zástupkyně rozhodně nelze dovodit, že by se dovolatel snažil o udržení manželství s poškozenou, eventuelně o jeho smírné ukončení, ale že byl ve skutečnosti veden záměrem zvrátit takový pro něho nepříznivý stav i za cenu intenzivních zásahů jak do soukromí své manželky, tak také do její tělesné a duševní integrity, a to způsobem, který v této podobě stěží může být v jakémkoliv souladu s jím tvrzeným výlučným zájmem na zachování společné rodiny. Pokud dovolatel mimo jiné namítl, že vůči němu byla za jeho jednání uplatněna odpovědnost již dne 6. 1. 2013 formou rozhodnutí o vykázání z bytu, pak by podle státní zástupkyně mohl případně mít namysli vadu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento důvod však v dovolání neuplatnil a nespojil jej ani s tvrzením existence zákonné překážky svého trestního stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř. Kromě toho je postup policie ve smyslu §44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o policii, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska možnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněného zcela irelevantní.
Státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska rozsahu podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
Námitky dovolatele spočívající v podstatě v tom, že v posuzovaném případě jako manžel poškozené toliko realizoval své právo být informován o jejích aktivitách ohrožujících jejich manželské a rodinné soužití, takže si vůči ní nepočínal protiprávně ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, a proto svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jako právně relevantní .
Na druhé straně však Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel relativizuje závažnost svého jednání tím, že pomíjí většinu skutkových zjištění (viz níže), které při hmotně právním posouzení věci vzal v úvahu soud prvního stupně, resp. oba soudy. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů nelze zjednodušovat na „kriminalizaci“ snahy dovolatele jako manžela jednajícího s cílem potvrdit si pravděpodobnou nevěru své ženy pouze tím, že jí nainstaloval odposlouchávací záznamová zařízení do osobních věcí poté, co mu na jeho legitimní otázky nedala uspokojivou, přesněji žádnou odpověď. Na takové pasivní sledování poškozené se počínání dovolatele rozhodně neomezilo.
Při posuzování opodstatněnosti dovolací argumentace obviněného dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestného činu (přečinu) nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Trestného činu (přečinu) nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že mu a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho blízkým osobám, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a d) omezuje jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život, nebo zdraví nebo o život nebo zdraví osob jemu blízkých.
Z výše uvedených citací skutkových podstat trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným, je zřejmé, že vyhrožování i pronásledování musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Od nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku nebo nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo.
Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že z hlediska vymezení jednání ve smyslu §354 tr. zákoníku zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování , jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Hranice mezi tím, co ještě je sociálně akceptovatelné a na co je třeba nahlížet již jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, záleží na konkrétních okolnostech projednávaného případu. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět aktivity pachatele vyvíjené nejméně v řádu několika měsíců. Přitom se musí jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech nebezpečně gradovat.
Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného je namístě rovněž konstatovat, že zavinění jako subjektivní stránku trestných činů nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování charakterizuje úmysl , a to zpravidla úmysl přímý, směřující ke způsobení újmy poškozené osobě, ať již v psychické či ve fyzické formě (k těmto otázkám v judikatuře srov. např. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 79/2011-T 1424).
Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho odůvodnění, z nichž soudy vycházely při hmotně právním posouzení stíhaného jednání, lze stručně shrnout tak, že žárlivý dovolatel, podezřívající svoji manželku P. L. z nevěry jako domnělého důvodu jejich vzájemných neshod a krize v manželství, po dobu nejméně půl roku svoji manželku jednak fyzicky i slovně napadal a dále jí vyhrožoval fyzickou likvidací s tím, že jí nechá uříznout hlavu a její mrtvolu ukrýt tak, aby ji už nikdo nenašel, jindy zase tím, že ji „ztříská“, až budou sami doma; neustále kontroloval její pohyb v zaměstnání i mimo ně ve snaze mít podrobné informace o tom, kam, kdy a s kým chodí a kde se pohybuje, skrytě ji nahrával na zvukové záznamové zařízení, kdy jí tzv. „štěnice“ instaloval do oblečení a osobních věcí, dále prohledával její kabelku, lustroval její mobilní telefon, při rozhovorech s ní na ni vyvíjel cílený psychologický nátlak, aby mu sdělila, s kým si telefonovala nebo komu poslala SMS zprávu, za tímto účelem si také bez vědomí poškozené obstaral výpis volání z jejího telefonu, aby následně nejen jí, ale i osobám z jejího okolí posílal hanlivé a urážlivé SMS zprávy pod skrytou identitou, ničil poškozené osobní věci, zejména pak drahou kosmetiku, atd.
Ustanovení §353 tr. zákoníku a §354 tr. zákoníku chrání každého jednotlivce bez ohledu na to, jaký je jeho právní či faktický vztah k pachateli. Není tedy důvodu činit rozdíl mezi tím, zda pachatel vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví či jinou těžkou újmou „cizímu člověku“, nebo si takovým způsobem počíná vůči osobě blízké (např. manželovi či manželce). Totéž pak platí i pro konkrétní projevy, které zákonodárce subsumoval pod tzv. nebezpečné pronásledování. Poškozená se uzavřením manželského svazku s dovolatelem totiž nestala osobou (subjektem) s povinností bezvýhradně plnit jeho příkazy či se ve všem podrobovat jeho vůli. Nevzdala se tím ani práva na určitou míru soukromí v komunikaci se svým okolím a především práva na respektování své lidské důstojnosti, které je povinen respektovat každý, neboť působí erga omnes (vůči všem).
Námitku dovolatele, že rozhodnutím soudů v projednávané trestní věci došlo k chybné aplikaci trestně právních norem na typicky občanskoprávní (rodinně právní) vztah, nebylo možno přijmout. Princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) zásadně nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Existence jiné (netrestní) právní normy, obecně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň (tj. sama o sobě) nezakládá povinnost postupovat výhradně jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio. Primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují. Jednání obviněného (dovolatele) vůči poškozené, jak bylo rekapitulováno výše, se svým charakterem zřetelně vymklo z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Trestnými činy (přečiny) nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku byl proto uznán vinným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného A. L. nebylo z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler