ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.538.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 538/2019-802
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného J. Š. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 1. 2019, č. j. 31 To 425/2018-778, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 83/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 1. 2019, č. j. 31 To 425/2018-778, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 7. 2018, č. j. 4 T 83/2014-750, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 7. 2018, č. j. 4 T 83/2014-750, byl obviněný J. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 4 KZv 49/2013 pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Předmětného protiprávního jednání se měl jmenovaný dopustit tak, že v blíže nezjištěné době let 2010–2011 zakoupil na burze v obci XY nejméně 23 ks průmyslových rozbušek neelektrického roznětu, které skladoval ve svém bydlišti na adrese XY, okr. Jablonec nad Nisou, s těmito rozbuškami manipuloval tak, že z nich odstranil detonační trubičky, do dvou rozbušek aplikoval neznámou hmotu a elektrické vodiče spojené odporovaným drátkem zřejmě za účelem změnit způsob iniciace z neelektrického roznětu na elektrický, do dvou rozbušek aplikoval neznámou hmotu za účelem změnit způsob iniciace z neelektrického roznětu na zážehový a do jedné rozbušky zalaboroval ženijní zápalnici za účelem změnit způsob iniciace z neelektrického roznětu na zážehový, kdy následně nejméně v jednom případě dne 20. 11. 2012 v lesním porostu na blíže neustanoveném místě okresu Jablonec nad Nisou takto upravenou rozbušku použil k výbuchu neznámé látky v těle upraveného obranného granátu F1. Dále v průběhu nezjištěné doby do 12. 3. 2013 si zejména přes internet opatřoval a ve svém bydlišti na adrese XY přechovával chemické látky patřící mezi komponenty pro výrobu pyrotechnických složí a nástroje k výrobě výbušných systémů (např. ženijní zápalnice, zápalné šňůry, roznětnice, a další), v úmyslu použít tyto látky a věci k výrobě výbušného systému, mimo jiné výbušniny o váze 10 kg, která mohla mít srovnatelné účinky jako průmyslová trhavina Permonex V 19 a dále vyrobil improvizovanou kuličkovou bombu označenou jako „Q“. Obviněný měl též v roce 2012 zakoupit 8 ks delaborovaného cvičného obranného granátu F1, s nimiž manipuloval tak, že nejméně v jednom případě do těla granátu aplikoval neznámou výbušnou látku a dne 20. 11. 2012 jej po zapálení ženijní zápalnice a iniciaci rozbušky přivedl k výbuchu v lesním porostu na blíže neustanoveném místě okresu Jablonec nad Nisou. Obviněný si přitom s ohledem na své znalosti, zkušenosti a vzdělání měl být vědom funkce a významu rozbušky, jakož i povahy výbušného systému, coby zbraně hromadně účinné, to vše ve smyslu zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, k jejichž opatřování, výrobě, přechovávání a nakládání s nimi je třeba dispozice příslušným povolením, resp. koncesní listinu a zbrojní licencí skupiny A, jimiž však nedisponoval.
3. V bližších podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na znění předmětného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou.
Proti tomuto rozsudku následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl ve veřejném zasedání dne 16. 1. 2019 usnesením č. j. 31 To 425/2018-778 tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
5. Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupce podrobně rekapituloval jednání, pro které bylo proti obviněnému vedeno trestní řízení, jakož i průběh řízení před soudy prvního a druhého stupně, u kterého zdůraznil, že soudy v dané věci rozhodovaly opakovaně. V rámci samotných dovolacích námitek nejvyšší státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje se závěry, které ve svých posledních rozhodnutích učinily nalézací a odvolací soud, byť nevznesl žádných námitek proti učiněným skutkovým zjištěním a ztotožnil se s názorem, že jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
7. Za chybný však dovolatel považuje závěr soudů o zániku trestní odpovědnosti obviněného za přestupek z důvodu promlčení, a v to části jednání, kdy si opatřil 23 ks průmyslových rozbušek, z nichž 22 posléze přechovával až do 12. 3. 2013 v místě bydliště. Soudy si podle jeho mínění náležitě neujasnily otázku zákona, podle něhož by jednání mající znaky přestupku mělo být projednáno, jakož i orgánu, který by tak měl učinit a vadně posoudily počátek běhu prekluzivní lhůty.
8. Ač rozbušky, které si obviněný obstaral a přechovával, byly nepochybně výbušninou ve smyslu zákona o hornické činnosti, množství výbušniny nenaplnilo znak množství větší než malé, jak to předpokládá skutková podstata žalovaného přečinu. Krajský soud přitom sám konstatoval, že takové jednání mohlo naplnit znaky přestupků podle §44 odst. 1 písm. c), event. d) zákona o hornické činnosti. Nižší soudy přitom nevěnovaly pozornost, že obviněný byl, a v době dovolání stále je, policistou – tedy příslušníkem bezpečnostního sboru. Dopustí-li se jednání, které má znaky přestupku taková osoba, je příslušným k jeho projednání služební funkcionář podle příslušných ustanovení zákona o služebním poměru. Tento zákon pak stanoví jednoletou prekluzivní lhůtu, do které se nezapočítává doba, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení. To přitom bylo zahájeno dne 27. 2. 2013. Soudy podle dovolatele nevěnovaly dostatečnou pozornost charakteru páchaného jednání, které mělo povahu trvajícího přestupku. Nebylo na místě kalkulovat pouze s dobou, kdy obviněný rozbušky zakoupil (tedy v letech 2010–2011), ale také s tím, že daný protiprávní stav udržoval až do provedení domovní prohlídky dne 12. 3. 2013, kdy již trestní řízení probíhalo. Soudy tedy nesprávně posoudily hmotněprávní ustanovení zákona o služebním poměru, stejně jako chybně určily okamžik spáchání přestupku a již nalézací soud tak své rozhodnutí zatížil vadou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by se nalézací soud takového pochybení nedopustil, zjistil by, že k promlčení přestupku nedošlo a usnesením podle §222 odst. 2 tr. ř. by jednání popsané pod alineou první obžaloby postoupil k projednání věcně a místně příslušnému orgánu. Toto pochybení pak nenapravil ani soud odvolací.
9. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě uvedená rozhodnutí nižších soudů, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí.
10. K podanému dovolání se rovněž vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný J. Š. , a to tak, že je nepovažuje za důvodné. Vyslovil sice souhlas s tím, že je příslušníkem Policie ČR a jako na takového na něj nedopadá přestupkový zákon, ale zákon č. 361/2003 Sb. Dovolatelem citované ustanovení §186 odst. 9 daného zákona přitom určuje procesní a veřejnoprávní lhůtu a dovolací námitka proto nesměřuje do nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Ostatně dovolatel ani nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které zakládají důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá, když i podle něj soudy posoudily všechny skutky i dílčí útoky správně. Fakt, že nedošlo v určité části k postoupení věci k projednání přestupku, není relevantní.
11. Nad rámec řečeného obviněný uvedl, že obžaloba od počátku zasadila skutek do období let 2010–2011 a ani další její část nebyla určitější. Od počátku řízení proto obviněný tvrdil, že podle popisu skutku by se jednalo o přípravu k trestnému činu, která však v daném případě není trestná. Dále pak jmenovaný argumentoval limity, které by měla mít represe státu vůči občanovi. Zdůraznil, že veškeré věci nabyl legálně, při odpálení pyrotechniky v opuštěném lese nikoho neohrozil a podle jeho názoru měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř., neboť jednání, tak jak bylo popsáno v obžalobě, se nikdy po objektivní stránce nedopustil. Poukázal též na závěry GIBS a znalce MUDr. Hnídka z oboru zdravotnictví. Také ohledně dovolatelem zmíněných rozbušek bylo znalecky uzavřeno, že šlo o iniciátor zcela nezpůsobilý k iniciaci nálože. I bez požadovaného kázeňského potrestání tak byl obviněný průběhem celého trestního řízení postižen a fakticky mnohonásobně potrestán určitými obdobami trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu a trestu domácího vězení, neboť byl postaven mimo službu, byl mu zkrácen plat a byl současně nucen setrvat v dosahu nadřízeného. Obviněný tak má za to, že dalším postihem v rámci kázeňského řízení by byl de facto opakovaně trestán za jeden skutek. V neposlední řadě, odkázal-li dovolatel na provedenou domovní prohlídku, má obviněný za to, že její výsledky jsou absolutně neúčinným důkazem. Úřední záznam GIBS ze dne 27. 2. 2013, který byl podkladem pro vydání příkazu k domovní prohlídce, obsahuje ve své příloze natolik přesné údaje o věcech a látkách, které nemohly být zjištěny jinak, než dřívějším prolomením jeho domovní svobody. Následně vydaný příkaz okresního soudu pak byl zjevně nepřezkoumatelný. Pro výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
13. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
16. Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn nejvyšším státním zástupcem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Pro stručnou rekapitulaci obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je třeba připomenout, že tento napadá závěry soudů prvního a druhého stupně stran zproštění J. Š. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 4 KZv 49/2013 pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že v části jednání popsaného pod alineou první obžaloby mělo správně dojít k postoupení věci k projednání přestupku podle §222 odst. 2 tr. ř.
18. Uvedená dovolací námitka přitom již ze strany státního zástupce byla vznesena dříve, resp. nižší soudy jí věnovaly pozornost v rámci odůvodnění svých rozhodnutí (bod 13 rozsudku nalézacího soudu, bod 18 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud sice konstatoval možnost naplnění znaků přestupku podle §44 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, ovšem ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že odpovědnost za přestupek zanikla pro uplynutí zákonné lhůty, kterou stanoví zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „přestupkový zákon“), jehož by bylo na místě vzhledem k době páchání jednání užít. Soudy upozornily, že k nákupu rozbušek obviněným mělo dojít v letech 2010–2011, přičemž trestní stíhání jmenovaného bylo zahájeno až 27. 2. 2013. V mezidobí tak uplynula doba jednoho roku, která je určující pro projednání přestupku (§20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.).
19. Nejvyšší soud může poukázat na fakt, že výše uvedené skutkové okolnosti pojící se k době nákupu rozbušek, jejich množství, jakož i doba zahájení trestního řízení proti obviněnému, potažmo provedení domovní prohlídky, při níž byly, mimo jiné, uvedené předměty zajištěny (dne 12. 3. 2013), vyplývají ze závěrů provedeného dokazování, jsou řádně a dostatečně popsány v napadených rozhodnutích a nebyly nikterak rozporovány ze strany dovolatele, ani obviněného. Nebylo též zpochybněno, že obviněný v době jednání, kladeného mu za vinu, byl, a do současné doby stále je, příslušníkem Policie ČR. Již na tomto místě lze proto poukázat na základní pochybení, kterého se oba nižší soudy dopustily, jestliže režim možného protiprávního jednání obviněného v podobě přestupku podřadily obecné úpravě, v dané době upravené shora citovaným zákonem č. 200/1990 Sb. V případě příslušníků bezpečnostních sborů, mezi něž patří též právě příslušníci Policie ČR, se však projednání jednání, které má znaky přestupku řídí zvláštním zákonem [viz §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., jakož i §4 odst. 5 písm. a) zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, který předchozí přestupkový zákon částečně nahradil], kterým je zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Oba nižší soudy proto při daném stavu měly otázku případného promlčení přestupkového jednání posuzovat právě podle posledně uvedené normy (§186 a násl.) a nikoli podle ustanovení přestupkového zákona.
20. Nejvyšší soud se za takového stavu musel bezezbytku ztotožnit s argumentací dovolatele, jestliže tento poukázal na vymezení běhu lhůt k projednání, resp. uložení kázeňského trestu za jednání, které má znaky přestupku. Předně je třeba doplnit, že soudy se v rámci svých úvah nikterak nezabývaly povahou jednání obviněného, zejména, zda toto nemá rysy trvajícího deliktu, ať již na něj bylo původně nahlíženo ze strany obžaloby optikou přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku, anebo v rámci případného postihu za přestupek podle §44 odst. 1 písm. c) či d) zákona č. 61/1988 Sb., který zmínil odvolací soud. Podstatou trvajícího protiprávního jednání je totiž jeho závislost na udržování protiprávního stavu, jinými slovy jde o jediné jednání, které trvá od vyvolání protiprávního stavu po celou dobu, kdy je tento udržován, až do jeho ukončení. Normy dopadající na shora citovaný přečin, jakož i na krajským soudem zmíněný přestupek, přitom shodně vymezují jednání pachatele, mimo jiné, jako opatření či přechovávání výbušniny, či jinak neoprávněné nakládání s ní . I přes tuto skutečnost, však soudy bez dalšího uzavřely, že ke spáchání jednání ze strany obviněného došlo pořízením rozbušek na burze. Naopak bylo zcela pominuto další přechovávání daných věcí v místě bydliště obviněného, a to až do provedení domovní prohlídky dne 12. 3. 2013. V této době již bylo (dne 27. 2. 2013) přitom zahájeno trestní řízení.
21. Pro chybné a velmi obecné konstatování nalézacího soudu k otázce zániku odpovědnosti obviněného za přestupek, založené na údajné překážce promlčení, pak soud prvního stupně vůbec nevěnoval pozornost podřazení jednání obviněného možným správněprávním ustanovením obsahujícím znaky možného přestupku. Tento stav sice do jisté míry odvolací soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 61/1988 Sb., napravil, ale také on nesprávně užil normu, která by otázku promlčení řešila. Pokud tedy k datu jednání obviněného účinný zákon o služebním poměru stanovil v §186 odst. 9 možnost uložit kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání přestupku došlo, nebylo by bez dalšího možno učinit závěr o zániku odpovědnosti obviněného za přestupek, neboť jak dále zákon stanoví, do běhu promlčecí lhůty se nezapočítává doba, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení. To, jak již bylo uvedeno výše, bylo ke dni 12. 3. 2013 a trvá do současné doby. Lze též doplnit, že uvedené závěry nedošly změn ani vzhledem k pozdější právní úpravě, když nově je otázka zániku odpovědnosti řešena v zákoně o služebním poměru odkazem na zvláštní právní předpis [§189 odst. 1 písm. c)], kterým je rovněž již dříve zmíněný zákon č. 250/2016 Sb. Ten pak ve shodě s předchozí úpravou, včetně specifik trvajícího přestupku, stanoví stejnou roční lhůtu, jakož i její stavení po dobu, po kterou se pro týž skutek vede trestní řízení [srov. §30 písm. a), §31 odst. 2 písm. c), §32 odst. 1 písm. a)].
22. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nižší soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou odpovědnosti obviněného za jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Ačkoliv soudy po provedeném dokazování uzavřely, že jednání obviněného nenaplňuje znaky trestněprávního deliktu, zejména nalézací soud vůbec nevěnoval pozornost otázce, zda by toto nemohlo být postiženo jinými, netrestními normami. Soudy tak svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci, resp. odvolací soud tento stav, který založil již soud prvního stupně, respektoval, a svým postupem tak zavdaly opodstatněnost dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o které svůj mimořádný opravný prostředek opřel nejvyšší státní zástupce.
23. Nejvyšší soud naopak neakceptoval vyjádření obviněného, jestliže tento zpochybnil hmotněprávní povahu dovolání s odůvodněním, že lhůta, proti níž nejvyšší státní zástupce brojí je „procesní a veřejnoprávní“. Jak již bylo uvedeno výše, hmotněprávní důvod dovolání spočívá v nesprávné interpretaci existence příslušné odpovědnosti obviněného za jeho protiprávní jednání, z níž je třeba odvozovat následný postup soudů při konstatování viny pachatele, jeho zproštění či právě postoupení věci jinému orgánu k projednání přestupku. Další námitky obviněného k dovolání pak jsou již ryze skutkové povahy, když argumentoval otázkou škodlivosti jeho jednání, povahou věcí, které u něj byly nalezeny, nezákonností domovní prohlídky, délkou řízení a jeho dopady do jeho osobní sféry. Nejvyšší soud tato tvrzení nemůže v rámci dovolacího řízení přijmout, byť pochopitelně nechce alibisticky přehlížet délku trestního řízení v porovnání s výsledkem, k němuž by nyní – jak se toho dovolává nejvyšší státní zástupce – mělo směřovat, tedy projednání věci pro možné naplnění znaků přestupku. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěry, které prezentoval v tomto svém rozhodnutí, nemohou předjímat výsledek vlastního vyřízení věci či jeho případného kázeňského potrestání. Tyto otázky by byl oprávněn řešit toliko příslušný orgán, který by posuzoval veškeré skutkové okolnosti případu jak z hlediska viny, tak případného potrestání.
24. Závěrem proto Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce shledal důvodným, a proto zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 1. 2019, č. j. 31 To 425/2018-778, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 7. 2018, č. j. 4 T 83/2014-750, a v souladu se zákonnými požadavky též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. V rámci nového projednání věci se soud prvního stupně musí nejprve zaobírat otázkou, zda v případě, že jednání obviněného nepodléhá, byť v určité oddělitelné části, posouzení podle trestněprávních norem, nemůže naplňovat znaky některého z přestupků, které stanoví zvláštní právní předpis. Určitým návodem pro něj mohou být úvahy odvolacího soudu směrem k §44 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě. Krajský soud ve svém usnesení vymezil hned dvě alternativy případné kvalifikace, a proto nalézací soud provede hlubší analýzu takových úvah. Nalézací soud musí věnovat pozornost otázce, zda a v jakém rozsahu nakládání s věcmi zajištěnými při domovní prohlídce v místě bydliště obviněného bylo v souladu s právními předpisy, resp. zda některé věci bylo možno označit za výbušniny, nakládání s nimiž, byť v menším rozsahu, by bylo na místě postihnout sankčními normami netrestních odvětví práva. V návaznosti na to pak zhodnotí povahu případného správního deliktu, a to zejména s ohledem na dobu, která by uběhla od jeho spáchání a podřadí tyto skutečnosti příslušným normám, které jsou určující pro projednání přestupku, a to včetně případného určení orgánu, který je k takovému postupu příslušný, zejména s ohledem na fakt, že by pachatelem byla osoba v postavení příslušníka Policie ČR. Teprve po takovémto řádně odůvodněném postupu založeném na podrobném rozboru jednání obviněného bude nalézací soud moci přistoupit k meritornímu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce