ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.52.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 52/2018-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 2. 2018 o dovolání obviněného R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2017, sp. zn. 8 To 35/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 51/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.2016, sp. zn. 2 T 51/2016, byl obviněný R. Z. uznán vinným tím, že
1) obžalovaný R. Z. a obžalovaný R. S.
společně dne 23.4.2016 v přesně nezjištěné době od 20:42 hodin do 21:04 hodin před objektem baru „M.“ v N. ul. v M. B., poté, co obžalovaný S. vlákal poškozeného M. C., do osobního automobilu, který řídil obžalovaný R. Z., odvezli ho na odlehlou polní cestu mezi obcemi V. a B., okres M. B., kde jej obžalovaný R. Z., v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch, fyzicky napadl opakovanými intenzivními údery a dupáním do oblasti hlavy a hrudníku, čímž mu způsobil mnohočetné oděrky a pohmoždění měkkých tkání obličeje zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu pravé i levé čelistní dutiny, mnohočetné oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu příčných výběžků 2.-4.obratle vpravo a odcizil mu finanční hotovost ve výši nejméně 12.000,- Kč a mobilní telefon značky Nokia, poté tělo poškozeného oba obžalovaní společně odtáhli dále do pole, o peníze se rozdělili a obžalovaný R. S. během zpáteční jízdy mobilní telefon odhodil, čímž poškozenému znemožnili jedinou reálnou možnost přivolat pomoc. Po návratu do baru „M.“, v přesně nezjištěné době od 22:53 hodin do 23:26 hodin dne 23.4.2016, poté, co poškozený P. M., vyšel ve společnosti svědkyně S. R. z objektu baru, ho obžalovaný S. odstrčil a zasadil mu nejméně dva údery otevřenou dlaní do obličeje, krátce na to ho obžalovaný Z. násilím odtáhl k osobnímu automobilu, kde ho nejméně dvakrát kopl kolenem do obličeje, společně s obžalovaným S. ho naložili do zavazadlového prostoru osobního automobilu, odejeli zpět na polní cestu mezi obcemi V. a B., okres M. B., kde přinejmenším obžalovaný Z. znovu fyzicky napadl na místě již ležícího poškozeného M. C. údery a kopy, poté v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch, zaútočil na poškozeného P. M. intenzivními údery a kopy do oblasti hlavy, krku a hrudníku, čímž mu způsobil podkožní výrony obou očních víček s otokem, podkožní výron v oblasti nosu, horního a dolního rtu s otokem, krevní výron a četné tržné rány kůže a sliznice horního a dolního rtu, uvolnění dolních řezáků, tržnou ránu levého obočí, podkožní krevní výron na přední straně pravého a vnitřní straně levého kolene, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v obou spánkových krajinách, krevní výron v pohrudnici, krevní výron ve sliznici jazyka a hltanu, zlomeninu pravého křídla a horního rohu chrupavky štítné vpravo, oboustranné zlomeniny 5.-7.žebra vpravo, 4.-6. žebra vlevo a odcizil mu finanční hotovost ve výši nejméně 2.400,- Kč, ze kterých obžalovanému R. S. následně předal částku 1.200,- Kč, a mobilní telefon značky Nokia, který následně zahodil, poté se obžalovaný Z. k oběma poškozeným vrátil a poškozenému M. C. zasadil velkou silou nezjištěným bodnořezným nástrojem dvě bodné rány vpravo na hrudníku, z nichž jedna pronikla do dutiny břišní a vedla k bodnému poranění jater, vícečetnému poranění okruží, slepého střeva a zakrvácení dutiny břišní, druhá pronikla do pravé hrudní dutiny a vedla k pneumotoraxu, poškozenému P. M. rovněž velkou silou bodnou ránu vlevo na hrudníku s poraněním 7. žebra, levé bránice a velké předstěry a bodnou ránu v levé bederní krajině s poraněním tukového pouzdra levé ledviny, řezné rány na hřbetní straně pravé i levé ruky, oba poškozené zanechali na místě činu ve výrazném stavu opilosti se zraněními, která přímo a bezprostředně ohrožovala jejich život, přičemž poškozený P. M. v důsledku otoku mozku z významných krevních ztrát při mnohočetných tupých a bodných poraněních na místě zemřel a smrtelný následek byl u poškozeného M. C. odvrácen vysoce specializovanou lékařskou péčí,
tedy společným úmyslným jednáním, po předchozím uvážení, v úmyslu získat majetkový prospěch, jiného úmyslně usmrtili a dopustili se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání úmyslného usmrcení jiného, v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo a tento čin spáchali na dvou osobách.
V bodě 2) byl obžalovaný R. Z. uznán vinným tím, že nejméně od přesně nezjištěné doby dne 23.4.2015 do 01.25 hodin dne 24.4.2016 opakovaně řídil na pozemních komunikacích v M. B. a dále v lokalitě mezi obcemi V. a B., okres M. B., osobní automobil, přestože mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24.3.2014, sp.zn.2T 28/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27.5.2014, sp.zn. 10 To 188/2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Tím spáchal ad 1) zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), j) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle 21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a ad 2) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst.1 písm. a) trestního zákoníku.
Za to byl obviněný R. Z. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl obžalovaný R. S. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti roků. Naposledy bylo rozhodnuto o povinnosti náhrady škody podle §228 odst. 1 trestního řádu, kdy oba obžalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 částku 1.466.262,89 Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný R. Z. odvolání směřující do výroku o vině i do výroku o trestu. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8.3.2017, sp. zn. 8 To 35/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obžalovaného zamítl. Současně však k odvolání spoluobžalovaného R. S. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně tohoto obžalovaného a znovu rozhodl tak, že obžalovaný R. S. je vinen tím, že
1. dne 23. dubna 2016 v době od 20:42 do 21:04 hod. před barem „M." v N. ul. v M. B. vlákal poškozeného M. C., do osobního automobilu, který řídil obžalovaný R. Z., ač věděl, že obžalovaný Z. má v úmyslu vyvézt jej na odlehlé místo a zde jej fyzicky inzultovat, a poté, kdy poškozeného proti jeho vůli odvezli na polní cestu mezi obcemi V. a B., okres M. B., kde jej obžalovaný R. Z. fyzicky napadl opakovanými intenzivními údery a dupáním do oblasti hlavy a hrudníku a následně mu odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 12.000,- Kč a mobilní telefon značky Nokia, převzal od Z. částku 6.000,- Kč, ač si byl vědom toho, že pochází z majetku napadeného poškozeného M. C., který v důsledku útoku utrpěl mnohočetné oděrky a pohmoždění měkkých tkání obličeje, zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu pravé i levé čelistní dutiny, mnohočetné oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu příčných výběžků 2.-4.obratle vpravo, a poté spolu se Z. tělo poškozeného odtáhl dále do pole,
2. dne 23. dubna 2016 v době od 22:53 do 23:26 hod. po návratu do baru „M.“ přinejmenším v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného P. M., který vyšel ve společnosti svědkyně S. R. ven z baru, tohoto poškozeného odstrčil a zasadil mu nejméně dva údery otevřenou dlaní do obličeje, krátce na to jej společně s obžalovaným R. Z., který poškozeného nejméně dvakrát kopl kolenem do obličeje, násilím odtáhl k osobnímu automobilu, naložil do zavazadlového prostoru a odjel zpět na polní cestu mezi obcemi V. a B., okres M. B., kde od obžalovaného Z., který na poškozeného P. M. zaútočil intenzivními údery a kopy do oblasti hlavy, krku a hrudníku a odcizil mu finanční hotovost ve výši nejméně 2.400,- Kč a mobilní telefon značky Nokia, převzal částku 1.200,- Kč přičemž poškozený P. M. v důsledku otoku mozku z významných krevních ztrát mj. při mnohočetných tupých poraněních na místě zemřel.
Tím spáchal ad 1. jednak účastenství ve formě pomoci ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, §145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jednak zločin podílnictví podle §214 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ad 2. jednak zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jednak přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
Byl odsouzen podle §173 odst. 4 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ 41197518, odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči tomuto obžalovanému na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.3.2017, sp. zn. 8 To 35/2017 (nepřesně též proti rozsudku Krajského soudu v Praze), podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Současně bylo rozhodnuto o zamítnuti řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odstavec 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnuti nebo přestože byl v řízeni mu předcházejícím dán důvod dovoláni uvedený v písmenech a/ až k/. (nevyřčený důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr.ř.)
V úvodní části zdůraznil zásadní rozdíl mezi závěrem soudu I. stupně (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 2 T 51/2016- 1208) a napadeným rozhodnutím spočívající v tom, že odvolací soud hodnotil jednání spoluobžalovaného R. S. v otázce viny významně odlišně od soudu I. stupně. Navzdory tomu, že před odvolacím soudem nebyly provedeny žádné nové důkazy, odvolací soud posoudil jednání spoluobžalovaného R. S. podstatně shovívavěji a rozhodl o vině spoluobžalovaného R. S. v rámci mírnější právní kvalifikace. Pokud se však stalo, že proti rozsudku vyhlášenému soudem I. stupně dne 30. 11. 2016 podali odvolání proti výroku o vině jak odsouzený, tak rovněž spoluobžalovaný R. S., a spoluobžalovanému R. S. - podle napadeného rozhodnutí - svědčily určité důkazy, skutečnosti či okolnosti a to tak významně, že na jejich základě odvolací soud v rámci napadeného rozhodnutí rozhodl ohledně viny spoluobžalovaného R. S. tak, že výrok o vině zrušil a na místo viny zločinem podle §140 odstavec 2, odstavec 3 písm. a), j) trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odstavec 1 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (kterak dovodil soud I. stupně) byl spoluobžalovaný R. S. uznán vinným 1. jednak účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, §145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jednak podílnictví podle §214 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a dále 2. jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a jednak přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, potom by bylo naprosto adekvátní nastalé situaci, aby zjištění skutkového stavu týkající se osoby spoluobžalovaného R. S., neboť se mělo jednat o útok ve spolupachatelství dvou pachatelů, byly použity a interpretovány rovněž ve prospěch odsouzeného a tudíž bylo na místě i trestnou činnost odsouzeného posoudit mírněji. Ke dvěma spolupachatelům bylo takto při posuzování otázky viny útoky, které měly (nejméně podle obžaloby / č.l. 993 / i podle rozsudku soudu I. stupně /č.l. 1208 /) proběhnout právě společným jednáním těchto dvou pachatelů, postupováno nevyváženě, rozdílně a to k tíži odsouzeného. Důvody prospívající spoluobžalovanému R. S. měly - per analogiam s ustanovením §261 věta prvá tr. ř. – prospívat rovněž spoluobžalovanému (pohled odsouzeného podporuje i právní názor vyslovený v judikátu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, ročník 1977, pod č. 59).
Spoluobžalovaný R. S. nebyl v žádném případě hoden toho, aby se orgány činné v trestním řízení, ve kterém jednání obou pachatelů od zahájení trestního stíhání až do vyhlášení rozsudku soudu I. stupně ze dne 30. 11. 2016 vždy hodnotily jedině jako společné jednání, popsaným způsobem konvertovali k podstatně příznivějšímu hodnocení jeho jednání. To, že spoluobžalovaný R. S. vypověděl cosi o údajné trestné činnosti odsouzeného, ještě míru aktivity spoluobžalovaného R. S. neupozaďuje ani nezeslabuje, rozdílné mutace výpovědí byly motivovány snahou spoluobžalovaného R. S. získat lepší pozici v očích orgánů činných v trestním řízení, nikoliv okolnosti útoku rozkrýt a přiblížit, patrně šlo dokonce o zájem získat statut spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř.
Pozornosti orgánů činných v trestním řízení neměla uniknout okolnost, že spoluobžalovaný R. S. obsah jeho výpovědí (č.l. 28, resp. č.l. 39, resp. č.l. 41) postupně formoval v reakci za aktuální obsah trestního spisu, tedy dávkoval penzum informací poskytovaných do protokolu sepisovaného komisařem Policie ČR, což je zcela jinou situací, než kdyby šlo o spontánní doznání při jeho v pořadí prvém výslechu. Tedy odsouzený odmítá názor, že on byl lídrem ve dvojici pachatelů, jak by se mohlo zdát ze závěrů odvolacího soudu, tak jako spoluobžalovaný R. S. nebyl pouhým pasivním účastníkem děje, jenž se měl stát v režii odsouzeného. Konstrukce zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku co do institutu spolupachatel je vystavěna výlučně na premise, že předpokladem závěru o spolupachatelství dvou nebo více pachatelů je vždy společné jednání. Navzdory tomu, že odsouzený byl pravomocně odsouzen za spáchání útoku ve spolupachatelství, aniž je alespoň jeden další spolupachatel ve výroku napadeného rozsudku označen, jednání spoluobžalovaného R. S. není podřazeno pod ustanovení §23 trestního zákoníku. Z popsané disproporce vyplývá, že se jeví právně nekonformním závěr, že o podané obžalobě státního zástupce (č.1.993) bylo pravomocně soudy rozhodnuto tak, že ze dvou původně společně obžalovaných byl jeden z obžalovaných (a to odsouzený) uznán vinným ze spáchání označeného útoku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku („společně dne 23.4.2016 ..." zůstalo ve výroku rozsudku ze dne 30. 11. 2016 z odvolacím soudem nedotčeného uznání viny odsouzeného), zatímco z výroku o uznání viny spoluobžalovaného R. S. vyplývá, že konal jako solitér.
Odsouzený je názoru, že kogentní ustanovení trestního zákoníku zapovídají vznik popsané situace vytvořené vyhlášením napadeného rozhodnutí . Pokud bylo ohledně spoluobžalovaného R. S. rozhodnuto odvolacím soudem tak, jak odvolací soud vyhlásil, měl být - jedině v důsledku tohoto překvalifikování útoku spoluobžalovaného R. S. - částečně zrušen rozsudek soudu I. stupně i ohledně odsouzeného s tím, že mělo být znovu rozhodnuto tak, že jednak ve skutkové větě by bylo vypuštěno slovo „ společně " a jednak v rámci právní kvalifikace jednání odsouzeného by došlo k vypuštění spojení „ spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku" . Ohledně odsouzeného zvolený postup aplikující jenom ustanovení §256 tr. ř. vytvořil právně nepřípustnou a teoreticky nepřijatelnou situaci, podle které odsouzený se dopustil útoku „sám ve spolupachatelství".
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tak, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se obviněný domáhá stejného posouzení jednání jako jeho spolupachatel, což nenaplňuje deklarovaný, ani jiný dovolací důvod. Jedná o nekonkrétní tvrzení, kdy se v podstatě domáhá přezkumu skutkových zjištění nižších soudů ve smyslu užité právní kvalifikace, kdy popírá, že by byl iniciátorem jednání. Zcela zde pomíjí odlišný charakter jednání obou pachatelů, kdy jeho jednání bylo správně kvalifikováno jako zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku. Je možno odkázat na podrobnou argumentaci Krajského soudu v Praze na stranách 25-30.
V případě námitky ohledně ponechání spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jež má naplňovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, je pravdou, že po změně rozhodnutí vrchním soudem zůstalo jednání obviněného nesprávně označeno jako spolupachatelství. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je však zjevné, že protiprávního jednání se dopustili dva pachatelé (druhý zčásti participujíc)í, jednak že pouze obviněný spáchal zločin vraždy. Tato nepřesnost nemůže nic změnit na postavení obviněného, kdy nejde o zvláštní formu trestné součinnosti, nijak nerozšiřující jeho trestní odpovědnost (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/02).
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného R. Z. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, kdy současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Z. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje obviněný ve svém podaní v zásadě dvěma okruhy námitek. Prvním okruhem je námitka, že nebylo užito beneficia cohaesionis, kdy s ním nebylo zacházeno jako se spolupachatelem S., zatímco druhý okruh se vztahuje k otázce spolupachatelství, jež zůstalo v napadeném rozsudku i poté, co jednání spolupachatele bylo právně překvalifikováno. Zatímco prvý okruh není podřaditelný pod tvrzený dovolací důvod, v případě druhého okruhu se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zprostředkovaně i pod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
První námitka se týká výlučně procesního postupu odvolacího soudu, který odvolání obviněného Z. zamítl, a ohledně spolupachatele výrok o vině zrušil a sám rozhodl shora uvedeným způsobem, kdy jednání rozdělil na dva dílčí skutky a překvalifikoval je v bodě 1) . poškozený C. na účastenství ve formě pomoci ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §24 odst. 1 písm. c/ trestního zákoníku, §145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak na přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, a naposledy na zločin podílnictví podle §214 odst. 1, odst. 3 písm. b/ trestního zákoníku. V bodě 2) – poškozený M. na jednak zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jednak přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Trestní odpovědnost se však řídí výlučně individuálně vůči každému spolupachateli, zde je spíše otázkou, proč soud 1. stupně kvalifikoval jednání u obv. S. stejně jako u obv. Z. (omezil se na konstatování, že „oba poškození tak byli na místě činu – tedy na odlehlém místě s minimální pravděpodobností jejich náhodného nalezení - zanecháni bez mobilních telefonů a ve stavu, kdy i laikovi muselo být zřejmé, že jsou vzhledem k charakteru útoku, jehož se stali předtím terčem, povaze způsobených zranění a klimatickým podmínkám zcela reálně vystaveni riziku úmrtí. Ve vztahu k obžalovanému S., který popírá vědomost o bodných ranách poškozených, je potom na místě zdůraznit, že soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jednoznačně potvrdil, že tento život ohrožující stav by byl u obou poškozených dán i v případě absence popsaných bodných poranění. Intenzitu útoků na poškozené obž. S. potom bezpochyby vnímal, sám ji ostatně také popisoval nejen před soudem ale předtím také své přítelkyni. Oba obžalovaní tak vůči poškozeným jednali evidentně v úmyslu tyto usmrtit. …… v případě obžalovaného S., u kterého nelze vzít za prokázanou vědomost o tomto napadení poškozených bodným nástrojem, se v daném případě jednalo přinejmenším o úmysl eventuální.“) Tuto odvážnou konstrukci odvolací soud logicky nepřevzal a při jinak nezměněných skutkových zjištěních jednání spoluobviněného S. překvalifikoval shora uvedeným způsobem, kdy zdůraznil, že „ve skutkové větě výroku o vině není ani uvedeno, že by se obžalovaný S. jakýmkoliv způsobem bezprostředně podílel na fyzických útocích vůči oběma poškozeným na odlehlém místě, kde byli později nalezeni. Fyzicky napadl pouze poškozeného M. před barem M. několika fackami a poté jej společně se Z. naložil do kufru automobilu.
Jednání obviněného Z. však neměl důvod jakkoli modifikovat, když se ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, a to zejména pokud jde o následné užití nože vůči poškozeným a odvezení na odlehlé místo. Zdůraznil, že „útoky na oba poškozené spočívaly v úderech vedených velkou intenzitou do takových míst na jejich tělech, o nichž je i laikům známo, že zde mohou způsobit poranění mající za následek smrtelná poranění. Následné použití nože vůči tělům obou poškozených likvidační charakter obou fyzických napadení jednoznačně potvrzuje a svědčí tedy o úmyslu obžalovaného Z. oba poškozené usmrtit, přičemž u poškozeného P. M. tento následek skutečně nastal a u poškozeného M. C. byl odvrácen toliko vysoce specializovanou lékařskou péčí. Naložení obou poškozených do automobilu a jejich odvoz na jemu známé odlehlé místo, svědčí u obžalovaného Z. o promyšlenosti celé akce a tedy i o kvalifikované premeditaci na jeho straně ve formě předchozího uvážení.“
Obviněný se tak tím, že by jednání mělo být zohledněno stejným způsobem, domáhá změny skutkových zjištění. V rámci dovolacího řízení se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, kdy s ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká svůj nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, kdy jde o nesouhlas s výpovědí spoluobviněného S., který se měl chtít zavděčit a domoci se postavení spolupracujícího obviněného, dále pak zpochybnění iniciativy jako hlavního a aktivního pachatele.
Pokud jde o druhou námitku stran spolupachatelství, tak panuje shoda na tom, že je uvedeno nesprávně, redundantně, když se o spolupachatelství k vraždě nejednalo. Jedná se zde o dovolání částečně důvodné, to jak podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., tak podle §265g odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy odvolací soud měl tuto nepřesnost napravit tím, že měl sám ve věci rozhodnout a při stejném skutkovém stavu tak měl jednání kvalifikovat jako spáchané samostatným pachatelem. Stěžejní otázkou je pak posouzení významu této skutečnosti pro obviněného, když obviněný zdůrazňuje údajný význam této okolnosti, aniž by však konkrétně uvedl, jaký vliv tato okolnost měla při ukládání trestu či právním posouzení věci. Zde platí, že spolupachatel je potrestán stejně jako ten, kdo spáchal trestný čin sám, při porovnání úvah o trestu rozhodnutí nižších soudů platí, že soud 1. stupně zohlednil míru brutality, dále fakt, že obžalovaný Z. byl podstatně aktivnější (včetně způsobení bodných poranění poškozeným), poskytnutí vozidla, trest za více úmyslných trestných činů a nepříznivou prognózu resocializace, shledanou jako málo reálnou. Odvolací vrchní soud pak uzavřel, že se obžalovaný dopustil jednoho z nejpřísněji trestných zvlášť závažných zločinů, následkem bylo zmaření lidského života, přičemž ve druhém případě tento následek nenastal pouze díky vysoce specializované lékařské pomoci. Kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy naplnil celkem dvěma způsoby, přitěžuje znalci zjištěná obzvlášť ztížená možnost jeho nápravy a trestní minulost. Okolnost spolupachatelství tak při ukládání trestu nehrála žádnou roli a nemohla tak zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Jedná se tak o formální pochybení, kdy shora uvedená právní věta skutečně může evokovat, že došlo k vraždě spáchané ve spolupachatelství, avšak při popisu skutku je zjevné, že vražedný úmysl a jednání bylo toliko u obviněného Z.
Současně pak nejen státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 368/02 s právní větou „Spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.“, další rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 5 Tdo 700/2013 s obdobnou právní větou s přesahem do dovolacích důvodů hovoří o tom, že „Citace ustanovení §23 tr. zákoníku ve výroku o vině, a to na rozdíl od přípravy, pokusu nebo účastenství na trestném činu, které jsou zvláštními formami trestného činu, není nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.“ Nejde proto ani o judikatorně významnou otázku po právní stránce zásadního významu, neboť je soudům předmětná situace dostatečně známa, a šlo pouze o nadbytečné užití tohoto ustanovení §23 tr. zákoníku. Na tom nic nemění ani fakt, že v posledně citované věci se jednalo o situaci užití ustanovení o spolupachatelství, kdy se reálně o spolupachatelství jednalo, a v prvně jmenované věci o neuvedení spolupachatelství, kdy se opět jednalo o spolupachatelství. Ani okolnost, že je poukazováno na §9 odst. 2 tr. zákona, není rozhodná, když nyní je shodné ustanovení v §23 tr. zákoníku.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podmětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. Z. odmítl . Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
vyhotovil člen senátu
Mgr. Daniel Broukal