ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.143.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 143/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání D. D., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 240/2007 ze dne 9. 8. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 107/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 107/2006 ze dne 7. 3. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený a sbíhající se trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 38 T 283/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 7 To 368/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání D. D. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 67 To 240/2007 ze dne 9. 8. 2007 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal D. D., jako osoba oprávněná, dne 10. 10. 2007 dovolání, které doplnil podáním ze dne 29. 10. 2007, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že skutek, za nějž byl odsouzen, nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu. V době podpisu předmětné smlouvy dne 2. 9. 2002 nejednal v podvodném úmyslu za odebrané zboží nezaplatit, není tedy dána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Soudy přitom dle jeho názoru nesprávně nevzaly v úvahu to, že ve věci pravomocně rozhodl i příslušný rejstříkový soud, který povolil převod obchodního podílu společnosti A. A., s. r. o., na společnost C., s. r. o., jež převzala všechny závazky jím zastoupené společnosti. V doplnění dovolání pak vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení proti němu došlo k porušení základních práv, zejména práva na obhajobu zakotveného v ust. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť v době hlavního líčení měl dva obhájce se stejnými právy, tj. k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Při hlavním líčení předseda senátu porušil povinnost stanovenou v ust. §37 odst. 3 tr. ř., protože neurčil ani jednoho z nich k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Jelikož bylo vyrozumění o konání hlavního líčení doručeno pouze obhájci JUDr. K., dostavil se k němu pouze tento a obhájce JUDr. V. se nedostavil. Z toho lze dovodit, že dovolatel v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl. V této souvislosti poukázal i na „judikáty sp. zn. ÚS 312/98, nález č. 146, stanovisko NS 7 Tdo 927/2002.“ Dovolací soud konstatuje, že materiálně tato námitka naplňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a že se jí nadále z tohoto hlediska bude také zabývat. Podle názoru dovolatele soudy dále porušily ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když nepřipustily provedení navrhovaných důkazů jako např. vyžádání a doložení přiznání k DPH společnosti A., s. r. o., které by prokázalo veškeré finanční toky, a to, zda společnost v rozhodném období měla dost majetku a finančních prostředků k případné úhradě dlužné částky. Vyjádřil svůj nesouhlas s tím, jak se s tímto problémem oba soudy ve svých odůvodněních vypořádaly. Nesouhlasí ani s tím, že v rámci výroku o náhradě škody byla založena jeho společná a nerozdílná povinnost. Příslušná smlouva však byla uzavřena v rámci obchodního styku mezi dvěma samostatnými subjekty, obchodními společnostmi a její přenesení na jiný subjekt obchodního vztahu není možné. S poukazem na své odvolání uvedl, že bylo porušeno též ust. §3 odst. 1, 3, 4 tr. zák.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze a dle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud poté buď dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby jej zprostil obžaloby dle ust. §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal on, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Přípisem ze dne 20. 11. 2007 pak sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že námitky, jež lze subsumovat pod dovolací důvody dovolatelem uplatněné, jakož i zčásti pod dovolací důvod sice neuplatněný, nicméně svým charakterem odpovídající dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Již tím, že obviněný D. D. vstoupil s obchodní společností P. s., a. s., se sídlem v P., ve styk, a vedl s ní jednání směřující k dodávkám dalších pohonných hmot na podkladě kupní smlouvy, následně pohonné hmoty odebíral, přičemž pouze v případě posledního odběru část kupní ceny zaplatil ve formě zálohy ve výši 200.000,- Kč, navodil situaci, jako by měl prostředky k zaplacení kupní ceny k dispozici. Skutečnost však byla podle zjištění soudů taková, že tyto prostředky již od počátku svého jednání neměl (viz svědectví bývalé manželky obviněného I. Č., podle které v roce 2001 měsíční obrat firmy A. A., s. r. o., nepřesahoval 60.000,- Kč), a že naopak vysoké částky dlužil obchodním subjektům, od kterých předtím odebíral služby, případně zboží. Je tedy zřejmé, že obchodní společnost P. s., a. s., uvedl v omyl ohledně okolnosti, že jí bude za dodávky pohonných hmot zaplaceno. Ze zjištění soudů vyplývají ohledně jednání obviněného D. takové okolnosti, které jasně svědčí o tom, že ve vztahu k množství objednaných a dodaných pohonných hmot byl insolventní a že na úhradu jejich kupní ceny nehodlal použít ani prostředků získaných jejich dalším prodejem. Z toho očividně vyplývá úmysl obviněného nezaplatit kupní cenu pohonných hmot a to, že obviněný měl tento úmysl od počátku. Uzavření smlouvy o prodeji podniku, na podkladě níž přešla povinnost k zaplacení na obchodní společnost C., spol. s r. o., podvodný úmysl D. D. nijak nevyvrací. Soudy tak dle názoru státního zástupce po důkladném zhodnocení obsahu smlouvy a okolností, které jednak provázely její uzavření a jednak nastaly po jejím uzavření, došly k plně podloženému závěru, že byla jen fiktivní, tj. nikoli vážně míněná, a že pro nedostatek vážnosti projevu vůle byla neplatná (§37 odst. 1 občanského zákoníku). To, že obviněný jen „naoko“ uzavřel smlouvu o prodeji podniku s obchodní společností, která sama nebyla schopná převáděný závazek ve výši asi 4,6 milionů Kč splnit, stejně jako fakt, že dne 16. 1. 2003 uznal svůj dluh vůči poškozené společnosti P. s., a. s., se sídlem v P., soudy správně hodnotily jako součást jeho snah vyhnout se zaplacení kupní ceny a jako potvrzení jeho úmyslu nezaplatit, který měl od počátku. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy k námitce, že v řízení bylo porušeno právo dovolatele na obhajobu, uvedl, že z obsahu odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že rovněž tato výhrada D. D. je zjevně neopodstatněná. Z tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že již před konáním hlavního líčení dne 7. 3. 2007 byl problém zmocnění jednoho z více zvolených obhájců obviněného k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení vyřešen v souladu se zněním ustanovení §37 odst. 3 tr. ř. a povinností soudu prvního stupně již nebylo, aby speciálně před konáním hlavního líčení v předmětné trestní věci stanoveného na den 7. 3. 2007 postupoval podle zmíněného trestně – procesního ustanovení. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel mít obviněný obhájce. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen Úmluva), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, NS 17/2002-T 413, NS 19/2003-T 455).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) či písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu druhého stupně dovolatel v dané věci k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítl, že v jednání, za nějž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť on nejednal v úmyslu za odebrané pohonné hmoty nezaplatit. Tento jeho závazek převzala navíc poté na sebe nástupnická společnost C., s. r. o., což soudy nevzaly v úvahu. Bez označení správného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž relevantně namítl, že u hlavního líčení nebyl přítomen jeden z jeho obhájců, neboť nebyl o jeho konání vyrozuměn. Jako právně irelevantní z hlediska uplatněných důvodů dovolání pak lze hodnotit námitku, že soudy nepřipustily provedení jím navrhovaných důkazů a že tento postup v odůvodněních svých rozhodnutí nedostatečně vysvětlily. Takto vzneseným námitkám však nelze přisvědčit.
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutích soudů obou stupňů je správné, neboť jím byly naplněny jak znaky objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Z nepochybně učiněných skutkových zjištění vyšlo najevo, že dovolatel v období srpna až října 2002 odebral na základě uzavřené kupní smlouvy se společností P. s., a. s., pro vozy své společnosti A. A., s. r. o., motorovou naftu a benzin natural v celkové ceně 4.607.346,20 Kč, z níž uhradil toliko 250.000,- Kč, a poté dne 9. 6. 2003 převedl fiktivně celý obchodní podíl ve jmenované společnosti na společnost C., s. r. o., majitele M. F., kterému ovšem nepředal účetnictví společnosti ani žádný majetek. Tím vůči věřiteli P. s., a. s., znemožnil uspokojení předmětné pohledávky.
Uvedený závěr nutno dovodit ze soudy zjištěného skutkového stavu, z něhož vyplynulo, že v době trestného jednání byla jednatelkou společnosti A. A., s. r. o., sestra dovolatele (svědkyně D.), tuto funkci zastávala však pouze formálně, neboť dovolateli krátce po svém ustanovení udělila plnou moc, na základě níž mohl jednat (a jednal) zcela samostatně. Jednatelka D. se přitom, na rozdíl od předchozí jednatelky Č., o společnost nezajímala, neměla o ní žádnou vědomost, a to ani o její finanční situaci, a nečinila jejím jménem žádné úkony. Ze skutkových zjištění také vyplynulo, že v předchozím období se společnost nacházela ve velmi špatné finanční situaci, kdy v pokladně nebyly téměř žádné peníze a zůstatek na jejím účtu byl maximálně do 100.000,- Kč. Jmenovaná společnost měla vedle toho též množství závazků, k nimž byla v příslušných civilních řízeních pravomocně odsouzena (viz č. l. 272 an.).
Subjektivní stránka daného trestného činu plyne dále přitom zejména ze zjištění, že v kupní smlouvě se společností P. s., a. s., se D. D. zavázal k odběru pohonných hmot pro běžnou spotřebu vozů jeho společnosti (tří osobních a dvou nákladních vozidel), které, jak vyšlo najevo, ani nebyly v jejím vlastnictví, ale z půjčovny. Kromě toho, že dané pohonné hmoty byly čerpány i do barelů, je zcela vyloučeno, aby byly spotřebovány k běžnému provozu aut, která se ve společnosti užívala. Vzhledem k tomu, že předmětem podnikání společnosti byla reklama a modeling, je zcela zjevné, že pohonné hmoty byly od počátku určeny nikoliv k potřebám společnosti, ale k jinému záměru. O minimálním srozumění dovolatele s tím, že za dané pohonné hmoty nebude zaplaceno, svědčí dále to, že jednak v lednu 2003 dluh uznal, ale uhradil z něj pouze 50.000,- Kč, i to, že jako náhradní plnění nabídl společnosti P. s., a. s., nemovitost v Č., ohledně níž bylo však zjištěno, že se nenachází ve vlastnictví společnosti. V neposlední řadě o jeho úmyslu svědčí i fakt, že svůj 100%-ní obchodní podíl ve společnosti A. A., s. r. o., převedl fiktivně na společnost C., s. r. o. (viz Smlouva o převodu obchodního podílu na č. l. 20-21), jejímž jménem jako statutární zástupce jednal svědek M. F., který, jak se ukázalo, byl pouze tzv. „bílým koněm“, neboť o dané transakci neměl žádné znalosti, nezajímal se o ni a potřebné dokumenty podepsal proto, že mu za to byla nabídnuta úplata 10.000,- Kč.
Trestní odpovědnosti se dovolatel v řešeném případě nemůže zprostit ani poukazem na to, že závazky společnosti A. A., s. r. o., převzala na základě převodu obchodního podílu výše jmenovaná společnost jako právnická osoba, neboť znaky trestného činu podvodu byly naplněny právě osobou dovolatele jako fyzické osoby, která v okamžiku uzavření kupní smlouvy jednala v podvodném úmyslu. Z toho důvodu nutno odmítnout rovněž jeho námitku, že povinnost k náhradě škody byla kromě řízení civilního (v němž byla uložena společnosti A. A., s. r. o., jako právnické osobě) stanovena i v řízení trestním dovolateli jako fyzické osobě a pachateli daného trestného činu. S ohledem na způsob provedení činu, dobu jeho páchání a na způsobenou výši škody dovolací soud považuje za správné i rozhodnutí o trestu, který je uložen zcela přiléhavě a odráží i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v souladu s ust. §3 tr. zák.
Pokud jde o námitku dovolatele uplatněnou v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolací soud se shoduje s rozhodnutím soudů, že právo dovolatele na obhajobu nebylo žádným způsobem porušeno. Na základě studia spisu dovolací soud zjistil, že dovolatel měl v den konání hlavního líčení zvolené dva obhájce – JUDr. V. a JUDr. K. Dne 15. 11. 2006 zaslal soudu oznámení, že (v souladu s §37 odst. 3 tr. ř.) obhájcem zmocněným k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení určuje JUDr. K. (viz č. l. 434). Soud tedy dále postupoval v souladu s §37 odst. 3 tr. ř., když nebylo třeba, aby sám určil jednoho z obhájců k přijímání písemností a vyrozumívání, a o konání hlavního líčení správně vyrozuměl jen obhájce, kterého takto určil dovolatel. Nelze tedy dovodit, že by soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce, resp. že by obviněný obhájce neměl, ač jej měl mít a že by byla porušena ust. §37 odst. 3, §198 odst. 2 tr. ř. či čl. 40 odst. 3 Listiny. Takto uplatněná námitka je proto zjevně neopodstatněná.
K námitce napadající neprovedení dalších důkazů (zejména přiznání k DPH) dovolací soud konstatuje, že tato nespadá pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se jedná toliko o námitku vůči shromažďování, provedení a hodnocení důkazů, které dovolacímu soudu jako mimořádné opravné instanci nepřísluší přezkoumávat. V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, je zřejmé, že brojí toliko proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, která považuje za nesprávná, když ve svém podání namítá výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy, jimiž se ovšem dovolacímu soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Ani při studiu spisu dovolací soud neshledal, že by k namítaným pochybením skutečně došlo, když také vysvětlil, z jakých důkazů ve věci provedených vycházel a proč neakceptoval návrhy na jejich doplnění. Učiněná skutková zjištění tak, jak k nim soudy během řízení dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě konstatovat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním, obsáhle rozvedeným v příslušných odůvodněních, s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. S ohledem na uvedené a v daných souvislostech potom nelze mít za důvodný ani dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka