ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.348.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 348/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 dovolání obviněného J. A. U., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 To 95/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2004, a rozhodl takto:
Dovolání J. A. U. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 52 T 4/2004, byl obviněný J. A. U. uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) /ad 1, 3-6/, odst. 3 /ad 2/ trestního zákona, ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 tr. zákona.
Za tyto trestné činy byl odsouzen – při zrušení – v dřívějším rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 4/2002, ze dne 1. 8. 2002, který nabyl právní moci dnem 26. 11. 2002 – o výroku o vině pokračujícím trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, zrušení celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, podle §234 odst. 3 tr. zákona, za použití §§35 odst. 1, 37a tr. zákona k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Součástí rozsudku je rovněž povinnost jmenovaného obviněného zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými S. G. a A. Y. nahradit škodu poškozeným M. S., I. S. a T. S..
Podkladem výroku o vině se stalo rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně obviněných S. G., J. A. U. a A. Y., podrobně popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku pod body 1 – 7.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali všichni tři obvinění odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2005 Vrchní soud v Olomouci. Ten svým usnesením, sp. zn. 2 To 95/2005, odvolání obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
J. A. U. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu dovolání, ve kterém se odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovoláním napadá výrok o vině pod bodem 2 výše uvedeného rozsudku, dle kterého byl uznán vinným trestným činem dle §234 odst. 3 tr. zákona ve skutku spočívajícím v tom, že „obžalovaní S. G. a J. A. U., společně se dvěma doposud neztotožněnými pachateli dne 7. 8. 2000 kolem 23.50 hod., na parkovišti čerpací stanice A. v katastrálním území obce T., okres B., po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prostředky, pod pohrůžkou užití násilí přepadli osádku osobního vozidla a to G. G. D. a V. B., požadovali po nich peníze, oddělili je od sebe, přičemž dosud nebylo zjištěno, který z pachatelů s úmyslem usmrtit, napadl za použití přesně nezjištěného nástroje, zřejmě nože, V. B., čímž mu způsobil bodně-řezná poranění horní poloviny těla se zasažením pravé plíce a zakrvácením do dutiny hrudní, v důsledku nichž napadený ve vzdálenosti několika desítek metrů od odstaveného vozidla krátce po útoku zemřel; obžalovaní přitom V. B. odcizili nejméně 1.400 USD na hotovosti, v přepočtu v částce ve výši 54.680,- Kč.“
Dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikací tohoto skutku podle §234 odst. 3 tr. zákona a má za to, že tento skutek měl být právně kvalifikován podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. K tomu uvádí, že přestože k naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 3 tr. zákona stačí nedbalostní jednání, je přesvědčen, že na základě provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu nenaplnil ani tento obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu loupeže dle §234 odst. 3 tr. zákona, tedy nedbalostní zavinění dle §5 písm. a) tr. zákona (vědomá nedbalost), ale ani nedbalostní zavinění dle §5 písm. b) tr. zákona (nevědomá nedbalost). Tvrdí, že stejně jako pod bodem 1 napadeného rozsudku se i v tomto případě jednalo o exces z plánovaného a připraveného jednání.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený výrok pod bodem 2 rozsudku Krajského soudu v Brně za současného výroku o trestu a aby v této věci sám rozsudkem rozhodl tak, že za uvedený skutek uzná dovolatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, za což mu uloží nový přiměřený trest.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Upozorňuje na to, že námitky dovolatele byly součástí již jeho předchozí obhajoby a že se s nimi řádně vypořádal již odvolací soud. Státní zástupkyně je toho názoru, že jestliže již při útoku dne 7. 3. 2000 (skutek uvedený pod bodem 1 napadeného rozsudku) došlo k usmrcení jednoho poškozeného, pak je logické, že pro další případy, kdy bylo ze strany obviněného i spolupachatelů nadále používáno vůči poškozeným k zamezení předpokládaného odporu razantního násilí, že soudem byla odmítnuta obhajoba obviněného, že si při útoku dne 7. 8. 2000, vzhledem k předchozí zkušenosti ani rámcově nemohl představit jako možný následek smrtelné poranění dalšího poškozeného. Z této okolnosti proto není možno dovozovat tzv. exces ve vztahu k obviněnému U. Pro odpovědnost obou obviněných za smrtelný následek podle §234 odst. 3 tr. zákona byla tedy splněna ta podmínka, že smrtelný následek byl v příčinné souvislosti se společným jednáním všech pachatelů. Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle §9 odst. 2, §234 odst. 1, 3 tr. zákona, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (§5 písm. b), §6 písm. a) tr. zákona).
Jelikož státní zástupkyně vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S tímto dovolacím důvodem je v daném případě dovolání v souladu, neboť obviněný nezpochybňuje samotná skutková zjištění soudu ani způsob hodnocení provedených důkazů, nýbrž domáhá se změny právní kvalifikace zjištěného a v rozsudku popsaného skutku s tím, že dle jeho názoru vada spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Na základě přezkoumání námitek dovolatele Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudu totiž zcela evidentně nelze dovodit opodstatnění tvrzení obviněného, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka jeho jednání v tom smyslu, že nemohl předpokládat, že jednáním spolupachatele bude poškozenému způsobena smrt a že se v daném případě jednalo o tzv. exces. Touto námitkou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly již v rámci předchozí obhajoby obviněného a náležitě se s ní vypořádaly. Nejvyšší soud neshledal, že by v právním posouzení uvedeného skutku došlo k pochybení, které by zakládalo naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Naopak má za správný výše uvedený názor státní zástupkyně, že postup soudu byl zcela logický, když odmítl obhajobu obviněného spočívající v tom, že si při útoku dne 7. 8. 2000, vzhledem k předchozí zkušenosti, ani rámcově nemohl představit jako možný následek smrtelné zranění poškozeného. Splnění podmínky, že smrtelný následek byl v příčinné souvislosti se společným jednáním všech spolupachatelů, včetně dovolatele, považuje Nejvyšší soud s ohledem na učiněná skutková zjištění za zcela nepochybné, stejně jako skutečnost, že vzhledem k okolnostem loupežného útoku a vzhledem k svým osobním poměrům dovolatel věděl a vědět mohl, že právě takový následek může být poškozenému způsoben.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. A. U. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. dubna 2006
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h