ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.231.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 231/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obv. R. J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 500/2011 ze dne 7. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 24/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 3 To 500/2011 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 3 T 24/2011 zrušují , a to ve vztahu k obviněnému R. J.
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 3 T 24/2011 ze dne 4. 5. 2011 byl obviněný R. J. společně s M. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a obviněný K. byl současně uznán vinným i zločinem loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když předmětné trestné činy měly spočívat ve skutečnosti, že „dne 19. 11. 2010 kolem 22.00 hod. v obci F. přes nesouhlas V. F. vnikli na uzavřený dvůr u domu, kde pak obž. K. mířil z bezprostřední blízkosti expanzním revolverem na hlavu S. K., který vyšel z domu, a to v úmyslu získat od něj peníze, přičemž poté, co jej v obraně poškozený udeřil baseballovou pálkou, došlo mezi obžalovaným K. a poškozeným K. k další potyčce, během níž obžalovaný K. poškozeného K. škrtil a udeřil jej rukou do obličeje a přitom po něm požadoval vydání peněz a po odmítnutí tohoto požadavku jemu i jeho přítelkyni vyhrožoval zastřelením“. Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému J. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku. Obviněný K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou roků, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně mu byl uložen též úhrnný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěného bubínkového revolveru černé barvy s dřevěnou rukojetí, čísla hlavně 211749. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně (do části týkající se obviněného J.) podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 3 To 500/2011 ze dne 7. 9. 2011 podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného J., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku detailně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a popsal provedené dokazování. Na jeho základě vyjádřil přesvědčení, že role obviněného J. v celém útoku nebyla vyhodnocena správně. Poukázal na skutečnost, že s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění, od počátku posuzovaného skutkového děje existovala mezi obviněným J. a spoluobviněným K. shoda v motivu a cíli činu, jimiž byla snaha fyzicky napadnout poškozeného, neboť nesplatil dluh a donutit jej takto k jeho úhradě. Připustil, že zcela teoreticky lze zvážit možnost nabízenou soudy dříve činnými ve věci, že cílem mohla být i odveta za neuhrazení dluhu (tedy nikoli nucení k jeho splacení), z verbálních projevů pachatelů však zřetelně vyplývá, že tomu tak nebylo. Stran fyzického napadení dle nejvyššího státního zástupce není možno přehlédnout, že takové jednání začalo v podstatě ihned v okamžiku, kdy se poškozený se spoluobviněnými setkal a probíhalo prakticky kontinuálně po dobu jejich kontaktu, přičemž žádný ze spoluobviněných nedal najevo, že se ze strany druhého z nich jedná o exces, se kterým nesouhlasí, a tedy jednalo se o shodný, minimálně konkludentně přijatý plán, předem smluvený jako „rozbití huby poškozenému.“ Stejně tak dle nejvyššího státního zástupce neobstojí úvaha soudů v tom směru, že odebrání pálky poškozenému obviněným J. směřovalo ke zmírnění celého incidentu, když si tento byl ještě před vstupem na pozemek poškozeného vědom toho, že spoluobviněný K. má revolver a k odebrání této útočné zbraně žádné kroky nepodnikl. To stejné lze uvést i o bránění vstupu přítelkyně poškozeného do potyčky, když je zřejmé, že všechny její kroky by směřovaly právě k obraně poškozeného. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obviněný J. sice následně oba hlavní aktéry konfliktu od sebe odtrhl, nicméně sám následně vrazil poškozenému několik facek a vyzval jej k vrácení peněz. Státní zástupce tedy shrnul, že význam obviněného J. po celou dobu útoku nebyl minimální, naopak lze mít za to, že poměrně zásadně ovlivnil průběh útoku a je zřejmé, že se takto oba obvinění minimálně v konkludentní dohodě rozhodli k napadení poškozeného a k jeho donucení k vydání určité částky peněz, přičemž aktivnější byl sice obviněný K., ovšem činil tak za zřetelné podpory obviněného J., bez níž by se celý útok zcela jistě nevyvinul shodným způsobem. Proto je jednání obviněného J. nutno posoudit jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož podstatou byl společný úmysl obou pachatelů násilím donutit poškozeného, nejlépe k okamžitému vydání peněz, když takový úmysl zjevně svým společným jednáním realizovali. Nižší míru intenzity útoku obviněného J. je potom dle nejvyššího státního zástupce na místě zohlednit nikoli ve výroku o vině, ale ve výroku o trestu. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neveřejném zasedání ad 1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 3 To 500/2011 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 3 T 24/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí zrušená obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to ve vztahu k obviněnému R. J., ad 2) postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce i obviněný J., když v tomto svém vyjádření uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že jeho roli nelze spolehlivě a bez pochybností považovat za objektivně i subjektivně součást děje směřujícího k loupeži, takto jeho roli nepociťovala svědkyně F. ani sám poškozený K. Lze se tak dle jeho přesvědčení ztotožnit se závěry soudů dosud činných ve věci. Shrnul, že veškeré důvody, které jsou uvedeny v dovolání, jsou toliko polemikou ke zjištěnému skutkovému stavu, když z toho v žádném případě nelze dovodit, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Z výše uvedených důvodů proto požádal, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) ve svém podání uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy s tím, že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolací námitky, tak jak je uplatnil dovolatel, jsou způsobilé být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem, kdy jednání obviněného J. tak, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, nejvyšší státní zástupce navrhuje právně kvalifikovat nikoli pouze jako přečin porušování domovní svobody, ale současně i jako zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu je namístě uvést následující:
Zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
O spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, pomocníkem trestného činu se podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
Jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz R 15/1967, R 36/1973 Sb. rozh. tr.). V naznačených souvislostech lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 102/2004 ze dne 18. 2. 2004, podle kterého I. Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva. II. Malá intenzita pohrůžky bezprostředního násilí u trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. však neznačí, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněných byl pouze nepatrný a že by v důsledku toho skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.).
Z učiněných skutkových zjištění pak jednoznačně vyplývá, že obviněný K. přijel za obviněným J., oznámil mu svůj úmysl „rozbít hubu“ poškozenému, protože tento mu nechce vrátit (údajný) dluh, přičemž obviněný J. (kterému měl poškozený také nějaké peníze dlužit) se k obviněnému K. přidal a odjel s ním do místa bydliště poškozeného. Zde ještě před vstupem do domu poškozeného zjistil, že obviněný K. má pistoli, tuto se mu nijak odebrat nepokusil, ani jej nijak nezrazoval od jejího použití, naopak poté, co fyzicky překonali odpor svědkyně F. a vstoupili do budovy, kde obviněný K. napadl poškozeného, obviněný J. poškozenému (nad kterým měl fyzickou převahu) odebral baseballovou pálku, kterou měl ke své obraně, stejně tak aktivně bránil zapojit se do konfliktu svědkyni F., která měla v úmyslu pomoci poškozenému. Nijak se nedistancoval od vyjádření obviněného K. k vrácení peněz a poté, co K. a poškozeného K. (kteří se potýkali) od sebe odtrhl, přiznal, že sám poškozeného několikrát propleskl (u hlavního líčení dne 4. 5. 2011 vypověděl, že „..S. jsem dal za ty prachy, co mi dlužil, jen facku, šlo o upozornění, že mi je má vrátit. “ ) za účelem vynucení vrácení peněz. Z výše uvedeného je více než zřejmé, že jednání obviněného K. výrazně překročilo jednání, na základě kterého byl shledán vinným pouze přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Z učiněných skutkových zjištění sice plyne, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity jako jednání obviněného K., avšak bez jeho aktivní účasti na místě by se napadení poškozeného K. (samotným obviněným K.) zcela jistě nevyvíjelo tak, jak k němu právě díky aktivní spoluúčasti obviněného J. došlo.
Lze tedy souhlasit s námitkami nejvyššího státního zástupce, že i jednání obviněného J. (tak jak jej zjistily soudy dosud ve věci činné) mělo být posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to buď jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nebo jako pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V uvedeném směru je takto podané dovolání tedy uplatněno nejenom právně relevantně, ale je současně i důvodné. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 3 To 500/2011, a související rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 T 24/2011, zrušil, a to pouze ve vztahu k obviněnému R. J. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí nebylo zrušeno v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nýbrž bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch, není soud prvního stupně povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Po pečlivém vyhodnocení dosud učiněných skutkových zjištění (případně po jejich doplnění) bude namístě právě jim přiměřit právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného J. z hledisek již shora uvedených.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka