ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1495.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1495/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání podaném V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 148/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 148/2013 ze dne 18. prosince 2013 zrušují, a to v celém výroku o trestu .
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soud v Příbrami ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 1 T 148/2013 byl dovolatel uznán zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl dovolateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jeho výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se ambulantní sexuologické léčbě a také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli zájmové činnosti s nezletilými dětmi v trvání sedmi let.
O odvolání V. Č. (a příslušného státního zástupce) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně pouze proti výroku o trestu) podal V. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dle §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Činnost v zájmových organizacích však dle jeho přesvědčení není zaměstnáním, povoláním nebo funkcí, která by splňovala podmínky ustanovení §73 tr. zákoníku, a pokud tato činnost není nijak regulována, nemůže být ani soudem nijak zakazována či regulována. Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu navrhl, aby „předmětné rozsudky okresního a krajského soudu zrušil dle §265k tr. řádu a přikázal věc soudu k novému rozhodnutí dle §265 l tr. řádu.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu zmíněné výhrady odpovídají a je třeba souhlasit s dovolatelem, že ve zvláštním právním předpise není konkretizován výkon zájmové činnosti s nezletilými, v jehož rámci se měl dovolatel dopouštět přisouzené trestné činnosti. Poukázal na skutečnost, že z rozhodnutí soudu prvého stupně vůbec nevyplývá, že by skautský oddíl „M.“ byl takovým státem regulovaným subjektem, nehledě na to, že pokud by tomu tak bylo, výrok o trestu zákazu činnosti to nevystihuje. Zda dovolatelem vykonávaná činnost skautského vedoucího měla odlišný právní základ, se však z napadeného rozhodnutí nepodává a nelze to dovodit ani z dostupného spisového materiálu. Za tohoto stavu se státní zástupce ztotožnil s námitkou dovolatele, že takto vymezená činnost neodpovídá zákonnému vymezení činností, ohledně nichž je možno uložit trest jejího zákazu podle §73 tr. zákoníku. Námitkám proti výroku o trestu pak lze přiznat důvodnost i z hlediska samotného rozsahu takového zásahu, který je v podstatě věcně neohraničený. Z výroku o trestu zákazu činnosti totiž vyplývá, že dovolateli se zakazuje jakákoli zájmová činnost s dětmi, což je kategorie do té míry široká, že pod ni lze zařadit v podstatě jakoukoli činnost, které se účastní nezletilé děti. Takto široce pojatý zákaz pak neodpovídá ani základnímu smyslu tohoto druhu trestu, jímž je zamezení tomu, aby pachatel mohl vykonávat činnosti, „ k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činnost í“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 930). K tomu lze přiměřeně odkázat i na publikované judikatorní rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož „ příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné .” Zároveň uvedl, že ačkoli dovolatel tuto námitku uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, odvolací krajský soud se s ní nevypořádal dostatečně, když pouze nad rámec samotného výroku z rozsudku soudu prvostupňového dovodil, že je obviněnému zakazována „ funkce odpovědného vedoucího činitele, jemuž rodiče své děti svěřují po určitou dobu do péče “. Takovéto vymezení však nemá podklad ani v samotném sporném výroku o trestu z rozsudku prvostupňového soudu, ale ani takto neodpovídá na základní spornou právní otázku, zda jde o činnost odpovídající jejímu vymezení podle §73 tr. zákoníku. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je z výše uvedených důvodů a v intencích jím uplatněných námitek důvodné. Proto navrhnul, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 10 To 114/2014-357, a dále zrušil ve výroku o trestu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2013, č. j. 1 T 148/2013-335, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele směřují vůči uloženému druhu trestu s tím, že jde o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je přitom zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky jsou uplatněny právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem a současně se jedná i o námitky důvodné.
Podle ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle odst. 2 téhož ustanovení trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Konečně §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
Z výše uvedeného je zřejmé, že trest zákazu činnosti v podobě, v jaké byl dovolateli uložen, skutečně neodpovídá požadavkům zákona. To proto, že je uložení trestu zákazu činnosti spočívající „v zákazu výkonu jakékoli zájmové činnosti s nezletilými dětmi“ vymezen příliš široce, kdy (dovedeno až do krajnosti) by takto dovolatel nemohl vykonávat žádnou zájmovou činnost s nezletilými dětmi, a to např. ani s dětmi z vlastní rodiny a dále takové vymezení skutečně odporuje výše uvedenému ustanovení trestního zákoníku, kdy není přesně vymezena, která činnost se dovolateli zakazuje. Nelze však s ním souhlasit v tom směru, že v souvislosti s výkonem funkce skautského vedoucího není možné trest zákazu činnosti ukládat. Je zřejmé, že se dovolatel dopustil jemu přisuzovaného trestného činu při organizované činnosti s nezletilými dětmi, kde vykonával určitou funkci (vedoucího oddílu) a podmínka pro uložení tohoto trestu je tedy splněna. To proto, že podmínka zvláštního povolení nebo úpravy jiným právním předpisem se k funkci ve smyslu tohoto ustanovení nevztahuje. Zákon totiž v danému ustanovení rozlišuje 5 kategorií činností, a to a) výkon zaměstnání, b) výkon povolání, c) výkon funkce, d) výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení a e) výkon činnosti upravené zvláštním předpisem. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby pečlivě vyhodnotil, jaké bylo postavení dovolatele vůči nezletilému v době, kdy se dopustil trestné činnosti a následně, aby řádně vymezil přesně rozsah činnosti, která má být dovolateli zakázána, zejména z toho hlediska, že se nepochybně jedná o organizovanou zájmovou činnost provozovanou určitým (definovaným) subjektem.
Rozhodnutí soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí soudu odvolacího, je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit, a to pouze v napadeném výroku o trestu, přičemž výrok o vině zůstal tímto dovoláním nedotčen a je nadále pravomocný. Zrušil také podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka