ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.559.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 559/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. srpna 2009 o dovoláních podaných obviněnými Ing. J. J., a Ing. P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 5 To 24/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 8/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se obě dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2007, č. j. 54 T 8/2002-5231, byli obžalovaní Ing. J. J. a Ing. P. N. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Toho se podle skutkových zjištění nalézacího soudu měli dopustit tím že
obžalovaní Ing. J. J. a Ing. P. N. společně
v období od počátku měsíce ledna 1997 v O. a T., za situace, kdy oba jmenovaní aktivně vykonávali podnikatelské aktivity ve dvou personálně a kapitálově propojených obchodních společnostech, sdílejících k činnosti totožné prostory, a to
- v obchodní společnosti S. l. s., a. s., v níž obž. Ing. J. J. do dne 30. 6. 1997 zastával funkci místopředsedy představenstva a poté do dne 4. 3. 1998 funkci předsedy představenstva a obž. Ing. P. N. byl do dne 30. 6. 1997 předsedou představenstva, a poté do dne 17. 6. 1998 předsedou dozorčí rady,
- v obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., v níž do dne 20. 3. 1997 oba vykonávali funkci místopředsedů představenstva a od dne 20. 3. 1997 obž. Ing. J. J. byl předsedou představenstva a obž. Ing. P. N. byl členem dozorčí rady,
v důsledku čehož, též s ohledem na způsob jednání jménem těchto společností, si jejich významnějších obchodních aktivit museli být vědomi nebo se na nich přímo podíleli, přičemž obchodní společnost P.A.C. I., a. s., potřebovala v uvedené době naléhavě větší objem peněžních prostředků pro zajištění realizace svého záměru, v konečném důsledku spočívajícího v nákupu akcií obchodní společnosti Č., a. s.,
využívajíce obchodních aktivit S. l. s., a. s., realizovaných na podkladě deklarované „Rámcové dohody o provádění faktoringu vývozce při vývozu do vybraných teritorií“, uzavřené Ing. P. N. dne 29. 5. 1996 s odpovědnými zástupci obchodní společnosti N. H., a. s., kdy ve znění následných dodatků této rámcové dohody, postupně uzavíraných s daty 3. 6. 1996, 3. 10. 1996 a 29. 11. 1996, proběhlo v období od měsíce června 1996 do měsíce prosince 1996 celkem 6 úspěšných obchodních případů, jejichž podstatou bylo tzv. skryté (nepřímé) úvěrování obchodní společnosti N. H., a. s., navenek vykazující metodu faktoringu, které však v daném případě spočívaly v tom, že na podkladě uzavřených smluvních aktů došlo k převodu pohledávek obchodní společnosti N. H., a. s., před jejich splatností na S. l. s., a. s., označenou jako „faktor“, která současně na vlastní řad vystavovala s daty 13. 6., 1. 7., 22. 8., 24. 9., 21. 10. a 27. 11. 1996 směnky cizí s delší dobou splatnosti, podepisované v jednotlivých obchodních případech (včetně následného eskontu) na S. l. s., a. s., obžalovanými Ing. P. N. a Ing. J. J., v nichž byla jako směnečník označena obchodní společnost N. H., a. s., jejíž oprávnění zástupci tyto směnky akceptovali, kdy takto vystavené směnky byly S. l. s., a. s., následně rubopisem převedeny na banku, která za ně vyplatila částku jejich směnečné sumy, s odečtením vlastní provize, a uhradila ji ve prospěch bankovního účtu S. l. s., a. s., která takto získané peněžní prostředky krátce na to převedla ve prospěch obchodní společnosti N. H., a. s., a z této transakce účtovala toliko vlastní provizi,
za vzájemné součinnosti, směřující k zajištění dostatku těchto finančních prostředků pro obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., využili důvěry odpovědných zástupců obchodní společnosti N. H., a. s., vyplývající z předchozích úspěšných obchodních transakcí, kterým předstírali, že na obchodní spolupráci totožného charakteru chtějí navázat,
v měsíci únoru 1997 již s úmyslem v rámci realizace obchodního případu dosáhnout vyplacení peněz z eskontu směnek bance bez následného převedení jejich adekvátní části obchodní společnosti N. H., a. s., ve smyslu celé obchodní transakce, a tudíž již nedostát smluvnímu ujednání či dohodnutému způsobu realizace další obchodní operace tohoto typu a získané peníze použít pro vlastní obchodní aktivity,
jakožto zástupci S. l. s., a. s., akceptovali Přílohu č. 1.7, datovanou dnem 4. 2. 1997, k Rámcové dohodě ze dne 29. 5. 1996 s obchodní společností N. H., a. s., ve znění pozdějších dodatků, na podkladě čehož došlo ve prospěch S. l. s., a. s., k úplatnému převodu specifikovaných pohledávek N. H., a. s., v hodnotě 8.000.000,- DEM (německých marek), k jejichž účetní úhradě byly, již s datem 3. 2. 1997, za výstavce – S. l. s., a. s., vystaveny a podepsány obžalovanými Ing. P. N. a Ing. J. J. čtyři směnky cizí, každá na částku 2.000.000,- DEM, všechny se splatností ke dni 8. 8. 1997, v nichž byla jako směnečník uvedena obchodní společnost N. H., a. s., jejíž oprávnění zástupci tyto směnky akceptovali,
následně, obžalovaní Ing. P. N. a Ing. J. J., za účelem bezprostředního získání finanční hotovosti, tyto směnky rubopisem převedli na peněžní ústav – S. B. L. L. a prostřednictvím tuzemského peněžního ústavu, K. b., a. s., tak dosáhli dne 19. 2. 1997 vyplacení částky 7.778.777,76 DEM, na účet S. l. s., založený dne 4. 2. 1997,
avšak jednajíce v rozporu s písemným ujištěním pro tento peněžní ústav – S. B. L. L., vystaveným dne 3. 2. 1997 a podepsaným obžalovanými
Ing. J. J. a Ing. P. N. za obchodní společnost S. l. s., a. s., že vyplacené peníze budou použity pro financování dohody mezi S. l. s., a. s., a N. H., a. s., o provedení faktorování exportních pohledávek N. H., a. s., kryté Rámcovou smlouvou podepsanou ze dne 29. května 1996, získané peněžní prostředky z eskontu vystavených směnek na celkovou částku 8.000.000,- DEM, tj. částku 7.778.777,76 DEM, nejdříve udržované na krátkodobých termínovaných vkladech, následně v rozporu s principem a smyslem této obchodní operace, jakožto osoby oprávněné jednat za S. l. s., a. s., nepoukázali ve prospěch N. H., a. s., v dohodnutém termínu do 7 bankovních dnů od akceptace směnky obchodní společností N. H., a. s., a neučinili tak ani v pozdější době, nýbrž tyto peněžní prostředky byly, v návaznosti na potřebu zajištění nákupu akcií obchodní společnosti Č., a. s., použity pro jiné obchodní aktivity S. l. s., a. s., zejména poskytnutí půjček obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., na podkladě písemných smluv, které uzavírali s daty 6. 3. 1997 a 10. 3. 1997 za S. l. s. obžalovaný Ing. P. N. a za P.A.C. I. obžalovaný Ing. J. J., a to na částky ve výši 78.750.000,- Kč a 22.500.000,- Kč,
v důsledku čehož způsobili obchodní společnosti N. H., a. s., škodu ve výši 132.872.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obžalovaný Ing. J. J. odsouzen dle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních firmách na dobu pěti roků.
Obžalovaný Ing. P. N. byl podle §140 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních firmách na dobu pěti roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000, který nabyl právní moci (ve vztahu k osobě jmenovaného) dne 11. 9. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poškozená obchodní firma A. M. O., a. s. (dříve N. H., a. s.), byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obžalovaní a také krajský státní zástupce v Ostravě. Ten je podal v neprospěch obou obviněných proti výroku o vině a v případě obviněného Ing. J. i proti výroku o trestu.
Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 5 To 24/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obou obžalovaných napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obžalované opětovně uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Toho se podle jeho zjištění dopustili tím, že
obvinění Ing. J. J. a Ing. P. N. společně
v období od počátku měsíce ledna 1997 v O. a T., za situace, kdy oba jmenovaní aktivně vykonávali podnikatelské aktivity ve dvou personálně a kapitálově propojených obchodních společnostech, sdílejících k činnosti totožné prostory, a to
- v obchodní společnosti S. l. s., a. s., v níž obž. Ing. J. J. do dne 30. 6. 1997 zastával funkci místopředsedy představenstva a poté do dne 4. 3. 1998 funkci předsedy představenstva a obž. Ing. P. N. byl do dne 30. 6. 1997 předsedou představenstva, a poté do dne 17. 6. 1998 předsedou dozorčí rady,
- v obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., v níž do dne 20. 3. 1997 oba vykonávali funkci místopředsedů představenstva a od dne 20. 3. 1997 obž. Ing. J. J. byl předsedou představenstva a obž. Ing. P. N. byl členem dozorčí rady,
v důsledku čehož, též s ohledem na způsob jednání jménem těchto společností, si jejich významnějších obchodních aktivit museli být vědomi nebo se na nich přímo podíleli, přičemž obchodní společnost P.A.C. I., a. s., potřebovala v uvedené době naléhavě větší objem peněžních prostředků pro zajištění realizace svého záměru, v konečném důsledku spočívajícího v nákupu akcií obchodní společnosti Č., a. s.,
využívajíce obchodních aktivit S. l. s., a. s., realizovaných na podkladě deklarované „Rámcové dohody o provádění faktoringu vývozce při vývozu do vybraných teritorií“, uzavřené Ing. P. N. dne 29. 5. 1996 s odpovědnými zástupci obchodní společnosti N. H., a. s., kdy ve znění následných dodatků této rámcové dohody, postupně uzavíraných s daty 3. 6. 1996, 3. 10. 1996 a 29. 11. 1996, proběhlo v období od měsíce června 1996 do měsíce prosince1996 celkem 6 úspěšných obchodních případů, jejichž podstatou bylo tzv. skryté (nepřímé) úvěrování obchodní společnosti N. H., a. s., navenek vykazující metodu faktoringu, které však v daném případě spočívaly v tom, že na podkladě uzavřených smluvních aktů došlo k převodu pohledávek obchodní společnosti N. H., a. s., před jejich splatností, na S. l. s., a. s., označenou jako „faktor“, která současně na vlastní řad vystavovala s daty 13. 6., 1. 7., 22. 8., 24. 9., 21. 10. a 27. 11. 1996 směnky cizí s delší dobou splatnosti, podepisované v jednotlivých obchodních případech (včetně následného eskontu) na S. l. s., a. s., obžalovanými Ing. P. N. a Ing. J. J., v nichž byla jako směnečník označena obchodní společnost N. H., a. s., jejíž oprávnění zástupci tyto směnky akceptovali, kdy takto vystavené směnky byly S. l. s., a. s., následně rubopisem převedeny na banku, která za ně vyplatila částku jejich směnečné sumy, s odečtením vlastní provize, a uhradila ji ve prospěch bankovního účtu S. l. s., a. s., která takto získané peněžní prostředky krátce na to převedla ve prospěch obchodní společnosti N. H., a. s., a z této transakce účtovala toliko vlastní provizi,
za vzájemné součinnosti, směřující k zajištění dostatku těchto finančních prostředků pro obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., využili důvěry odpovědných zástupců obchodní společnosti N. H., a. s., vyplývající z předchozích úspěšných obchodních transakcí, kterým předstírali, že na obchodní spolupráci totožného charakteru chtějí navázat,
v měsíci únoru 1997 již s úmyslem v rámci realizace obchodního případu dosáhnout vyplacení peněz z eskontu směnek bance, bez následného převedení jejich adekvátní části obchodní společnosti N. H., a. s., ve smyslu celé obchodní transakce, a tudíž již nedostát smluvnímu ujednání či dohodnutému způsobu realizace další obchodní operace tohoto typu a získané peníze použít pro vlastní obchodní aktivity,
jakožto zástupci S. l. s., a. s., akceptovali Přílohu č. 1.7, datovanou dnem 4. 2. 1997, k Rámcové dohodě ze dne 29. 5. 1996 s obchodní společností N. H., a. s., ve znění pozdějších dodatků, na podkladě čehož došlo ve prospěch S. l. s., a. s., k úplatnému převodu specifikovaných pohledávek N. H., a. s., v hodnotě 8.000.000,- DEM (německých marek), k jejichž účetní úhradě byly, již s datem 3. 2. 1997, za výstavce – S. l. s., a. s., vystaveny a podepsány obžalovanými Ing. P. N. a Ing. J. J. čtyři směnky cizí, každá na částku 2.000.000,- DEM, všechny se splatností ke dni 8. 8. 1997, v nichž byla jako směnečník uvedena obchodní společnost N. H., a. s., jejíž oprávnění zástupci tyto směnky akceptovali,
následně, obžalovaní Ing. P. N. a Ing. J. J., za účelem bezprostředního získání finanční hotovosti, tyto směnky rubopisem převedli na peněžní ústav – S. B. L. L. a prostřednictvím tuzemského peněžního ústavu, K. b., a. s., tak dosáhli dne 19. 2. 1997 vyplacení částky 7.778.777,76 DEM, na účet S. l. s., založený dne 4. 2. 1997,
avšak jednajíce v rozporu s písemným ujištěním pro tento peněžní ústav – S. B. L. L., vystaveným dne 3. 2. 1997 a podepsaným obžalovanými Ing. J. J. a Ing. P. N. za obchodní společnost S. l. s., a. s., že vyplacené peníze budou použity pro financování dohody mezi S. l. s., a. s., a N. H., a. s., O., o provedení faktorování exportních pohledávek N. H., a. s., kryté Rámcovou smlouvou podepsanou ze dne 29. května 1996, získané peněžní prostředky z eskontu vystavených směnek na celkovou částku 8.000.000,- DEM, tj. částku 7.778.777,76 DEM, nejdříve udržované na krátkodobých termínovaných vkladech, následně v rozporu s principem a smyslem této obchodní operace, jakožto osoby oprávněné jednat za S. l. s., a. s., nepoukázali ve prospěch N. H., a. s., v dohodnutém termínu do 7 bankovních dnů od akceptace směnky obchodní společností N. H., a. s., a neučinili tak ani v pozdější době, nýbrž tyto peněžní prostředky byly, v návaznosti na potřebu zajištění nákupu akcií obchodní společnosti Č., a. s., použity pro jiné obchodní aktivity S. l. s., a. s., zejména poskytnutí půjček obchodní společnosti P.A.C. I., a. s., na podkladě písemných smluv, které uzavírali s daty 6. 3. 1997 a 10. 3. 1997 za S. l. s. obžalovaný Ing. P. N. a za P.A.C. I. obžalovaný Ing. J. J., a to na částky ve výši 78.750.000,- Kč a 22.500.000,- Kč,
v důsledku čehož způsobili obchodní společnosti N. H., a. s., škodu ve výši nejméně 129.197.719,80 Kč. (Z porovnání výroků o vině z rozsudku krajského a vrchného soudu vyplývá, že tyto jsou naprosto shodné s výjimkou závěru o výši způsobené škody).
Za to byl obviněný Ing. J. J. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Konečně podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 roků.
Obviněný Ing. P. N. byl podle §140 odst. 3 tr. zák., za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Konečně podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu ve vztahu k tomuto obžalovanému z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem bylo rozhodnuto i o náhradě škody a to tak, že poškozená obchodní společnost A. M. O., a. s. (dříve N. H., a. s.), byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce ohledně obou obžalovaných bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný Ing. J. J. svým dovoláním napadl všechny výroky rozsudku vrchního soudu a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek byl podle jeho názoru nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud podle přesvědčení obviněného učinil nesprávný závěr o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty ve vztahu k objektivní stránce, příčinné souvislosti a úmyslu, jakož i ve vztahu k protiprávnosti činu.
Dovolatel spatřuje rozpor mezi výrokem rozsudku vrchního soudu a jeho odůvodněním, pokud jde o příčiny a vznik škody. Poukazuje v této souvislosti na to, že závěry orgánů postupně činných v tomto trestním řízení se pokud jde o vznik škody a její výši opakovaně měnily, přičemž výňatky z těchto závěrů rekapituluje. Podle mínění dovolatele v právním smyslu nedošlo ke zkrácení majetku N. H., a. s., a tím i ke způsobení škody v trestněprávním smyslu, když přes ujednání o postoupení pohledávek platby z těchto pohledávek sama inkasovala. Rozpornost výroku a odůvodnění rozsudku pak spatřuje v tom, zda došlo či nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Zatímco výroková část rozsudku vychází z postoupení pohledávek, odůvodnění uvádí, že nešlo o skutečný faktoring, nýbrž o skrytou formu krátkodobého úvěrování. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s otázkou právního charakteru Rámcové dohody o faktoringu s přihlédnutím k ustanovení §254 odst. 1 a §526 odst. 1 obch. zák. Závěr soudů, že škoda vznikla vylákáním směnek považuje dovolatel za právní omyl, vyplývající z nedostatečného zvážení postavení N. H., a. s., v celé transakci. Ta vystupovala v předmětném směnečném vztahu jako akceptant, nikdy neměla směnky v majetku, takže se její majetek nemohl zmenšit. Podle dovolatele ke zmenšení jejího majetku v důsledku posuzované transakce mohlo dojít nejdříve k datu 8. 8. 1997, kdy byla nucena uvedené směnky proplatit. Protože smlouva o postoupení pohledávek byla absolutně neplatná, nenáleželo podle názoru dovolatele N. H., a. s., žádné plnění. Soudy podle jeho mínění pochybily i tím, že nevzaly v úvahu zápočet pohledávek, který jednostranně provedla S. l. s., a. s. (dále jen SLS). Dovolatel má za to, že SLS, a. s., mohla jako majitel předmětných směnek s těmito libovolně nakládat a výnos z nich použít ke svému podnikání, neboť ten nebyl nijak účelově vázán. Soudy se dle jeho mínění nedostatečně zabývaly i otázkou jeho zavinění, když podvodný úmysl by v jeho případě musel být dán od samého počátku jeho jednání a musel by být dán již v době vzniku škody, ten by bylo podle něj možno eventuálně vázat až k datu splatnosti směnek. Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které trestní ochrana závazkových soukromoprávních vztahů je až poslední a vynucenou formou ochrany použitelnou jen tehdy, je-li nesporně zjištěno, že pachatel zneužil rámec běžných závazkových vztahů ke krytí jednání na úkor a ke škodě druhého v situaci, kdy druhý účastník smluvního vztahu neměl reálnou možnost sjednat jiné podmínky závazkového vztahu anebo se úplně takovému vztahu vyhnout. Trestní represe by tedy neměla nahrazovat nedostatečnou opatrnost a péči účastníka smluvního vztahu o ochranu vlastních práv.
V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem dle §265o tr. ř odložil výkon trestu odnětí svobody nařízený krajským soudem, neboť jím vytýkaná pochybení by v konečném důsledku měla vést k jeho zproštění obžaloby.
Obviněný Ing. P. N. svým dovoláním napadl všechny výroky rozsudku vrchního soudu a to rovněž z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V jeho odůvodnění zopakoval shodné námitky jako obviněný Ing. J., tj. že fakticky nedošlo k postoupení pohledávek, že společnosti N. H., a. s., nebyla způsobena žádná škoda a že soudy nezohlednily zápočet pohledávek společností S. l. s., a. s. Stejně tak zpochybnil závěr vrchního soudu o době vzniku škody. Sám má za to, že ta mohla vzniknout až 8. 8. 1997, když však obviněný již nebyl statutárním orgánem SLS, a. s., a nemohl vzniku škody nijak zabránit. Odporuje i závěru soudů, že podvodný úmysl měl být u něj dán již v době akceptování 7. dodatku k Rámcové smlouvě, tj. v únoru 1997, když výběrové řízení na nákup akcií společnosti Č., a. s., bylo vyhlášeno až o měsíc později. Opakuje svou obhajobu, že v době uzavření závazku nemohl předvídat, že nebude schopen závazek, který za SLS, a. s., převzal, splnit, nemůže být proto jeho jednání posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
V petitu svého dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soud především rozhodl podle §265o tr. ř. o odložení výkonu trestů, které mu byly uloženy napadeným rozsudkem. Dále navrhuje, aby byl napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej Nejvyšší soud obžaloby s odkazem na ust. §226 písm. c) tr. ř. zprostil. Pokud by Nejvyšší soud takto sám nerozhodl, navrhuje, aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout, a to případně i v jiném složení senátu s odkazem na §265l odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
V úvodu svého vyjádření uvádí, že se ztotožňuje s dovolateli v tom, že v průběhu trestního řízení došlo několikrát ke změně názoru ve vztahu k výši způsobené škody a momentu jejího vzniku. Odvolací soud v napadením rozsudku vázal vznik škody k datu 4. 2. 1997, kdy došlo ze strany obou obviněných k vylákání směnek na odpovědných zástupcích obchodní společnosti N. H., a. s. S právním názorem, že škoda vznikla k tomuto datu a tím byl trestný čin dokonán, lze podle nejvyšší státní zástupkyně v zásadě souhlasit, zcela přesně podle ní došlo ke vzniku škody v momentu, kdy oprávnění zástupci N. H., a. s., akceptovali předmětné směnky cizí.
Naproti tomu nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s vyčíslením výše škody provedeným vrchním soudem částkou 129.197.719,80 Kč, rovnající se tržní hodnotě směnek. Podle jejího názoru se způsobená škoda rovná částce, která má být podle směnky zaplacena a která je na ní uvedena jako tzv. směnečný peníz. V tomto případě se tedy jednalo o částku 8.000.000,- DEM, v přepočtu 148.000.000,- Kč, když SLS, a. s., byla obohacena o částku 7.778.777,76 DEM, v přepočtu 129.197.719,80 Kč.
Pokud jde o Rámcovou smlouvu o faktoringu, její charakter či případná neplatnost nemají podle ní zásadní vliv na posouzení trestnosti jednání obviněných, neboť trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. lze spáchat jak v rámci legálních právních vztahů, tak v rámci těch, na které lze pohlížet jako na neplatné. To lze nejspíše dovodit u předmětné smlouvy, když zastírala skutečný stav věci, neboť její podstatou nebyl skutečný odkup krátkodobých pohledávek SLS, a. s., ale skryté úvěrování. Byla však rámcem, v němž proběhlo samotné podvodné jednání obou obviněných, který uvedli v omyl odpovědné zástupce N. H., a. s., kterým jako v minulých případech slibovali poskytnout finanční prostředky z eskontního úvěru. Z tohoto pohledu považuje za rozpornou výrokovou větu rozsudku, v níž se na jedné straně uvádí, že došlo k převodu pohledávek N. H., a. s., před lhůtou jejich splatnosti na SLS, a. s., když se současně uvádí, že šlo o skryté, nepřímé úvěrování společnosti N. H., a. s., přičemž odůvodnění rozsudku uvádí, že k postupování pohledávek ve skutečnosti nedošlo.
Námitku, že mělo být přihlédnuto k zápočtu pohledávek, které jednostranně provedla SLS, a. s., považuje za neopodstatněnou. Trestný čin podvodu byl podle ní dokonán momentem akceptu směnek cizích vystavených na vlastní řad SLS, a. s., společností N. H., a. s., neboť ten byl podmíněn přesvědčením představitelů N. H., a. s., že v případě realizace eskontního úvěru prostřednictvím banky se prostředky z tohoto úvěru dostanou do její dispozice a nebudou použity ve prospěch SLS, a. s. V tomto ohledu byli představitelé N. H., a. s., uvedeni v omyl, přičemž škoda takto způsobená odpovídá peněžní částce, které měla být podle směnky zaplacena a na ní uvedena jako směnečný peníz. Pokud později došlo k zápočtu pohledávek, může být tato skutečnost zohledněna pouze při řešení náhrady již způsobené škody.
Za nesprávný považuje i závěr dovolatelů, že SLS, a. s., mohla jako majitel předmětných směnek s nimi libovolně nakládat, tj. použít výnos z jejich prodeje ke svému podnikání. Odpovědní pracovníci N. H., a. s., by neměli důvod akceptovat směnku cizí vystavenou SLS, a. s. Důvodem jejích akceptace byl předpoklad představitelů N. H., a. s., že stejně jako v minulých šesti případech se eskontem realizované finanční prostředky dostanou do dispozice společnosti N. H., a. s.
Tímto jednáním obvinění podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně jednoznačně uvedli zástupce N. H., a. s., v omyl, a to zaviněním ve formě úmyslu přímého dle §4 písm. a) tr. zák. Za prokázaný považuje i motiv jejich jednání, spočívající ve snaze posílit investičně společnost P.A.C. I., a. s., aby mohla realizovat nákup akcií společnosti Č., a. s., a to vytunelováním SLS, a. s., což bylo součástí jejich záměru. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je namístě trestně právní kvalifikace jednání obou obviněných, neboť charakter narušení soukromoprávních vztahů vyžaduje z celospolečenského hlediska trestně právní ochranu.
I když z valné části považuje námitky dovolatelů za zjevně neopodstatněné, přisvědčuje těm, které poukazují na odlišný popis některých skutečností ve výroku napadeného rozsudku a jeho odůvodnění. To se týká zejména toho, zda byly či nebyly ze strany N. H., a. s., v rámci faktoringu postupovány pohledávky SLS, a. s., což má podle ní vliv jak na hodnocení míry zavinění obviněných, tak na hodnocení společenské nebezpečnosti jejich jednání. Nepřesně byly také podle jejího mínění specifikovány výše škody a moment jejího vzniku. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud k dovolání obou obviněných zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal mu, aby věc v potřebním rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovoláních obviněnými svým obsahem skutečně naplňují některý z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., neboť to je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v rámci obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky splňovaly prakticky všechny námitky obou dovolatelů, neboť směřovaly jednoznačně proti právnímu posouzení skutku, kterým byli shodně uznáni vinnými, když zpochybňovali, že se jedná o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. vzhledem k absenci znaků jeho skutkové podstaty. Namítali i absenci protiprávnosti takového jednání s tím, že při respektování principu ultima ratio nejde o záležitost, která by si vyžadovala trestně právní ochranu. Námitky obviněných však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pojednává o námitkách obou obviněných současně, neboť ty, byť byly prezentovány v detailech odlišně, se ve všech podstatných rysech a stěžejních argumentech zcela shodovaly a směřovaly ke stejnému závěru.
V této souvislosti konstatoval, že soudy v průběhu přecházejícího řízení dospěly při hodnocení některých aspektů jednání obviněných (vznik škody, její výše), k odlišným závěrům, které vyplynuly z určité atypičnosti projednávané problematiky a z odlišných přístupů k posouzení jednání obviněných.
Nejvyšší soud spatřuje výchozí a ústřední kritérium posouzení jednání obviněných, jež bylo předmětem obžaloby, v tom, proč se odchýlilo od jednání obviněných v šesti předchozích případech realizovaných za zcela shodných výchozích podmínek ke spokojenosti obou stran dohody (společností N. H., a. s, dále jen NH, a. s., a S. l. s., a. s., dále jen SLS, a. s.). Relevantní proto bylo, zda se tak stalo v důsledku podvodného úmyslu obviněných anebo zda jejich jednání nebylo takovým úmyslem vedeno a vyplynulo z odlišných průvodních okolností posuzovaného případu.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že samotné popření jakéhokoli podvodného úmyslu obviněnými ještě nemusí nutně vést k závěru o jeho absenci. Na závěr o zavinění lze totiž (a to nejen u tohoto druhu trestné činnosti) usuzovat nejen z eventuálního doznání obviněných, ale i z nepřímých důkazů charakterizujících průvodní okolnosti činu, ale i skutečnosti tomuto jednání předcházející a následující. To je zejména v případě ekonomické trestné činnosti obdobného charakteru velmi náročné, neboť zde obvykle nepostačuje izolované hodnocení inkriminované transakce, nýbrž je nutno přistoupit i k zevrubné analýze jejího kontextu a návazností na transakce další. Této zásady se oba soudy důsledně držely a jejich argumenty shledává Nejvyšší soud nikoli spekulativní, jak je označili dovolatelé, nýbrž přesvědčivé, logické a vedoucí k jednoznačnému závěru o existenci podvodného úmyslu obviněných, jež se datoval již před uzavřením dodatku č. 7 k Rámcové dohodě o faktoringu.
V prvé řadě byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána pohnutka jednání obviněných spočívající v zájmu o účasti společnosti P.A.C. I., a. s., ve veřejné soutěži na prodej akcií společnosti ., a. s. Z toho rezultoval záměr obviněných získat prostředky pro účast této společnosti v soutěži prostřednictvím společnosti SLS, a. s., na který navazovalo vytvoření závazkového vztahu SLS, a. s., ke společnosti P.A.C. I., a. s., (prodej s mnohonásobně nadhodnocených cenných papírů Bankéř 1 a Bankéř 2 sloužící k vyvedení aktiv společnosti SLS, a. s. a znemožňující úspěšné vymáhání pohledávek vůči SLS, a. s., včetně náhrady škody za jednání obviněných - blíže viz str. 42-47 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
K tomu bylo zjevně zneužito situace, kterou se obviněným coby reprezentantům SLS, a. s., podařilo navodit ve vztahu ke společnosti NH, a. s., prostřednictvím šesti předchozích úspěšných transakcí formálně deklarovaných jako faktoring. Podle zjištění soudů tato forma vzájemně výhodné spolupráce byla iniciována představiteli SLS, a. s., kteří se na představitele NH, a. s., obrátili s nabídkou úvěrování skrytého ve formě předstíraného faktoringu. Soudy důvodně poukázaly na to, že představitelé SLS, a. s., se v posuzovaném případě odchýlili od osvědčených postupů, když nejenže nepřevedli v dohodnuté lhůtě prostředky získané eskontem směnek snížené o vlastní provizi na účet společnosti NH, a. s, jako v minulých případech, nýbrž je v rozporu s uzavřenou dohodou použili pro vlastní potřebu, resp. potřebu společností SLS, a. s., a společnosti P.A.C. I., což představitelům NH, a. s., tajili přes jejich urgence tak dlouho, jak jen to bylo možné.
To, že postoupení pohledávek společnosti SLS, a. s., bylo toliko formálně deklarováno, avšak fakticky k němu nedošlo, bylo součástí dohody obou stran, čímž byl naplněn její smysl shodně zamýšlený oběma stranami. Nejvyšší soud v tomto ohledu nespatřuje zásadní rozpor mezi výrokem napadeného rozsudku a jeho odůvodněním. Výrok totiž výslovně uvádí, že podstatou transakce bylo „skryté úvěrování navenek vykazující metodu faktoringu“. To dostatečně vyjadřuje skutečnost, detailně rozvedenou v odůvodnění, že převod pohledávek, který je pojmovým znakem faktoringu, byl oběma společnostmi jen předstírán, ale ve skutečnosti se nerealizoval. Šlo v souladu s dohodou obou stran dohody o vytvoření podmínek pro výhodné získání hotovosti prostřednictvím eskontu následně vystavených směnek (pro společnost NH, a. s., výrazně výhodnější v porovnání s ostatními legálními možnostmi získání úvěru). Přitom, jak výstižně uvedla ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, to, že šlo oběma stranami o předstíraný právní úkon, který zásadní měrou zpochybňuje platnost Rámcové dohody o faktoringu, nevylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněnými za situace, kdy druhou stranu uvedli v omyl jednáním, které bylo v rozporu se skutečným smyslem dohody, kterou obě strany uzavřely dobrovolně, jednoznačně a ve vzájemné shodě a zavázaly se jí respektovat.
Základ všech dalších úvah spatřuje Nejvyšší soud ve zjištění, k němuž shodně dospěli jak krajský tak vrchní soud (a které v podstatě nezpochybňovali ani obvinění, jako zodpovědní zástupci SLS, a. s., ale ani svědci z řad odpovědných zástupců společnosti NH, a. s.), a sice že právní rámec celé transakce v podobě smlouvy o faktoringu (§254 odst. 1 a §526 odst. 1 obch. zák.) byl na základě shodně vůle zástupců obou stran považován toliko za formální prostředek umožňující ji legalizovat a vykázat v účetnictví, avšak zastírající její skutečný smysl a účel.
Tím bylo tzv. skryté úvěrování pohledávek NH, a. s., které bylo výhodné jak pro NH, a. s., která jejím prostřednictvím získávala prostředky na hotovosti v době mnohem kratší a za výhodnějších podmínek, než kdyby sama žádala o úvěr bankovní ústav, jakož i pro SLS, a. s., která takto bez rizika a vynaložení většího úsilí a vlastních prostředků získávala provize v řádu několika milionů Kč. Tento závěr je nezpochybnitelný a jednoznačně odvoditelný z opakovaného jednání obou stran celé transakce. SLS, a. s., ve všech předchozích případech a stejně i v posuzovaném případě se nikdy nechovala jako skutečný faktor – nečinila žádné kroky k vymáhání pohledávek, nebyla ani na takovou činnost personálně vybavena, neinformovala dlužníky o převodu pohledávek a souhlasila s tím, aby byly pohledávky i nadále hrazeny společnosti NH, a. s. Stejně tak společnost NH, a. s., opakovaně akceptovala bez zjevného právního důvodu směnky cizí vystavované SLS, a. s., když jediným rozumně vysvětlitelným důvodem takového postupu bylo, že akcept směnek sloužil jako prostředek k jejich eskontu, přičemž eskontem získané prostředky v hotovosti byly společností SLS, a. s., po odečtení smluvené provize obratem převáděny z účtu SLS, a. s., na účet NH, a. s.
Tento závěr je stěžejní pro posouzení jednání obviněných včetně řešení otázky, zda odpovědné zástupce NH, a. s., uvedli nějakým způsobem v omyl, zda způsobili svým jednáním společnosti NH, a. s., nějakou škodu, resp, zda takovým jednáním sebe nebo jiného obohatili. Východiskem úvah na toto téma přitom nemůže být jen Rámcová dohoda o faktoringu a na ní navazující dodatky, neboť ty byly jen prostředkem právní a účetní legalizace skutečného účelu smlouvy (dohody). Ten je pak jednoznačně patrný z její opakované realizace v šesti předchozích případech.
Proto když se obvinění jako odpovědní zástupci SLS, a. s., v sedmém případě, který je předmětem obžaloby, odchýlili od této dohody a postupovali jinak než v šesti předchozích případech, bylo na soudech, aby zjišťovaly, proč tak učinili.
Soudy přitom z provedených důkazů jednoznačně dovodily, že se tak nestalo z důvodů nezávislých na vůli obviněných. Veškeré průvodní okolnosti této v pořadí sedmé transakce mezi společnostmi SLS, a. s., a NH, a. s., se nijak nelišily od okolností, které provázely transakce předchozí. Obvinění při uzavírání sedmého dodatku k Rámcové smlouvě ani náznakem neinformovali zástupce NH, a. s., že by snad v tomto případě existovaly nějaké překážky či jiné skutečnosti, které by jim bránily postupovat shodně jako v předchozích případech. Ani po získání prostředků z eskontu směnek nesdělili zástupcům NH, a. s., že se získanými hotovostními prostředky hodlají naložit v rozporu s tím, co bylo dohodnuto. Poté, co zástupci NH, a. s., převod prostředků získaných eskontem směnek urgovali, tajili skutečný důvod, proč hotovost nebyla jako obvykle převedena na účet NH, a. s., a zjištění tohoto důvodu se snažili oddalovat. Současně (jak to přes opačné stanovisko obviněných přesvědčivě a logicky dovodil krajský soud z dalších provedených důkazů objasňujících jejich jednání předcházející i následující po předmětné transakci) již před podepsáním sedmého dodatku i po něm podnikli významné a nevratné kroky k tomu, aby prostředky získané eskontem směnek v rozporu s dohodou nemohly být společností NH, a. s., získány od SLS, a. s., zpět.
Shora uvedená zjištění vedou Nejvyšší soud k závěru, který je výstižně vyjádřen ve výroku rozsudku krajského i vrchního soudu (nicméně poněkud jinak interpretován vrchním soudem v jeho odůvodnění) a sice, že cílem jednání obviněných bylo zmocnit se hotovosti získané eskontem směnek akceptovaných společností NH, a. s., kterou podle dohody měla SLS, a. s., obratem poukázat na účet NH, a. s. K tomu od počátku směřoval úmysl obviněných a z tohoto pohledu je také zřejmé, že obvinění uvedli odpovědné zástupce NH, a. s., v omyl v tom, že na rozdíl od dohody a předchozí praxe nepřevedli částku získanou eskontem směnek sníženou o dohodnutou provizi na účet NH, a. s., nýbrž jí použili pro potřeby společností SLS, a. s., respektive P.A.C. I., a. s.
Z toho je také nutno vycházet při stanovení výše škody a okamžiku jejího vzniku. Je-li výchozím kritériem pro posouzení jednání obviněných dohoda mezi SLS, a. s., a NH, a. s., při jejímž dodržení se měl majetek NH, a. s., zvýšit o shora uvedenou částku získanou eskontem sníženou o provizi, je nutno považovat za způsobenou škodu a dobu jejího vzniku moment, kdy mělo dojít k navýšení majetku NH, a. s., o shora uvedené finanční prostředky, avšak v důsledku jednání obviněných k tomu nedošlo. Tímto momentem také došlo k dokonání činu v podobě současného způsobení škody i obohacení obviněných. Veškeré další kroky obviněných ve vztahu k této částce už nutno hodnotit pouze z pohledu náhrady způsobené škody (včetně pokusu o zápočet dalších pohledávek).
Do výše způsobené škody však podle závěru Nejvyššího soudu nelze započítávat sjednanou provizi pro SLS, a. s., neboť o tu se majetek NH v souladu s uzavřenou dohodou navýšit neměl. Částka reprezentující provizi je ovšem neoprávněným obohacením obviněných, které tak bylo vyšší než škoda způsobená společnosti NH, a. s.
Námitky uplatněné v dovoláních oběma obviněnými proto Nejvyšší soud vzhledem ke shora rozvedené argumentaci shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž má za to, že přes dílčí výhrady, jež budou zmíněny níže, nebyl dán zákonný důvod ke změně napadeného rozsudku.
Jeho výrok obsahuje naprosto správná skutková zjištění, které výstižně vyjadřují podvodný mysl obviněných obohatit se na úkor společnosti NH, a. s., vylákáním částky za eskont směnek, kterou se ve smyslu uzavřené dohody zavázali poukázat na účet NH, a. s. Tento výrok vrchní soud s výjimkou vyčíslení výše způsobené škody kompletně převzal z výroku rozsudku krajského soudu, který vycházel ze zcela shodných závěrů jako toto usnesení Nejvyššího soudu.
Takto zjištěnému skutkovému stavu naprosto odpovídá i jeho právní posouzení jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Oba obvinění totiž ke škodě společnosti N. H., a. s., obohatili společnosti SLS, a. s., a P.A.C. I., a. s., tím, že zástupce NH, a. s. uvedli v omyl, tím, že hodlají navázat na šest předchozích případů vycházejících z uzavřené dohody o skrytém úvěrování na podkladě předstíraného faktoringu, a způsobili tak na jejím majetku škodu ve výši mnohonásobně přesáhující hranici škody velkého rozsahu, která podle §89 odst. 11 tr. zák. činí nejméně 5 milionů Kč. Výše škody ovšem v souladu s koncepcí vycházející ze smyslu dohody, která byla porušena, se rovná částce, která měla být po eskontu směnek poukázána na účet NH, a. s., avšak v důsledku podvodného k jednání obviněných se tak nestalo.
Nyní k jednotlivým námitkám obviněných:
Není pravdou, že nedošlo ke zkrácení majetku NH, a. s. Vycházeje, jak to bylo vysvětleno výše, nikoli z předstíraného právního úkonu v podobě smlouvy o faktoringu, nýbrž z dohody mezi NH, a. s., a SLS, a. s., jejímž cílem bylo skryté úvěrování společnosti NH, a. s., nutno způsobenou škodu spatřovat v tom, o co se v rozporu s touto dohodou nenavýšil majetek NH, a. s., ač veškeré podmínky pro jeho navýšení byly v souladu s dohodou splněny.
Nejvyšší soud na rozdíl od dovolatelů nespatřuje žádný rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku vrchního soudu, pokud jde o převod pohledávek na SLS, a. s. Skutková věta výslovně uvádí, že transakce mezi SLS, a. s., a NH, a. s., pouze navenek vykazovaly metodu faktoringu, avšak jejich podstatou bylo skryté úvěrování. Provedenému dokazování a z něj vyplývajícím skutkovým zjištěním odpovídá i další část skutkové věty, že k převodu pohledávek společnosti NH, a. s., na SLS, a. s., sice došlo, když tato zjištění jsou rozvedena v odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz str. 37-38), a sice v tom směru, že podle dohody NH, a. s., a SLS, a. s., šlo jen o převod formální, nikoli reálný, za účelem právní a účetní legalizace celé transakce, když ve skutečnosti v souladu s dohodou s pohledávkami nadále disponovala NH, a. s.
Jak již bylo řečeno shora, podvodné jednání obviněných tedy nespočívalo ve vylákání směnek, jak tvrdili dovolatelé a odvozovali od tohoto tvrzení, že škoda mohla společnosti NH, a. s., vzniknout až ke dni 8. 8. 1997, kdy je NH, a. s., byla nucena proplatit bance, nýbrž v podvodném vylákání částky získané jejich eskontem. V tom byl hlavní a podstatný rozdíl oproti uzavřené dohodě, v tom uvedli obvinění zástupce společnosti NH, a. s., v omyl. Podvodný úmysl ovšem soudy správně dovodily u obviněných již v době první reakce na možnost odkupu akcií společnosti Č., a. s., kdy bylo zřejmé, že prostředky nutné ke složení kauce není společnost P.A.C. I., a. s., schopna legálně opatřit a tak začala rozsáhlá a sofistikovaná aktivita obviněných. Jejím cílem a ústředním motivem bylo podvodné vylákání částky za eskont směnek, ale důležitou a nedílnou součástí byla i příprava podmínek na převod převážné části takto získané hotovosti ze společnosti SLS, a. s., na společnost P.A.C. I. a také kroky k vyloučení možnosti úspěšného vymáhání takto způsobené škody z majetku SLS, a. s., prostřednictvím cíleného vyvedené jejich aktiv, tak jak je to výstižně popsáno na str. 39-47 odůvodnění rozsudku krajského soudu. Obvinění jako odpovědní zástupci SLS, a. s., si byli zjevně od počátku vědomi, že společnost, kterou reprezentovali, není personálně vybavena k tomu, aby plnila funkci skutečného faktora, a nedispnuje ani potřebnými finančními prostředky k úhradě převáděných pohledávek. Byli si rovněž vědomi, že SLS, a. s., stejně jako v minulých úspěšně realizovaných případech, může hrát pouze úlohu prostředníka skrytého úvěrování společnosti NH, a. s., z něhož ji kyne možnost provize v řádu několika milionů Kč. Protože však obvinění měli v úmyslu získat částku mnohem vyšší, přistoupili k podvodnému jednání, kterým byli uznáni vinnými.
Výrok rozsudku vrchního soudu tedy shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem. Odůvodnění tohoto rozsudku pak tomuto právnímu posouzení s jedinou výjimkou korespondovalo ve všech znacích skutkové podstaty. Touto výjimkou byla výše způsobené škody, kterou vrchní soud nesprávně odvozoval z tržní hodnoty směnek, které v důsledku podvodného jednání zástupci společnosti NH, a. s., akceptovali. Tímto způsobem vyčíslili škodu na částku 129.197.719,80 Kč, zatímco správně vyčíslená škoda korespondující částce získané společností SLS, a. s., eskontem a převedené na její snížení o provizi (tak, jak je řečeno výše, byla sice součástí neoprávněného obohacení obviněných, ale nikoli součástí škody způsobené společnosti NH, a. s.) však činí (viz původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000) částku vyšší – 129.271.169,- Kč. Nesprávné vyčíslení způsobené škody o částku cca 73.000,- Kč je pochybením, byť se vzhledem k celkové způsobené škodě přesahující 129 milionů korun jeví samo o sobě jako marginální. Nicméně je nebylo možno v dalším řízení napravit s ohledem na zákaz reformace in peius (§265p odst. 1 tr. ř.). Dovolání v této věci totiž podali toliko obvinění a pokud by nové rozhodnutí při nezměněném právním posouzení vyčíslilo škodu způsobenou obviněnými vyšší, než tomu bylo v napadeném rozsudku, šlo by bezpochyby o rozhodnutí k tíži obviněných, které by tak znamenalo porušení shora uvedeného zákazu.
V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že se ztotožnil se způsobem, jakým soudy přistoupily k námitce obviněných poukazujících na zápočet pohledávky SLS, a. s., vůči NH, a. s. s tím, že tato skutečnost mohla mít vliv pouze na výrok o náhradě škody, nikoli na stanovení její výše pro potřeby výroku o vině. K pokusu o zápočet totiž došlo v době po dokonání trestného činu. Výrok o náhradě škody však žádnou povinnost obviněným nestanovil, nýbrž jen odkázal poškozenou společnost podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako liché posoudil Nejvyšší soud i námitky obviněných, že celá záležitost je takového charakteru, že při respektování zásady subsidiarity trestní represe (principu ultima ratio) není třeba ji řešit prostředky trestního práva, když jsou k tomu dostačují prostředky práva občanského (obchodního). Jednání obviněných totiž vykazovalo nejen po formální stránce, ale i po stránce materiální znaky kvalifikovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., na který zákonodárce stanovil trestní sazbu v rozpětí pěti až dvanácti let odnětí svobody. Prokázané jednání obou obviněných neslo známky promyšlenosti, důkladného naplánování, sofistikovanosti, zneužití důvěry obchodních partnerů a způsobení horentní škody, přičemž o reálné možnosti její úhrady nutno zásadně pochybovat. Nejvyšší soud proto shledává použití trestní represe pro postih takového jednání jako zcela adekvátní jak charakteru jednání obviněných, tak způsobené újmě (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03).
Nejvyšší soud neshledal jako důvod pro rušení či změnu napadeného rozsudku vrchního soudu fakt, že se v některých dílčích aspektech své argumentace odchýlil od argumentace krajského soudu, kterou Nejvyšší soud shledal výstižnější. Jednalo se o odlišné vymezení momentu vzniku škody (jen o několik dní), které nemohlo mít prakticky žádný vliv na správnost výroku rozsudku o vině a trestu, ani na správnost stěžejních argumentů týkajících se naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (tj. závěrů o podvodném úmyslu obviněných, o uvedení zástupců NH, a. s., v omyl, o obohacení obviněných, resp, společností SLS, a. s., a P.A.C. I., a. s., vylákáním částky získané eskontem směnek, o způsobení škody společnosti NH, a. s.). Výše škody sice byla vymezena odvolacím soudem nesprávně, nápravě tohoto pochybení, jak bylo zmíněno výše, však bránil zákaz změny k horšímu.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v případě obou obviněných v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když z podnětu jejich dovolání zjistil určitá marginální pochybení, nicméně bylo zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo postavení obviněných zásadně ovlivnit a otázky, které měly být z podnětu dovolání řešeny (problematika vzniku a výše způsobené škody způsobené trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák.), nebyly po právní stránce zásadního významu.
Vzhledem k odmítnutí dovolání neshledal Nejvyšší soud důvody pro přerušení či odklad výkonu napadeného rozhodnutí dle §265o odst. 1 tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr