ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1450.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1450/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání podaném J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 660/2010 ze dne 8. června 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 332/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 34 T 332/2008 ze dne 2. listopadu 2010 byl dovolatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání J. S. (a příslušného státního zástupce) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením sp. zn. 31 To 660/2010 ze dne 8. června 2011 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal J. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně namítl zejména to, že neměl v úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch a ani „žádný nezpůsobil.“ Poukazoval tak na skutečnost, že tzv. neoprávněný prospěch musí být na úrovni závažné újmy nebo škody, jak to má na mysli ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti odkazoval na Komentář ke zvláštní části trestního zákona č. 140/61 Sb., §158, nakladatelství PANORAMA 1980 str. 565, kde je pojem „neoprávněného prospěchu“ vyložen tak, že jde např. o protiprávní zvýhodnění při přidělování bytů, stavebních parcel, protiprávní povolení stavby, nestíhání pachatele trestného činu a podobně, přičemž podobné stanovisko je obsaženo i v „komentáři k tr. zákoníku dr. Rizmana na str. 2874, BECK 2010“. Uvedl, že s těmito jeho argumenty se krajský soud vyrovnal tak, že dovolatel jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se pustil do spekulací, přičemž však nevysvětlil, v čem má spočívat opatření neoprávněného prospěchu jinému. Vyjádřil přesvědčení, že sice sdělením informace, kdo je majitelem určitého vozidla, se dopustil porušení předpisů, ale nezpůsobil nikomu neoprávněný prospěch. Z výše uvedených důvodů je proto dovolatel přesvědčen, že jeho jednání nezakládá skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale jde o kázeňský přestupek a je tudíž dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl tedy Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyššímu soudu), aby „napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, aby vše v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že s ohledem ke svému obsahu podaný mimořádný prostředek sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně argumentaci dovolatele o jeho hmotně právnímu výkladu přisvědčit nelze. K odůvodnění, které v dané problematice hodnocení naplnění pojmu „opatření neoprávněného prospěchu“ učinily soudy obou stupňů (a které dle jeho názoru mají logiku a lze se s nimi ztotožnit), se vyjádřil v tom směru, že je nutno konstatovat, že získání informací vedoucích k identifikaci majitele konkrétního vozidla, v řadě stávajících situací a mezilidských vztahů, může vést k získání značného prospěchu, jak ve sféře majetkové, tak i třeba na poli morálního zadostiučinění. Za dané situace, kdy provedl lustraci daného vozidla a následně tyto získané informace předal O. J., takto věděl, že jím poskytované informace mohou být využity rovněž způsobem odpovídajícím prospěchu druhé osoby a s touto eventualitou musel být i předem srozuměn. Z výše uvedených důvodů proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. r) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
V rámci předmětného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího), byl nesprávně posouzen jako daný trestný čin, přestože se jedná o trestný čin jiný nebo popsaný skutek není vůbec trestným činem. Z hlediska předmětného dovolacího důvodu jsou tak námitky obsažené v podaném dovolání uplatněny právně relevantně, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, dovolatel provedl kompletní lustraci osoby D. B., a jeho osobního vozidla značky Škoda Octavia s úmyslem tyto údaje předat osobě O. J., který jej o zjištění těchto údajů požádal, přičemž věděl, že tyto údaje shromažďuje Policie ČR ve svých systémech na základě ustanovení §42g a násl., o Policii ČR č. 283/1991 Sb., a takto jednal v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 28/2005, který upravuje jednotný postup při provozování programu „Dotazy do informačních systémů“ a současně tak i nerespektoval ustanovení §42k a §52 zákona o Policii ČR č. 283/1991 (dále jen zák. o policii).
Ustanovení §42k zák. o policii upravuje předávání osobních údajů a podle odst. 1 tohoto ustanovení policie, kdy ta předá osobní údaje jiným orgánům nebo osobám, a) stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon, b) je-li to ve prospěch osoby, k níž se osobní údaje vztahují, a tato osoba dala k předání souhlas nebo lze její souhlas na základě okolností důvodně předpokládat, nebo c) je-li předání osobních údajů nezbytné k odstranění bezprostředního závažného ohrožení bezpečnosti osob nebo veřejného pořádku. Podle ustanovení §52 zák. odst. 1 zák. o policii je policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního poměru policisty.
V souvislosti s dovolatelem uplatněnými námitkami týkajícími se absence zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisuzovaného trestného činu je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, podle kterého jestliže si pachatel jako příslušník Policie České republiky opatřil pro své soukromé účely informace o konkrétních osobách či věcech (např. údaje týkající se určité osoby a jejího osobního automobilu), jde o takový výkon jeho pravomoci veřejného činitele, který odporuje zákonu (viz např. §42g odst. 1 písm. a/, písm. b/ zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008), přičemž za splnění ostatních podmínek lze takové jednání posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. 1) Neoprávněný prospěch, který v takovémto případě (třetí osobě) vznikl je zcela zřejmý, když za dané situace neměl O. J. žádnou zákonnou možnost, jak si opatřit osobní údaje D. B., přičemž námitka dovolatele, že si je tento mohl opatřit i jinou cestou, např. tak, že by se obrátil na Policii ČR v souvislosti se (smyšleným) přestupkem, postrádá jakoukoli právní relevanci, neboť dovolatel mu je opatřil právě způsobem uvedeným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, a to způsobem odporujícím zákonu. O skutečnosti, že si byl dovolatel svého protiprávního jednání vědom, hovoří i fakt, že tuto lustraci provedl v souvislosti (zdůvodněním) s danou věcí nesouvisejícím šetření Policie ČR.
Co se týká jeho námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno spíše jako kázeňský přestupek, je namístě v souvislosti s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku uvést, že jednání policisty, který je úřední osobou a je ochoten porušit ochranu osobních údajů (a v daném případě i výše uvedená ustanovení zák. o policii), tyto informace poskytnout třetí osobě, je nutno považovat za natolik společensky škodlivé, že je nezbytné na takovéto jednání aplikovat trestně právní normy. To proto, že je to právě policista, kdo by měl dbát na to, aby tyto údaje a zájmy soukromých osob, kterých se týkají, byly řádně chráněny a nemohlo dojít k jejich zneužití.
S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že ani Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že jednání dovolatele bylo správně právně kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka