ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.410.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 410/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání podaném K. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 428/2009 ze dne 24. listopadu 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 103/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 103/2009 ze dne 18. srpna 2009 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl dovolatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání K. T. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 61 To 428/2009 ze dne 24. listopadu 2009 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. současně rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným pokusem k trestnému činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal K. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, i za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá ve skutečnosti, že byl uznán vinným na základě nezákonně provedené rekognice ze dne 8. 6. 2009, konané jako neodkladný úkon, když dle jeho názoru v tomto případě rekognice neodkladným ani neopakovatelným úkonem nebyla. Poukázal na to, že ač v protokolu o provedené rekognici je uvedeno, že je úkonem neopakovatelným, odvolací soud vyjádřil názor, že se jednalo o úkon neodkladný, přičemž z této nejednotnosti dle dovolatele vyplývá, že se ani o neodkladný ani o neopakovatelný úkon nejednalo. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě mělo dojít již před provedením rekognice k zahájení trestního stíhání (neboť v době provedení rekognice byl již zadržen orgány policie a rekognice pouze ověřovaly, zda se jejich podezření potvrdí či nikoli) a výše uvedeným postupem mu byla odepřena možnost se účinně obhajovat a prostřednictvím obhájce předejít tomu, aby byla rekognice prováděna v rozporu se zákonem. Dále poukázal na skutečnost, že způsob provedení rekognice považuje za vadný (a tedy důkazně nepoužitelný), neboť v krátké době před jejím provedením byl v kontaktu s poškozenou, kdy 2. 6. 2009 s ní cestoval ve stejném dopravním prostředku a poškozená poté šla nahlásit na policii, že v něm poznala pachatele předmětné trestné činnosti, na základě čehož byl dovolatel zadržen policií. Poškozená takto již poznávala pouze osobu, kterou identifikovala v autobuse a nikoli skutečného pachatele, který ji dne 26. 5. 2009 napadl. Dále dovolatel obsáhlým způsobem popsal, proč považuje i průběh rekognice též za procesně chybně provedený (skutečnost, že má tetování na pažích a hrudi, zatímco přivolaní figuranti nikoli, byl poznáván pouze jednou). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil poukazem na skutečnost, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by došlo k jakémukoli dotyku či kontaktu pachatele trestného činu s pohlavními orgány či jinými intimními částmi těla poškozené a poškozená nebyla ani na žádných částech svého těla osahávána. Dle dovolatele došlo navíc v jeho případě k porušení zákazu reformace in peius, neboť právní kvalifikace popsaného skutku jako pokusu k označenému trestnému činu tak, jak k ní dospěl odvolací soud (při absenci odvolání příslušného státního zástupce) je bezpochyby přísnější než jeho příprava, ke které dospěl soud nalézací. Dále zdůraznil, že od počátku kategoricky odmítá, že by se označeného trestného činu vůbec dopustil, poukázal na nedostatečné ohledání místa činu Policií České republiky, chybné zpracování protokolu o vyhodnocení výpisů z telekomunikačního provozu, výrazné rozpory ve výpovědích poškozené a svědků, „existenci černých kožených kalhot jako základního identifikačního znaku útočníka“, kdy dovolatel tyto nikdy nenosil ani nevlastnil, provedení nezákonné rekognice, která byla použita jako jediná k prokázání jeho viny. Uvedl, že ani v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání nebylo jednoznačně prokázáno, že se pokusil o trestný čin znásilnění právě on, přičemž ze strany soudů tak „došlo k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, k porušení zásady in dubio pro reo a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ Takto vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými a právními zjištěními (s poukazem na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu), kdy obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, když provedené důkazy v pochybnostech posuzovaly v jeho neprospěch a v důsledku toho řádně neobjasnily skutkový stav věci. S ohledem na výše uvedené, proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl a k jeho naplnění dochází především v případech, kdy je postupováno v rozporu s ustanovením §36 tr. ř., vymezujícím situace, kdy je nutné, aby byl obviněný zastupován obhájcem. Existence tohoto dovolacího důvodu tak může dle státního zástupce nastat pouze při pochybení v rámci trestního stíhání, neboť v předchozí fázi řízení nevystupuje obviněný (ale případně jen podezřelý), jehož právo mít obhájce by mohlo být ochraňováno. Vzhledem ke skutečnosti, že tento procesní úkon byl prováděn před zahájením trestního stíhání, k naplnění uplatněného dovolacího důvodu proto dovolatelem popsaným způsobem dojít nemohlo. K další argumentaci dovolatele státní zástupce především uvedl, že s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, s tím, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v posuzované věci nenastala. Relevantně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byla dle státního zástupce uplatněna toliko námitka, podle níž mělo být jednání dovolatele posouzeno jako příprava trestného činu podle §7 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako pokus o něj podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť nedošlo ke kontaktu obviněného s pohlavními orgány poškozené. K tomu státní zástupce uvedl, že zákon pro kvalifikaci trestného činu jako pokusu znásilnění nepožaduje, žádný fyzický kontakt intimních částí, ale požaduje existenci pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, s tím, že jednání pachatele, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě napadaného (citovaného) rozhodnutí, jednoznačně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a tato námitka dovolatele je tedy zjevně neopodstatněná. Co se týče námitky ohledně porušení zákazu reformace in peius, uvedl státní zástupce, že ani takové tvrzení není z již výše popsaných důvodů s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy k ní dle jeho názoru nelze přihlížet. Nicméně uvedl, že k porušení zmíněné zásady podle jeho názoru nedošlo, neboť takový závěr není namístě v případě, kdy je výrok o vině – v odvolacím řízení vedeném toliko z podnětu odvolání obviněného – v určitém méně významném rozsahu zpřísněn a současně v rozsahu významnějším změněn ve prospěch obviněného, jak se stalo v této věci, což se projevilo i ve snížení trestu uloženým původně soudem prvního stupně. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě (ustanovení §36 a §36a tr. ř.). Podle těchto ustanovení je však přítomnost obhájce nutná až od přípravného řízení. Co je trestním stíháním a přípravným řízením stanoví ustanovení §12 odst. 10 tr. ř., kdy trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona (trestního řádu), trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením potom úsek řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud byla rekognice dne 8. 6. 2009 provedena jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 tr. ř.) před zahájením trestního stíhání, nejednalo se o úkon v rámci přípravného řízení a přítomnost obhájce tedy nebyla ze zákona nezbytná a nemohlo tak dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. písm. c) tr. ř. Jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že se jednalo o úkol neodkladný ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř., kdy provedení rekognice bylo nezbytné k tomu, aby mohlo být dle §160 odst. 1 tr. ř. vůbec zahájeno trestní stíhání, když na základě této rekognice byl dostatečně odůvodněn závěr (poškozená dovolatele bezpečně poznala), že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba. V tomto směru lze odkázat i na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 209/2002 (publikované pod č. R 33/2003 Sbírky soudních rozhodnutí), z něhož také vyplývá, že rekognice provedená předvedením osob svědkovi (§104b odst. 1, 2, 3 tr. ř.) má povahu právě neodkladného úkonu ve smyslu §158a, §160 odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, nebo v případě, kdy ty prostředky, které k dispozici jsou, by mohly ohrozit důkazní význam takové rekognice (např. rekognice provedená ukázáním fotografie). Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem. Provádění rekognice bylo též v souladu s ustanovením §158a tr. ř., které stanoví, že je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v provedení rekognice, uskuteční se takový úkon na návrh státního zástupce a to za účasti soudce (jak tomu bylo i v posuzované věci), kdy soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Další námitky, které pak dovolatel uplatnil ohledně způsobu provádění této rekognice nespadají pod dovolatelem označený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. S poukazem na uvedené je namístě uzavřít, že v tomto směru podané dovolání je i z hlediska takto užitého dovolacího důvodu podáno zjevně neopodstatněně, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod tímto dovolacím důvodem tak nemohou být právně relevantně uplatněny námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybnil provedené dokazování (zejména přítomnost černých kožených kalhot u pachatele trestného činu) a uvedl, že nebylo v rámci soudního řízení přesvědčivě dokázáno, že by se trestného činu dopustil. Avšak oba soudy zejména i v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely (jednoznačná a přesvědčivá výpověď poškozené, výpovědi svědků Z., P., B., P., B., lékařské zprávy o ošetření poškozené, fotodokumentace místa činu, dokladů k mobilnímu telefonu Nokia 6060 Red, jakož i vyhodnocení výpisů o uskutečněném telekomunikačním provozu, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie) a vysvětlily také, proč neuvěřily obhajobě dovolatele. V tomto směru námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Právně relevantně uplatněnou námitkou z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu zůstala pouze ta, jejímž prostřednictvím dovolatel namítl, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako pokus trestného činu znásilnění, ale jako příprava trestného činu znásilnění, kdy dovolatel současně namítl porušení zákazu reformace in peius, když odvolací soud pouze z podnětu jeho odvolání rozhodl rozsudkem, ve kterém jej uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ač jej soud prvního stupně uznal vinným pouze přípravou tohoto trestného činu (§7 odst. 1 tr. zák.). I když tato námitka byla vznesena právně relevantně, jde současně o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Pokusem trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Již ze skutkové věty (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se dovolatel dopustil jemu přisuzovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu, když ovšem soud prvního stupně takto popsaný skutek nesprávně právně kvalifikoval jako přípravu trestného činu. To s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by se dovolatel dotýkal intimních míst poškozené, nebo že by se dotkl poškozené pohlavním údem. K tomu je však namístě uvést, že pro právní kvalifikaci popsaného jednání jako pokusu trestného činu znásilnění není zákonem nijak požadováno, aby k nějakému výše popsanému kontaktu došlo, podstatné je ono jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Je bezpochyby zřejmé, že k dokonání trestného činu nedošlo pouze díky tomu, že se poškozené podařilo z místa činu utéct, kdy však jednání dovolatele, který ji fyzicky napadl (náhle ji povalil na zem, zalehl, začal z ní strhávat horní díl plavek) a jeho jednání tak zjevně a bezprostředně směřovalo k vynucení pohlavního styku a tedy i k dokonání označeného trestného činu.
Právně relevantně byla uplatněna i námitka stran porušení principu zákazu reformace in peius. K tomu je však na místě uvést, že (jak plyne i z ustálené rozhodovací praxe), zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy rozhodnutí). Zatímco rozsudkem soudu prvního stupně byl tedy dovolatel uznán vinným trestným činem znásilnění ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst.1 tr. zák. (v souběhu s dalším označeným trestným činem), rozhodnutím odvolacího soudu byl uznán vinným pokusem k trestnému činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. Jak již shora uvedeno, jednání dovolatele bylo namístě právně kvalifikovat jako zmíněný pokus, současně však odvolací soud měl tuto skutečnost (při absenci odvolání příslušného státního zástupce) pouze vyjádřit v důvodech svého rozhodnutí a s tímto vysvětlením (bez dalšího) ponechat výrok o vině (s ohledem na zákaz reformace) beze změn. Pokud však odvolací soud popsaným způsobem výrok o vině změnil a současně jej „kompenzoval“ tím, že jednání dovolatele neoznačil jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty a v této souvislosti mu uložil i mírnější trest, nelze takový postup mít za takový, který by porušil namítaný princip zákazu reformationis in peius. Ve svém souhrnu tak byl výrok o vině z rozsudku odvolacího soudu výrazně změněn (vypuštěním ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě) v dovolatelův prospěch, což se následně odrazilo (jak uvedeno) i ve výroku o uloženém trestu.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka