ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.283.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 283/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou H. Š ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 128/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná H. Š. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 9 T 128/2012, byla obviněná H. Š. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a dílem ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 21. 12. 2009, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, byl obviněné podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání ve prospěch obviněné její matka M. Š. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014, jímž je podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Tento postup odůvodnil odvolací soud skutečností, že obviněná po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, poučení o opravném prostředku ze strany soudu a po poradě se svojí tehdejší obhájkyní JUDr. Lenkou Vislockou výslovně prohlásila, že se práva odvolání vzdává, a to i za osoby ze zákona oprávněné je podat v její prospěch. Odvolání její matky proto bylo posouzeno jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla následně obviněná H. Š. dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že před soudem prvního stupně rozhodně neprohlásila, že si nepřeje, aby oprávněné osoby ve smyslu §247 odst. 2 tr. ř. podaly v její prospěch odvolání. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení podle ní vyplývá, že takový projev vůle učinila na dotaz soudu toliko její tehdejší obhájkyně, nikoli však ona sama. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že vzdát se práva na odvolání může relevantně pouze osoba k tomu oprávněná, která je nadána samostatnými obhajovacími právy. V posuzovaném případě však obhájkyně dovolatelky takové oprávnění neměla. Soud druhého stupně tedy nepostupoval správně, pokud odvolání její matky zamítl jakožto odvolání podané osobou neoprávněnou.
Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil „rozsudek“ Pozn.: Správně mělo být uvedeno „usnesení“. Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně zdůraznil, že ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. nestanoví žádný způsob, jak zjistit vůli obviněného ohledně podání odvolání v jeho prospěch jinými osobami. Výslovné prohlášení obviněného, že si nepřeje, aby jiné oprávněné osoby za něj podaly odvolání, je sice obvyklou formou projevu vůle, ovšem z pohledu ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. nejde o formu výlučnou. Forma projevu vůle obviněného je podle názoru státního zástupce podmínkou pouze pro vyhotovení zjednodušeného rozsudku podle §129 odst. 2 tr. ř. Jinak není důvod obviněného omezovat ve způsobu, jakým svou vůli vyjádří, pokud nevzbuzuje pochybnosti. Dále státní zástupce poznamenal, že projev vůle, jímž se obviněný sám vzdává práva podat odvolání, nelze považovat za vzdání se téhož oprávnění i za další osoby oprávněné, neboť ty mají samostatné odvolací právo, kterého se mohou vzdát toliko samy. Za předpokladu, že by vůle obviněného byla vyjádřena tak, že se vzdává práva k podání odvolání i za osoby oprávněné, jednalo by se o projev jeho vůle vyjadřující, aby tyto osoby v jeho prospěch odvolání nepodávaly.
Ke konkrétní argumentaci uplatněné dovolatelkou státní zástupce uvedl, že není vyloučeno, aby obviněný svou vůli neprojevil osobně (přímo), ale prostřednictvím obhájce, pokud není pochyb o tom, že se skutečně jedná o jeho vůli. Takový postup je obvyklý a vyloučen je pouze tehdy, pokud podle příslušného ustanovení trestního řádu má obviněný vykonat právo nebo úkon osobně, nebo je sám předmětem úkonu. To však není případ ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. Pokud tedy v projednávané věci obhájkyně obviněné před soudem prohlásila, že se vzdává práva na podání odvolání i za osoby oprávněné, není tento projev možno vnímat jinak než jako projev vůle obviněné, neboť obhájkyně evidentně hovořila jejím jménem. Podle státního zástupce rovněž nelze přehlédnout, že zvukový záznam nemusí s ohledem na své technické parametry a omezení zachytit každý verbální projev obviněného či jiných osob u hlavního líčení, např. z důvodu nízké hlasitosti učiněného projevu. Z technické povahy věci není schopen zaznamenat ani neverbální projevy, typicky pokývnutí hlavou. Také tyto zvukovým záznamem nezachytitelné projevy však mohou být pro trestní řízení podstatné a nelze je pominout. Není tedy vyloučeno, že dovolatelka před soudem učinila příslušný projev vůle i sama, aniž by byl na zvukovém záznamu zachycen.
Závěrem státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně zjevně neměl o projevené vůli dovolatelky žádných pochybností. Totéž platí jak u její obhájkyně, tak přítomného státního zástupce, který rovněž v tomto směru k postupu soudu ničeho nenamítal. Soud druhého stupně proto o řádném opravném prostředku (odvolání) podaném matkou dovolatelky rozhodl správně. Námitky uplatněné obviněnou v dovolání tak nelze akceptovat.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná H. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání matky obviněné) proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkazuje.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Jestliže dovolatelka namítá, že Městský soud v Praze jako soud druhého stupně bez věcného přezkoumání podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl řádný opravný prostředek - odvolání podané její matkou - aniž by pro takový postup a rozhodnutí byly v projednávané trestní věci splněny procesní podmínky stanovené zákonem, uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k závěru, že uplatněné námitky jsou důvodné .
Dovolatelce je v prvé řadě třeba přisvědčit v tom, že osoby uvedené v §247 odst. 2 větě první tr. ř., mezi něž patří mimo jiné i příbuzní obviněného v pokolení přímém, jsou osobami se samostatným odvolacím právem . To znamená, že odvolání podávají svým jménem, mohou je podat bez ohledu na to, zda řádný opravný prostředek podal či nepodal sám obviněný, a obviněný se za ně nemůže tohoto procesního oprávnění účinně vzdát . Může toliko výslovně prohlásit, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby (k tomu srov. §129 odst. 2 tr. ř.). Jedině takovou pochybnosti nevzbuzující formou projevu jeho vůle lze tyto osoby v jejich vlastním procesním oprávnění omezit.
Klíčovým argumentem dovolatelky je tvrzení, že se prostřednictvím své obhájkyně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vzdala práva na odvolání výhradně za svou osobu a nikoli za další osoby oprávněné podat řádný opravný prostředek v její prospěch. Rozhodně výslovně neuvedla, že si nepřeje, aby v její prospěch tyto osoby podaly odvolání.
Z obsahu předloženého procesního spisu je zřejmé, že obviněná z výše uvedených důvodů žádala o „opravu rozsudku“ písemným podáním doručeným soudu prvního stupně dne 15. 10. 2014 (viz č. l. 2016). Obsah tohoto přípisu tak musel být odvolacímu soudu v době rozhodování o opravném prostředku její matky M. Š. znám. Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 29. 10. 2014 se podává, že odvolací senát před vyhlášením napadeného usnesení přečetl obsah napadeného rozsudku, odvolání M. Š. a „podstatný obsah spisu OS Praha 1, sp. zn. 9 T 128/2012“ .
Své rozhodnutí pak odvolací soud lakonicky odůvodnil konstatováním, že obviněná byla po vyhlášení odsuzujícího rozsudku poučena o opravném prostředku a po poradě se svojí přítomnou obhájkyní JUDr. Lenkou Vislockou výslovně prohlásila, že se práva odvolání vzdává, a to i za osoby ze zákona oprávněné. Tímto svým rozhodnutím pak měla odejmout své matce M. Š. oprávnění podat v její prospěch řádný opravný prostředek. Pokud tak její matka přesto učinila, muselo být její odvolání posouzeno jako odvolání podané neoprávněnou osobou a z tohoto důvodu bez přezkoumání správnosti napadeného rozsudku podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Takový postup odvolacího soudu však bez výhrad akceptovat nelze. Především je mu třeba vytknout, že nedůsledně zkoumal, zda jsou skutečně splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání matky obviněné z výše uvedených formálních důvodů. Formulace obsažená v protokolu o hlavním líčení, s níž se bez dalšího zjevně spokojil a podle které se obviněná po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředcích „vzdává práva na odvolání i za osoby oprávněné“ (viz č. l. 2002 spisu), vzbuzuje v prvé řadě pochybnosti o tom, k čemu ve skutečnosti projev vůle obviněné, který měl být navíc tlumočen pouze přítomnou obhájkyní, vůbec směřoval; zvláště pokud se obviněná následným písemným podáním po soudu domáhala korekce tohoto vyjádření (viz č. l. 2016 spisu). Především se ale nejednalo o procesně bezchybný postup, jakým lze oprávněnou osobu uvedenou v ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. zbavit možnosti podat řádný opravný prostředek.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014, zrušuje. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud druhého stupně bude muset věcí znovu zabývat. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde o to, aby soud před rozhodnutím o odvolání matky obviněné nejprve řádně, všemi dostupnými prostředky (počínaje zvukovým záznamem průběhu závěrečné části hlavního líčení) zkoumal, zda ve věci skutečně byly splněny procesní podmínky pro zamítnutí podaného odvolání z formálních důvodů; zvláště když obviněná namítá skutečnosti, které obsah protokolu o hlavním líčení i jeho samotný text zpochybňují.
To znamená, že musí být bez pochybností zjištěno, zda obviněná byla v hlavním líčení dne 7. 10. 2014 nejprve poučena o přípustnosti a účincích odvolání proti rozsudku (§245 a násl tr. ř.) a že se poté srozumitelně vyjádřila jednak za svoji osobu a případně též ohledně osob uvedených §247 odst. 2 tr. ř. Jestliže tomuto vyjádření předcházela nějaká porada s obhájcem (obhájkyní), je nutno objasnit i tuto okolnost. Při posuzování relevance projevu vůle obviněné „vzdát se práva odvolání nejen za svou osobu, ale i za osoby oprávněné podle §247 odst. 2 tr. ř.“, by měl soud vzít v úvahu také to, že obhájkyně JUDr. Vislocká vykonávala v daném trestním řízení svá obhajovací práva a povinnosti podle §41 odst. 2 tr. ř. a vystupovala v zastoupení obviněné bez práva k úkonům proti její vůli. Předmětem zájmu odvolacího soudu by tedy měla být i otázka, zda údajný projev obhájkyně v hlavním líčení v tom smyslu, že její klientka si nepřeje, aby osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř. podávaly v její prospěch odvolání, byl skutečně učiněn v souladu s vůlí obviněné. V řízení musí být také zjištěno stanovisko obviněné k tomuto procesnímu úkonu (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/1991/I tr.). V opačném případě není možné odvolání její matky proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnout z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, a bude třeba je přezkoumat z dalších hledisek. V novém rozhodnutí o této věci odvolací soud své závěry odůvodní v rozsahu a způsobem předpokládaným v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Pokud jde o další postup Nejvyššího soudu, ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a v důsledku toho pozbyl zároveň právní moci výrok o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 9 T 128/2012. To znamená, že k jeho výkonu nelze přistoupit. Na straně druhé však nic nebrání tomu, aby bylo pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněné ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 28/2013, popřípadě aby byl vykonáván trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2010, jehož právní moc se v důsledku výše uvedeného zrušení obnovila. Proto bylo rozhodnuto podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler