ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1471.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1471/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 5/2004, v neprospěch obviněných M. B., a A. B., a rozhodl takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006 se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje v celém rozsahu.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Praze se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 33 T 5/2004 byli obvinění M. B. a A. B. uznáni vinnými jako spolupachatelé pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Za tento trestný čin byl M. B. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dohledem. A. B. byla za tento trestný čin odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zákona stanovena zkušební doba 5 let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený O. B. H., a. s., odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, podrobně uvedené ve výroku rozsudku dle bodů I/1 – 23 a II/ 1 – 29.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2005 Vrchní soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 4 To 55/2005 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za který oběma obviněným uložil podle §250 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona, §59 odst. 1 tr. zákona byl u obou obviněných výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený O. B. H., a .s., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně uvedené ve výroku uvedeného rozsudku pod body I/1 – 23 a II/1 – 29.
Nejvyšší státní zástupkyně a prostřednictvím své obhájkyně oba obvinění podali ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni dovolání.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 3 Tdo 230/2006, bylo jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto dovolání M. B. a A. B., jednak na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 4 To 55/2005, a podle §265k odst. 2 tr. řádu byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze bylo podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze věc znovu projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2006. Svým rozsudkem sp. zn. 4 To 40/2006 z podnětu odvolání obžalovaných byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu rozhodl Vrchní soud v Praze znovu tak, že M. B. a A. B. uznal za skutky uvedené pod body I a II výroku tohoto rozsudku vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
M. B. i A. B. byli podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzeni k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl u obou odsouzených podle §58 odst. 1 tr. zákona, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený O. B. H., a. s., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ve lhůtě podle §265e tr. řádu podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 5/2004, dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále jen „NSZ“). Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadá s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že dle jejího názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého dovolání dovolatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem Vrchního soudu v Praze, že obvinění se nedopustili trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ale pouze trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a to z toho důvodu, že výše škody tak, jak byla zjištěna, která je v daném případě okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, nezvyšuje pro svou závažnost podstatně stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu tak, jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti zároveň upozorňuje, že tento právní názor prezentoval Vrchní soud v Praze opakovaně, a to přesto, že jeho předchozí rozhodnutí v této trestní věci bylo Nejvyšším soudem zrušeno.
Dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že zajištění finančních prostředků pro podnikání formou trestné činnosti je společensky neakceptovatelné, a že není možno přijmout argument, že jestliže účelem jednání obviněných nebylo vlastní obohacení, ale šlo jim pouze o udržení chodu obchodní společnosti v beznadějné ekonomické situaci, jedná se o okolnost, kterou lze z hlediska stupně společenské nebezpečnosti hodnotit jako okolnost, která by ve prospěch obviněných mohla být hodnocena jako okolnost tuto společenskou nebezpečnost snižující. Již ze samotného vymezení skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona lze totiž dovodit, že obohacení sebe nebo jiného je zde kladeno na roveň a žádná z těchto variant nemůže být posuzována jako pro pachatele příznivější či nepříznivější, a to ani z hlediska hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost.
Dovolatelka rovněž připomíná, že Nejvyšší soud v předchozím řízení o dovolání neopominul ani námitku, že oba obvinění byli za obdobné jednání souběžně trestně stíháni na podkladě dalších obžalob, ač trestní řízení vedené proti oběma obviněným bylo v tomto případě zastaveno. K okolnostem zjištěným v tomto případě bylo nutno přihlédnout jako k okolnosti případu, která významnou měrou zvyšuje nebezpečnost jednání obviněných, což odvolací soud neučinil.
Nejvyšší soud v předchozím řízení o dovolání vyslovil právní názor, že ze strany Vrchního soudu v Praze došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku z hlediska materiální stránky trestného činu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona spočívající v tom, že oba obvinění byli uznáni vinnými toliko trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Vrchní soud v Praze se však při novém projednání věci a novém rozhodnutí odmítl podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu, že při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti musí vzít v úvahu i ty dílčí útoky pokračujícího trestného činu, pro které bylo trestní stíhání zastaveno, a to v rámci hodnocení osob obou obviněných. Nový rozsudek Vrchního soudu v Praze tedy dle názoru nejvyšší státní zástupkyně nezákonně hodnotil úvahy Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí se stalo polemikou se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, což je jednoznačně v rozporu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu, v němž je uvedeno, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze své nové rozhodnutí opřel o totožné principy jako své rozhodnutí předchozí a jeho nový rozsudek zůstal ve výroku o vině i o trestu beze změny. Opakovaně vyslovuje názor, že pokud jde o aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona pro použití kvalifikace podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona namísto kvalifikace podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona nelze najít zákonnou oporu. Tento svůj názor státní zástupkyně v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dále rozvádí zevrubnou právní argumentací.
V petitu dovolání pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l tr. řádu tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a aby v souladu s ustanovením §265l odst. 3 tr. řádu nařídil, aby ji tento soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K podanému dovolání podali prostřednictvím své obhájkyně písemné vyjádření obvinění M. B. a A. B. Na rozdíl od nejvyšší státní zástupkyně mají za to, že soud druhého stupně respektoval právní názor Nejvyššího soudu a své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Pokud jde o použitou kvalifikaci, mají za to, že zvolený postup je v souladu s ustanovením §88 odst. 1 tr. zákona. Škoda pouze minimálně přesahovala hranici 5 mil. Kč a obžalovaní navíc doložili, že několik pohledávek bylo vyrovnáno, k čemuž soud 1. stupně nepřihlédl. Obvinění mají za to, že pokud by byly tyto pohledávky vypuštěny, pak by skutečná škoda byla pod hranicí 5 mil. Kč. Obvinění navrhují, aby dovolání podané v jejich neprospěch bylo zamítnuto.
Za situace, kdy Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou a z důvodů obsažených v ustanovení §265b tr. řádu, zabýval se obsahem podaného dovolání. Věcným posouzením tohoto dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
V prvé řadě považuje Nejvyšší soud za nezbytné důrazně upozornit na skutečnost, že Vrchní soud v Praze nerespektoval v celém rozsahu právní názor Nejvyššího soudu v téže věci, vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 230/2006, ačkoliv tak byl podle ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu povinen učinit. V tomto ohledu je nutno v postupu senátu Vrchního soudu v Praze nutno spatřovat porušení zákona. Na tom nic nemění skutečnost, že v odůvodnění výše zmíněného rozsudku se Vrchní soud v Praze zjevně snaží vyvolat dojem, že postupoval v intencích právního názoru Nejvyššího soudu, ačkoli skutečnost je zjevně jiná a na právním posouzení věci Vrchní soud v Praze oproti svému dřívějšímu rozhodnutí nic nezměnil.
Z věcného hlediska považuje Nejvyšší soud za nezbytné v celém rozsahu setrvat na svém právním názoru uvedeném v již výše zmíněném svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 230/2006 a v rámci nynějšího řízení o dovolání proto na tento právní názor odkazuje.
K argumentaci dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že samotnou skutečnost, že trestnou činností obviněných nedošlo bezprostředně k obohacení jejich vlastnímu, nýbrž „pouze“ k obohacení obchodní společnosti, nelze v žádné souvislosti (tedy jak z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, tak ani z hlediska hodnocení osob obviněných) posuzovat jako skutečnost, která by mohla snižovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá, že trestnou činností obviněných byla překročena hranice škody velkého rozsahu ( nikoliv zanedbatelně, ale v částce přes čtvrt milionu korun).
Nejvyšší soud dále zjistil, že Vrchní soud nepostupoval správně, když hodnotil konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nikoliv podle významu zákonem chráněného zájmu, který byl trestným činem dotčen, a nikoliv podle způsobu provedení činu a jeho následků, nýbrž podle zdánlivé pohnutky.
Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné zdůraznit, že v předchozím jeho rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 230/2006 je výslovně uvedeno, že výsledek trestního stíhání, které bylo Krajským soudem v Plzni zastaveno, nelze sice obviněným přičíst k tíži přímo, i když bylo zastaveno toliko z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a/ tr. ř.(tj. je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne).
Úvahy Vrchního soudu v Praze, uvedené v odůvodnění jeho rozsudku sp. zn. 4 To 40/2006, nemůže Nejvyšší soud akceptovat, a to především s ohledem na ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu. Navíc nutno uvést, že Vrchní soud v Praze není oprávněn jakkoliv polemizovat s právním názorem Nejvyššího soudu. Smyslem zmíněného ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu je, aby obecné soudy, mezi něž Vrchní soud v Praze patří, právní názor Nejvyššího soudu plně respektovaly.
Jestliže tedy byl (a také nadále zůstává) součástí právního názoru Nejvyššího soudu závěr, že i na skutky popsané v zastavovacím usnesení Krajského soudu v Plzni má být pohlíženo jako na okolnosti relevantní z hlediska hodnocení osob obviněných, pak i takovým právním názorem byl Vrchní soud v Praze vázán, a to bez ohledu na to, zda podle jeho vnitřního přesvědčení a vlastního výkladu norem práva trestního či ústavního či vlastní představy o potřebě respektovat právní názor Nejvyššího soudu, je či není takový právní názor správný. V této souvislosti navíc Nejvyšší soud upozorňuje, že zmíněným usnesením Krajského soudu bylo zastaveno trestní stíhání (z důvodů v tomto usnesení uvedených), nebylo však meritorně rozhodnuto o zproštění obviněných obžaloby např. z toho důvodu, že by se obvinění žalované trestné činnosti nedopustili, nebo že by žalovaný skutek nebyl trestným činem. Poučení o rozdílu mezi výše uvedeným usnesením o zastavení trestního stíhání a případným meritorním rozsudkem zmíněného obsahu nepovažuje Nejvyšší soud za nezbytné.
Nejvyšší soud se ztotožňuje i s názorem nejvyšší státní zástupkyně obsaženým v jejím dovolání, že právní názor Vrchního soudu v Praze opřený o atributy údajné nezákonnosti a protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě přihlédnutí k totožné činnosti obviněných v rámci hodnocení jejich osob v návaznosti na společenskou nebezpečnost jejich jednání, která v případě, pokud by byla souzena společně, jak k tomu byly i veškeré zákonné předpoklady, by měnila náhled na trestné jednání výlučně v jejich neprospěch, neboť další jednání rozšiřovalo nejen způsob podvodného jednání obviněných na faktoringové společnosti, ale i výši způsobené škody, zejména s přihlédnutím k tomu, že toto trestní stíhání bylo pro neúčelnost zastaveno, dává jeho rozhodnutí o absenci společenské nebezpečnosti podle §88 odst. 1 tr. zákona ke kvalifikované podstatě podle §250 odst. 4 tr. zákona rozměr nelogičnosti a obcházení zákona ve prospěch obviněných. Tato rozhodnutí s ohledem na jejich odůvodnění vedle sebe nemohou obstát.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v rozporu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu evidentně nesprávně posoudil, do jaké míry zjištěné okolnosti naplňují materiální podmínku uvedenou v §88 odst. 1 tr. zákona, tedy do jaké míry zvyšují nebo snižují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť okolnosti, které charakterizovaly skutek, jakož i osoby obviněných opětovně posoudil v rozporu s okolnostmi, které zakládají znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona a nedůvodně je vyhodnotil ve prospěch obviněných.
V uvedené souvislosti je nutno vzít v úvahu, že k zastavení trestního stíhání došlo s ohledem na význam nyní projednávané trestní věci. Výklad ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona Vrchním soudem v Praze však na tuto skutečnost nebere žádný zřetel, naopak ve prospěch obviněných je dovozováno, že naplnění formálních znaků trestného činu (včetně nikoliv bezvýznamného překročení zákonem požadované hranice škody) nestačí k závěru, že tu ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona není okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Proto Nejvyšší soud znovu rozhodl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušit v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu. Nejvyšší soud považuje v daném případě za nezbytné důrazně upozornit, že Vrchní soud v Praze při tom bude vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud však nepovažuje za vhodné vyhovět návrhu nejvyšší státní zástupkyně, aby věc byla přikázána Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Učinil tak jednak z důvodu procesní ekonomie, jednak z toho důvodu, že nepovažuje za správné, aby důsledky toho, že jeden ze senátů Vrchního soudu v Praze nesplnil svou zákonnou povinnost respektovat právní názor Nejvyššího soudu, prakticky nesl a nápravu zjednával jiný senát téhož soudu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o tomto dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. února 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h