ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.213.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 213/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání podaném obviněným P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 246/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 399/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 2 T 399/2001, byl obviněný P. H. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ výroku rozsudku), vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 2/ výroku rozsudku) a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3/ výroku rozsudku).
Trestný čin uvedený v bodě 1/ spáchal podle rozsudku tím, že „dne 13. 9. 2001 v době kolem 23,00 hod. neoprávněně vnikl do pronajatého bytu své bývalé přítelkyně M. K., o velikosti 1 + 1 nacházejícího se v přízemí domu v H. ulici v T. n. S., tak, že po žebříku vylezl k oknu, kterým vnikl dovnitř, kde se do svého zadržení hlídkou policie ČR zdržoval, ničil a rozhazoval zařízení bytu.“
Trestný čin uvedený v bodě 2/ spáchal podle rozsudku tím, „že dne 16. 9. 2001 v době kolem 03,30 hod. v B. ve V. ulici před domem po předchozím slovním konfliktu v D. baru napadl J. P., tak, že mu přiložil k hlavě zapalovač ve tvaru pistole a požadoval po něm pod pohrůžkou zabití omluvu za jeho předchozí chování v baru a poté, co se mu poškozený omluvil, udeřil jej zapalovačem do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu v délce 1 cm, když současně udeřil do hlavy i přítomnou přítelkyni poškozeného R. H., které způsobil tržnou ranku nad zevním okrajem levého obočí.“
Trestný čin uvedený v bodě 3/ spáchal podle rozsudku tím, že „v přesně nezjištěné době od 17. 9. 2001 bez povolení přechovával ve svém pokoji v trvalém bydlišti v B., B. ulici amatérsky vyrobenou střelbyschopnou zbraň ve tvaru tužky ráže 5,8 mm kvalifikovanou jako zbraň zakázanou dle §21 zákona č. 288/95 Sb. o zbraních a střelivu a dále 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a 49 ks nábojů ráže Short, které podléhají registraci dle zákona č. 288/95 Sb., a 1 náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící podle citovaného zákona o zbraních a střelivu mezi střelivo zakázané.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci – 4 ks hliníkových výkovků pažby a 1 ks kovového plynového zapalovače hnědé lesklé barvy, imitace pistole s nápisem „Captain“.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupkyně v Benešově, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 246/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 6. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Benešově podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že od počátku bylo trestní stíhání nezákonné, neboť ani jedno sdělení obvinění z trestného činu žádným způsobem nevyjadřovalo ani nezmiňovalo subjektivní stránku trestného činu. V obdobném duchu byla podle mínění dovolatele podána i obžaloba a rovněž rozsudek soudu prvního stupně se nezabývá subjektivní stránkou, a proto „není možno konstatovat, že byla naplněna skutková stránka trestného činu, a nebylo-li prokázáno a neexistovalo zavinění, nedošlo ke spáchání trestného činu.“ Dovolatel rovněž namítl, že k dalšímu pochybení v důsledku nesprávného právního posouzení skutku došlo, pokud byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť množství střeliva zjištěné v bytě jeho rodičů po prohlídce provedené bez povolení a bez souhlasu nájemníků, tedy nezákonným způsobem, nebylo obdobně nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí jak ve výrocích o vině, tak ve výroku o trestu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že první z dovolatelem uplatněných výhrad postrádá jednak racionální základ, neboť popis skutku ve sdělení obvinění je formulován tak, že úmyslná forma zavinění je v něm implicitně zahrnuta, a kromě toho podobnou vadu nelze dovoláním napravit. K výtce, že nebyl naplněn znak hromadění střeliva v té míře, aby mohl být podkladem pro přísnější posouzení skutku podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., státní zástupce v prvé řadě poznamenal, že ji lze podřadit pod dovolací důvod, byť ne podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale spíše podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jeho názoru však tato námitka není opodstatněná, neboť jednání obviněného je natolik společensky nebezpečné, že je lze mít za rovnocenné s přechováváním automatické zbraně. Právní kvalifikace předmětného skutku je proto správná. Státní zástupce vzhledem k uvedenému navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl s tím, že toto rozhodnutí bude učiněno za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (též) proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné (nepřesné, neúplné) zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že řízení v posuzované věci je zatíženo procesními vadami týkajícími se zákonnosti trestního stíhání z pohledu neperfektnosti sdělení obvinění, popř. nezákonnosti prohlídky, při níž bylo zjištěno m. j. střelivo, jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí ve vztahu k vytýkaným hmotně právním vadám, jestliže dovolatel dovozuje jejich existenci na podkladě jím namítaných vad ve skutkových zjištěních (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek napadá i právní posouzení skutku a je tedy z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní. V prvé řadě je dovolatelem vytýkáno, že rozsudek soudu prvního stupně se nezabývá subjektivní stránkou, a proto není možno dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu (z obsahu dovolání je možné usuzovat, že tato výhrada směřuje proti všem částem výroku o vině).
Z rozhodnutí soudu nalézacího (z jeho výroku) aprobovaného rozhodnutím soudu odvolacího jsou ovšem dostatečně zřejmé zjištěné skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění obviněného v případě všech shora popsaných skutků. Lze sice připustit, že soudy obou stupňů výslovně nespecifikovaly formu tohoto zavinění, nejde však o vadu zakládající závěr o nesprávnosti jejich rozhodnutí, tj. závěr o absenci zavinění. Formu zavinění odkazem na příslušné hmotně právní ustanovení není nutné uvádět ve výroku rozhodnutí.
Další relevantní dovolací námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 3/, v tom směru, že podle názoru dovolatele zjištěné množství střeliva nebylo obdobně nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné, a nebyly tak splněny podmínky použití vyšší trestní sazby, resp. právní kvalifikace podle §185 odst, 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
K tomu je třeba především uvést, že v ustanovení §185 tr. zák. jsou upraveny dvě samostatné skutkové podstaty (první v odst. 1, druhá v odst. 2). Z obsahu dovolacích námitek přitom lze usuzovat, že dovolatel brojí proti právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle ustanovení §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo. Toto ustanovení chrání bezpečnost lidí proti možnému ohrožení plynoucímu z nekontrolovatelného držení nebo výroby střelných zbraní nebo střeliva. Hromadění, vyrábění nebo opatřování zbraní nebo střeliva bez povolení je podle tohoto zákonného ustanovení trestné jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (srov. rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených soudem odvolacím obviněný bez povolení přechovával celkem 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a 49 ks nábojů ráže 22 Short a jeden náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící mezi zakázané střelivo.
Soud prvého stupně stejně jako soud odvolací nepochybil, jestliže subsumoval toto jednání obviněného pod zákonný pojem hromadění střeliva obsažený v citovaném ustanovení §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento závěr byl odůvodněn jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního. Je totiž nutno vzít v úvahu nejen velký počet bez povolení přechovávaných, tedy hromaděných, nábojů - celkem 108 kusů, nýbrž i jejich charakter - jednalo se o tzv. ostré střelivo, tedy střelivo způsobilé přivodit (i přes jeho malou ráži) zranění či usmrcení osob. V přímé souvislosti s tím nutno zdůraznit a v právních závěrech vyjádřit fakt, že předmětné střelivo bylo, jak vyplývá z popisu skutkového děje, v naprosté většině použitelné ve střelné zbrani tvaru tužky (rovněž obviněným přechovávané), tj. zbrani zakázané a zákeřné, která s ohledem na množství munice, jež měl obviněný k dispozici, mohla být použita (zneužita) mnohonásobně. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že střelivo, které obviněný přechovával, představovalo pro bezpečnost lidí obdobný stupeň rizika jako jedna zbraň hromadně účinná ve smyslu již citovaného rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.
Zákonný znak hromadění střeliva podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je proto naplněn i tehdy, jestliže pachatel bez povolení přechovává nezanedbatelné množství střeliva s jinak malou účinností (ráže 22 LR a 22 Short), pokud je použitelné v zakázané a zákeřné zbrani, kterou má současně v neoprávněném držení.
Posuzovaný skutek tak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto nedovodil nesoulad mezi tímto skutkem a právní kvalifikací použitou v napadených rozhodnutích.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval: JUDr. Vladimír Veselý