ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.14.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 14/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2003 dovolání podané obviněným M. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 6 To 109/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 11/2002, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného M. Č. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 2 T 11/2002, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002 a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002 k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému MUDr. P. K., P., škodu ve výši 20.261,70 Kč.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 16. 11. 2001 kolem 12.00 hodin v J. na parkovišti před areálem „V. r.“ při předstíraném zájmu o koupi osobního auta zn. Škoda Octavia 1,9 TDi SLX, v hodnotě 282.000,-Kč, od uživatele MUDr. P. K., které je jinak majetkem leasingové společnosti Š. s. r. o., P., v úmyslu toto vozidlo odcizit v době, kdy při jeho prohlídce při zkušební jízdě seděl za volantem s nastartovaným motorem, prudce se rozjel, nepodařilo se mu však setřást MUDr. P. K., který se z levé strany držel otevřených dveří, sloupku a poté i volantu, opakovaně MUDr. K. udeřil pěstí, udeřil mu také hlavou o přední sklo, které tak rozbil, vyhrožoval mu zabitím a stále se ho snažil vyhodit z rozjetého automobilu, což se mu však nepodařilo, takže nakonec, když vozidlo po zásahu MUDr. K. – podařilo se mu vytáhnout klíčky ze zapalování – zastavilo, z místa uprchl, byl však bezprostředně zadržen policií ČR.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval dne 18. 4. 2002 ve veřejném zasedání Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 109/2002 podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě uvedené v §265e tr. řádu proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě dovolání, ve kterém napadá jak usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tak výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že napadená rozhodnutí spočívají na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ a na ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. /Z uvedeného je zřejmé, že v odkazu na tento dovolací důvod je jednak zjevným omylem odkazováno na ustanovení §265b odst. 1 písm. k) místo písmene l) tr. řádu, jednak je nesprávně odkázáno na §265 odst. 2 písm. a) tr. řádu, když nepochybně se má jednat o §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/.
Dovolatel spatřuje „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ především v tom, že dle jeho názoru nebyly respektovány zásady pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, když oba soudy přecenily stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a naopak nedostatečně zohlednily kriterium vyplývající z §3 odst. 4 tr. zákona, a to především osobu pachatele, který je bezúhonnou osobou a jednání, jehož se dopustil, bylo zcela ojedinělým vybočením z řádného života, dále nedostatečně zohlednily možnosti nápravy pachatele, když účelu trestu by bylo možno dosáhnout podmíněným odkladem výkonu trestu na dlouhou zkušební dobu, jakož i poměry pachatele. Podle názoru obviněného došlo i k porušení ustanovení §23 citovaného zákona, když byl obviněný odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, místo aby výchovného účelu trestu bylo dosaženo podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) /nesprávně uvedeno písm. k)/ tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. řádu pro nedůvodnost, ačkoli z důvodů výše uvedených je přesvědčen, že jeho odvolání bylo důvodné. Z toho dovozuje, že nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
V petitu podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a sám mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozorňuje, že dovolateli zřejmě unikla novela trestního řádu provedená zákonem č. 200/2002 Sb., což se promítlo do nesprávných odkazů na příslušná zákonná ustanovení. Pokud jde o použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, připomíná, že trestný čin byl spáchán brutálním způsobem ohrožující nejen zdraví, ale i život poškozeného a nelze ho v žádném případě zařadit mezi „méně závažné“ případy loupeží. Obviněný se k činu doznal toliko částečně a takové částečné doznání nelze považovat za polehčující okolnost. Samotnou dosavadní bezúhonnost obviněného nepovažuje s ohledem na další okolnosti věci za takovou okolnost, která by odůvodňovala uložení podmíněného trestu. V případě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že toto ustanovení se vztahuje k vadám procesního charakteru, přičemž dovolání v tomto směru nevznáší žádné námitky a použitou argumentaci obviněného v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze akceptovat. Podané dovolání je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud České republiky jako takové odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu písemného vyhotovení dovolání obviněného M. Č. lze dovodit, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídá, neboť dovolatel vznáší námitky vůči aplikaci zásad pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, přičemž samotná skutková zjištění soudu nezpochybňuje. Pokud však jde o samotnou argumentaci dovolatele, Nejvyšší soud shledal v této části podané dovolání zjevně neopodstatněným. Skutečnost, že oba soudy při rozhodování o druhu a výměře trestu zvažovaly všechny skutečnosti i okolnosti případu tak, jak jim to ukládá ustanovení §23 a 31 tr. zákona a nepreferovaly v rámci posouzení zákonných kriterií pouze dosavadní bezúhonnost pachatele jako kriterium základní či dokonce jediné, nelze považovat za vadu v hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací soudů obou stupňů v otázce přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a dospěl k přesvědčení, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly v posuzovaném případě při rozhodování o druhu a výměře trestu zcela zákonným způsobem.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, sám dovolatel jej váže na dovolací důvod výše uvedený. Žádné procesní pochybení v tomto směru nenamítá, za nesplnění podmínek pro rozhodnutí soudu považuje pouze samotnou skutečnost, že bylo zamítnuto jeho odvolání, když on sám je přesvědčen, že bylo důvodné a to právě z důvodů, které uvedl v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože námitky dovolatele Nejvyšší soud důvodnými neshledal, nemůže přisvědčit ani argumentům obviněného, které uplatnil v této části dovolání. Stejně tak jako předchozí důvod, shledal Nejvyšší soud námitky obviněného v této části dovolání zjevně neopodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. Č. odmítá. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h