ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.520.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 520/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2002 o dovolání podaném obviněným P. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 13 To 119/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 135/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 T 135/2001 byl obviněný P. D. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil celkem šestnácti útoky vloupáním do chat či zahradních chatek, odkud odcizil věci v celkové hodnotě 146.835,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl dne 29. 9. 1999 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Pp 15/99 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. 1T 18/95 za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za výše uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením sp. zn. 13 To 119/2002, ze dne 2. 4. 2002 podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl.
Obviněný P. D. podal prostřednictvím své obhájkyně v dané věci ve lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání směřující proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný uplatnil z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. (ve znění účinném do 23. 5. 2002).
Své námitky proti napadenému usnesení rozdělil dovolatel do dvou skupin. Uvedl jednak skutkové výtky, kdy podle jeho názoru soud jednostranným způsobem v neprospěch obviněného při zjišťování rozsahu odcizených věcí vycházel výhradně z výpovědí poškozených, aniž tyto výpovědi jakýmkoliv způsobem ověřil, a jednak napadenému rozhodnutí vytkl použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže podle písm. e) u §247 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatele odvolací soud provedl nesprávný výklad pojmu „potrestán“. Namítl, že „podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody se v podstatě podmíněně upouští od přímého výkonu trestu, proto nemůže zahrnovat pojem potrestat“. Ani jazykovým výkladem pojmu „potrestat“ nebylo možno podle názoru dovolatele dospět k tomu, že lhůta tří let předpokládaná zákonem počala běžet od doby podmíněného propuštění z výkonu trestu, nýbrž jednoznačně od počátku jeho výkonu. Výklad, který v dané věci soudy obou stupňů učinily, považoval proto dovolatel za extenzivní, který fakticky rozšiřoval trestnost, což je nepřípustné. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel dále vyslovil názor, že ve věci bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, v čemž spatřoval důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť o zamítnutí odvolání mohl soud druhého stupně rozhodnout pouze v případě, že nebylo důvodné. V rámci tohoto dovolacího důvodu (označeného vadně ve znění před novelou) uplatnil výhrady proti rozsahu dokazování, přičemž odkázal na odůvodnění svého odvolání a na podání ze dne 17. 6. 2002, které zaslal Nejvyššímu soudu přímo a které bylo označeno jako dovolání.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do doby projednání dovolání Nejvyšším soudem svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve druhém stupni, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z odůvodnění předmětného dovolání vyplývá, že tento důvod dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že soudy obou stupňů provedly nesprávný výklad pojmu „potrestán“, přičemž správným jazykovým výkladem tohoto pojmu lze podle názoru dovolatele dospět k závěru, že lhůta tří let ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. začíná běžet od počátku výkonu trestu a nikoli od konce tohoto výkonu. K této námitce dovolatele Nejvyšší soud konstatuje, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Pro naplnění pojmu odsouzen je třeba odsuzující rozsudek za takový čin, který nabyl právní moci. Není tedy třeba, aby došlo k výkonu uloženého trestu, a to za předpokladu, že se na pachatele nesmí hledět, jako by odsouzen nebyl (např. §55 odst. 4 tr. zák.). Potrestáním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí předcházející trestní postih, tj. že pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl. Pokud pak jde o splnění další zákonné podmínky, že tedy k odsouzení nebo potrestání muselo dojít v posledních třech letech, je u „odsouzení“ rozhodující právní moc rozsudku, avšak u „potrestání“ okamžik výkonu trestu, event. upuštění od výkonu trestu, podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu i okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný byl dne 29. 9. 1999 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy v předmětné věci byl obviněný stíhán za trestnou činnost, které se podle zjištění soudu dopustil v období od května do srpna roku 2001, bylo za splnění dalších zákonných podmínek jeho jednání správně posouzeno mimo jiné i jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., neboť se posuzované trestné činnosti dopustil ve lhůtě tří let od doby podmíněného propuštění z výkonu trestu za takový čin.
Uvedený výklad vychází z ustálené soudní praxe, kdy obecné soudy v tomu odpovídajících případech aplikují dané zákonné ustanovení jednotným způsobem tak, jak je vyloženo shora, a rozhodnutí soudů jsou v tomto smyslu natolik jednoznačná, že nevyvolaly potřebu sjednocování tohoto výkladu. Nejvyššímu soudu až dosud nebylo předloženo takové rozhodnutí soudu, které by svým obsahem korespondovalo názoru uplatněnému dovolatelem v otázce počítání tříleté doby zákonného pojmu „potrestán“. Předmětný výklad tedy není řešen ani sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu (§21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.), a nebylo nutné jej ani publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem. Jen pro lepší názornost je možné na tomto místě připomenout, že pokud by platil výklad učiněný dovolatelem ohledně stanovení počátku běhu tříleté lhůty na okamžik nástupu výkonu trestu, nebylo by možné aplikovat citované zákonné ustanovení u žádného z uložených trestů odnětí svobody, které by byly delší tří roků, neboť tato lhůta by uplynula dříve, než by byl takový obviněný z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody propuštěn.
S názorem dovolatele ohledně výkladu pojmu „potrestán“, resp. ohledně počítání tříleté doby u tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže vyjádřeného v §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se tedy Nejvyšší soud neztotožnil a považuje jej za nesprávný. V této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Druhým důvodem, o který se dovolání obviněného P. D. opírá, je důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že podle názoru dovolatele bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí splněny (v dovolání chybí). Nutno předeslat, že zákonem č. 200/2002 Sb. bylo mimo jiné novelizováno původní ustanovení §265b odst. 1 písm. k), a tento důvod je nyní uveden pod písm. l) cit. ustanovení. Tento zákon nabyl účinnosti 24. 5. 2002, tedy již v době podání předmětného dovolání. Právě citovanou novelou trestního řádu byl v podstatě potvrzen dosavadní výklad tohoto zákonného dovolacího důvodu, jakožto důvodu pro nápravu procesních vad, k nimž by došlo v řízení o odvolání. Proto ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného oprávněným, neboť jeho odvolání bylo Krajským soudem v Praze projednáno ve veřejném zasedání, a nebyl žádným způsobem zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla přezkoumána v řádném přezkumném řízení. Předmětný důvod patří mezi procesní dovolací důvody a jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. O tento případ však ve věci obviněného nešlo.
Pokud jde o další námitky dovolatele týkající se skutkových vad napadeného rozhodnutí zejména zjištěného rozsahu odcizených věcí, je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon totiž v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší hodnotit skutková zjištění nalézacího resp. odvolacího soudu, naopak zjištěným skutkovým stavem je vymezen rámec možného dovolacího přezkumu.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1, písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je ve své první části zjevně neopodstatněné, a v části druhé bylo podáno z jiných důvodů, než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání obviněného Petra Dejla podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová