ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.577.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 577/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2007 o dovolání Ing. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 3 To 104/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 1/2006, takto:
Dovolání Ing. M. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006, byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), ukončeným ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný
jako člen D. A. E. C. O., se sídlem L., S., okr. C., (dále jen „D.“), pověřený členskou schůzí, konanou dne 9. 7. 2000, vedením agendy D., spravováním jeho finančních prostředků a jednáním za D. při realizaci výkupu pozemků pro potřeby D., k čemuž mu byla vystavena dne 30. 8. 2000 plná moc, v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2000, zahrnul do účetní evidence D. fiktivní výdaje spojené s úhradou smluvních odměn na základě smluv uzavřených D.,
- dne 9. 7. 2000 s L. Š., podnikajícím pod obchodní firmou Š. L., M., V.
- dne 25. 7. 2000 se společností A., s. r. o., se sídlem C., V., zastoupenou jednatelem Z. P.
- v nezjištěný den, nejpozději však dne 26. 10. 2000 se společností O.B. - J., s. r. o., se sídlem P.– L., L., zastoupenou jednatelem J. J.,
za údajné zprostředkování výkupu pozemků v katastrálním území C. od původních vlastníků, ačkoliv k zdanitelným plněním doloženým těmito smlouvami ani v nich deklarovaným úhradám smluvních odměn ve skutečnosti nedošlo, a to s úmyslem tyto výdaje deklarovat jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů D. a snížit tím základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 o částku rovnající se součtu smluvních odměn z těchto smluv, tedy celkem o 37.432.570,- Kč, což by při zjištěném příjmu D. za rok 2000 ve výši nejméně 41.013.000,- Kč, získaného prodejem vykoupených pozemků D. městu C. na základě kupních smluv ze dne 17. 10. 2000 a ze dne 20. 12. 2000, představovalo zkrácení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 o částku 12.714.030,- Kč; příslušný Finanční úřad v C. však o zaúčtování těchto výdajů nebyl informován, ani jinak vyrozuměn, neboť daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 nebylo D. podáno.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2007 Vrchní soud v Praze. Ten jej svým usnesením sp. zn. 3 To 104/2006 podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal Ing. M. K. ve lhůtě podle §265e tr. ř. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve výroku o vině s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ust. §7 tr. zák. o přípravě ke spáchání trestného činu. Připomíná, že ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. odkazem na ust. §62 tr. zák. (poté, co byla zákonem zrušena obecná trestnost přípravy k trestnému činu) vyjmenovává trestné činy, které jsou pro svou mimořádnou závažnost trestněprávně postižitelné i ve stádiu přípravy. Protože však toto ustanovení trestný čin podle §148 tr. zák. neobsahuje a přitom se jedná o výčet taxativní, byl dovolatel odsouzen za přípravu k trestnému činu dle §148 tr. zák. za použití §41 odst. 2 tr. zák., které stanoví trestnost přípravy pro všechny trestné činy s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let. Dovolatel k tomu uvádí, že dle konstantní teorie i judikátní praxe je přípravné jednání, pokud jde o těžší následek ve smyslu ust. §6 písm. a) tr. zák., trestné ve stádiu přípravy pouze tehdy, jestliže k tomuto těžšímu následku směřoval úmysl pachatele. Protože v ust. §148 odst. 4 tr. zák. jde jednoznačně o „těžší následek“ a nikoli jinou skutečnost ve smyslu ust. §6 písm. b) tr. zák., muselo by k těžšímu následku, tj. ke vzniku škody velkého rozsahu (§148 odst. 4 tr. zák.) směřovat úmyslné zavinění dovolatele. Dovolatel tvrdí, že bez ohledu na to, že se touto otázkou soudy vůbec nezabývaly, je zřejmé, že tento úmysl ve vztahu ke způsobené škodě (tj. ke škodě velkého rozsahu) neměl a mít nemohl. Vyslovuje tedy názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá racionální (a v podstatě jakoukoli) argumentaci ohledně zavinění dovolatele ve formě minimálně úmyslu přímého, a to jak k základní, tak i ke kvalifikované skutkové podstatě podle §148 odst. 4 tr. zák.. V tom spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení samotných podmínek trestnosti přípravy k trestnému činu.
Dále dovolatel vznáší námitku, že soudy obou stupňů se nevypořádaly dostatečně s otázkou výše údajně hrozící škody. V prvé řadě konstatuje, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporuplný již v samotném výroku, neboť je zcela nemožné, že by zařazení údajně fiktivních výdajových dokladů v celkové výši 37.342.570,- Kč mohlo způsobit zkrácení daně o 12.714.030,- Kč a že soud v této věci nesprávně vyšel ze zprávy finančního úřadu, která ovšem vychází z pomůcek na základě jiných kriterií. Dovolatel uvádí, že stanovení výše přesné škody je podmínkou samotné přípustnosti trestního stíhání za přípravu ke spáchání trestného činu ve smyslu ust. §148 odst. 4 tr. zák.
Dle názoru dovolatele není dále možno zkrácení daně považovat za způsobení škody. V této souvislosti odkazuje na právní teorii i judikaturu, podle které ušlá daň není škodou a z toho důvodu nelze zkrácenou daň uplatňovat v adhezním řízení. Proto nemohl v rozsahu zkrácené daně ani způsobit škodu ve smyslu §148 odst. 4 tr. zák. Poznamenává ještě svůj názor, že v rámci jednoho právního systému nelze pojem škody velkého rozsahu vykládat jinak než např. v pojetí civilním.
Dovolatel rovněž namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda v daném případě nezanikla trestnost přípravy upuštěním od dalšího jednání ve smyslu ust. §7 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Další vadné hmotně právní posouzení skutku i věci spatřuje dovolatel v nedostatečné identifikaci skutku z hlediska časového a nedostatečné identifikaci z hlediska toho, co vlastně má být úkonem zařazení do účetnictví. Tvrdí, že již v samotném výroku rozsudku existuje rozpor, když dle něj měl být členskou schůzí pověřen dne 9. 7. 2000, plná moc mu však byla vystavena až 30. 8. 2000, zatímco smlouvy s L. Š. a A., s. r. o., byly uzavřeny již ve dnech 9. 7. 2000 a 25. 7. 2000. Ohledně popisu skutku dále uvedl, že jestliže je v něm uveden odkaz na zákon o dani z příjmů, pak toto považuje za nesprávné, neboť zahrnování dokladů do účetnictví je upraveno zákonem o účetnictví, nikoli zákonem o dani z příjmů. Podle něj nelze dovodit, zda údajná příprava k trestnému činu měla započít již založením D. nebo výkupem pozemků nebo dojednáním či sepsáním smluv, jejich podepsáním nebo až jejich zanesením do počítačové sestavy nebo jakým úkonem. V této nedostatečné specifikaci skutku spatřuje překážku k tomu, aby se mohl bránit něčemu, co není přesně definováno.
Hodnocení skutku dovolatel označuje za vadné i z hlediska samotných zásad vedení účetnictví. V této souvislosti tvrdí, že nebyly splněny zákonné předpoklady k tomu, kdy se písemnost stává účetním dokladem, když nedošlo k podpisu dokladů odpovědnou osobou, proto nenastalo jejich platné zařazení do účetnictví a nemohlo tedy ani formou přípravy dojít ke snaze o zkrácení daně.
Znovu opakuje, že smlouvy, které údajně měly být fiktivní, nikdy nesjednával, nepodepisoval a nebyl oprávněn je sjednávat ani podepisovat, neměl oprávnění ani faktickou možnost kontrolovat skutečné provedení prací a podle zákona o účetnictví ani neodpovídal za vedení účetnictví, za účetní závěrky ani následné podání daňového přiznání k dani z příjmů.
Jako zcela zásadní formuluje dovolatel i námitku nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a hrozícím následkem zkrácení daně v žalované výši. Tvrdí, že pouhé zařazení dokladů do evidence bez řádných náležitostí účetního dokladu nemůže ani ve formě přípravy směřovat ke zkrácení daně – naopak tento úkon je povinností účetní jednotky a dovolatel tuto povinnost z pověření statutárních zástupců vykonával.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že samotný petit dovolání vzbuzuje v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem jisté pochybnosti, když dovolatel na jedné straně správně napadá pouze rozhodnutí soudu druhého stupně, na druhé straně se ovšem domáhá zrušení výroku o vině i o trestu, přičemž takové výroky usnesení soudu druhého stupně neobsahuje, a protože není souběžně napadáno i rozhodnutí soudu nalézacího, není petit dovolání v uplatněné podobě realizovatelný. Dále státní zástupce uvedl, že dovolacími námitkami se de facto zabývaly již oba předchozí soudy a správně na ně odpověděly. Podotkl, že obviněný se v rámci své obhajoby pokouší bagatelizovat vlastní podíl na celé „akci“ s výkupem a obratem ruky realizovaným prodejem pozemků a snaží se skrýt za jiné osoby, přičemž ovšem je zjevné, že právě on byl hybatelem „obchodů“ D., což správně vyložil soud druhého stupně. Státní zástupce má za to, že jestliže dovolatel popírá, že se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, jde o námitku skutkovou, jež nemá pro naplnění deklarovaného důvodu dovolání význam. Pokud je namítán nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k těžšímu následku jako kvalifikační okolnosti, jež umožnila trestní stíhání obviněného pro přípravu k trestnému činu, ani v tomto směru nevzbuzuje právní posouzení věci žádné pochybnosti. Podle soudem zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že vyhotovování vědomě nepravdivých účetních dokladů (resp. podkladů pro účetnictví) a jejich zahrnutí do penza účetních dokladů D., z nichž mělo vycházet daňové přiznání, nemohlo být posouzeno jinak, než jako jednání úmyslné, včetně rozměru, v němž mělo dojít ke zkreslení daňové povinnosti. K námitce dovolatele, že zkrácení daně není škodou, a proto nemohl být naplněn znak škody velkého rozsahu, státní zástupce konstatoval, že jde o výhradu irelevantní, zcela odtrženou od reality i justiční praxe. Pokud by měl totiž platit výklad předložený dovolatelem, nemohl by být tento trestný čin nikdy naplněn nejen v této konkrétní kvalifikaci, ale ani ve formě předpokládané v §148 odst. 3 písm. c) tr. zák., čímž by obě ustanovení zcela pozbývala smysl. Trestní zákon používá kategorie „škoda“ v širším smyslu jako hodnotové měřítko pro kategorizaci rozměrů škodlivého následku trestného činu vyjádřitelného v penězích, aniž by ji chápal pouze v doslovném smyslu, neboť podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. se vztahuje pojem škody rovněž na určování výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty. Není pochyb o tom, že pod tyto kategorie je podřaditelný i případ zkrácení daně, byť tímto způsobem nevzniká škoda, kterou by bylo možno uplatňovat v adhezním řízení. Státní zástupce dále zcela odmítl námitku dovolatele týkající se zániku trestnosti přípravy upuštěním od dalšího jednání ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Uvedl k tomu, že podmínkou zániku trestnosti není jen to, že obviněný v přípravném jednání nepokračuje a nedovádí je do pokročilejších stádií, nýbrž že současně odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu – nic takového ovšem obviněný neučinil a ani to netvrdí. Pokud jde o námitku dovolatele týkající se údajně nedostatečné specifikace skutku z hlediska časového a obsahu úkonu spočívajícího v zařazení dokladů do účetnictví, považuje státní zástupce tuto námitku za námitku ryze skutkové povahy a navíc nedůvodnou. Z časového hlediska je skutek definován dostatečně přesně, aby nemohl být zaměněn s jiným a výklad pojmu „zařazení do účetnictví“ jednak není pro naplnění znaků skutkové podstaty daného deliktu rozhodující, jednak je obsažen v odůvodnění soudního rozhodnutí. Pokud pak dovolatel tvrdí, že skutek byl vadně hmotně právně hodnocen ve vztahu k výkladu zásad vedení účetnictví, i zde se jedná o námitku dílem nedůvodnou, ale především vybočující z deklarovaného dovolacího důvodu. Ust. §148 tr. zák. není normou s blanketní dispozicí, neodkazuje na daňové předpisy ani na zákon o účetnictví. Tyto mimotrestní normy spadají proto do kategorie skutkových zjištění a nikoli do oblasti hmotně právního posouzení. Odmítl rovněž výhradu obviněného, že v jeho případě nebyla zachována příčinná souvislost mezi jednáním a hrozícím následkem. Tato příčinná souvislost jednoznačně plyne z povahy úkonů obviněného, jimiž připravoval dotyčný trestný čin, neboť bez jeho jednání popsaného ve výroku o vině by k hrozícímu následku nemohlo dojít. Kromě toho dovolatel výhradu nedostatku příčinné souvislosti konstruuje na argumentech, jež jsou svou povahou námitkami skutkové povahy (zejména zamlčuje svůj reálný podíl na mechanismu koupě a prodeje předmětných pozemků a připisuje jednotlivé úkony osobám, které víceméně jednaly jako živé nástroje a prakticky pouze realizovaly úmysl obviněného). Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl odmítnutí posuzovaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněného. Současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, s čímž souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti. V rozporu s tímto (jakož i kterýmkoliv jiným) zákonným dovolacím důvodem totiž jsou ty námitky dovolatele, kde poukazuje na skutkové hodnocení provedených důkazů. V této části nelze považovat obsah dovolání za relevantní, neboť dovolání jako zvláštní druh mimořádného opravného prostředku k revizi skutkových námitek neslouží, učiněná skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud věcně přezkoumávat ty části dovolání, kde dovolatel tvrdí, že se žalovaného skutku nedopustil, dále že byl skutek nedostatečně identifikován z hlediska časového a z hlediska posouzení obsahu úkonu spočívajícího v zařazení dokladů do účetnictví, jakož i z hlediska způsobu určení výše škody. Pokud by se podané dovolání omezovalo pouze na tyto námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku svého druhu se nelze účinně dovolávat revize skutkových zjištění (ta jsou pro dovolací soud závazná), byť by se tak dělo s použitím argumentu, že v důsledku nedostatků skutkového zjištění následně došlo i k nesprávnému právnímu posouzení. Dovolací soud není soudem řádné třetí instance, dovolání nemá povahu druhého odvolání a dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není žádným univerzálním dovolacím důvodem, v rámci kterého by bylo možno vznášet jakékoli výhrady s tím, že namítané vady měly dle názoru dovolatele za následek i nesprávné hmotně právní posouzení.
Pokud jde o zbývající část podaného dovolání, která je v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem, považuje ji Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
V prvé řadě je nutno odmítnout námitku, že soudy obou stupňů nebyla náležitě posouzena subjektivní stránka činu a že ze skutkových zjištění není možno vyvodit závěr, že k jeho jednání – ve formě přípravy k předmětnému trestnému činu – došlo v úmyslu (byť i nepřímém) ve vztahu k uplatněné kvalifikované podstatě podle §148 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti se Nejvyšší soud shoduje s výše uvedeným stanoviskem státního zástupce, a to včetně stanoviska k otázce povahy škody. Výklad odvolatele v uvedeném směru je dle názoru Nejvyššího soudu nepřijatelný a takto i zjevně neopodstatněný. V dané věci je totiž z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen, především stěžejní ta skutečnost, že jeho jednání spočívalo v zařazení takových podkladů do účetnictví D. A. E. C. O. (faktury, výdajové pokladní doklady, pokladní kniha – viz např. č. l.), které vůbec neodrážely skutečnost, když měly dokládat finanční transakce, k nimž ve skutečnosti nedošlo. Ze skutkových zjištění totiž zcela nepochybně vyplynulo, že výdaje ve výši 37.432.570,- Kč uskutečněny nebyly, když subjekty (L. Š., A., s. r. o., O.B.-J., s. r. o.), kterým provize v této celkové výši měly být určeny, služby, za něž jim stanovené částky měly být vyplaceny, neprovedly. Z tohoto důvodu je bezpředmětná rovněž námitka, že uvedené doklady nesplňovaly ani formální náležitosti účetních dokladů, když záměrem dovolatele tím, že je zařadil prostřednictvím svědkyně M. M. do účetnictví společnosti, evidentně bylo, aby byly zahrnuty mezi výdajové položky účetnictví, o částky v nich uvedené byl snížen základ daně a konečně takto aby byla vyměřena daň z příjmů právnických osob výrazně nižší, čímž by (při realizaci tohoto záměru) došlo k porušení zákona o dani z příjmů č. 586/1992 Sb., který v ust. §24 definuje právě výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů za účelem zjištění základu daně. Je tak nepochybné, že s tím, že tyto doklady měly sloužit ke stvrzení transakcí, které se neodehrály (neodrážely realitu) a nemohly proto být za výdaje jako takové vůbec považovány, a přesto je do výdajové stránky účetnictví zařadil, musel být dovolatel přinejmenším srozuměn.
Skutková zjištění soudu jsou nesporná, a proto ani nikterak neumožňují zpochybnění existence příčinné souvislosti; namítá-li dovolatel, že pouhé zařazení dokladů do evidence bez řádných náležitostí účetního dokladu nemůže ani ve formě přípravy směřovat ke zkrácení daně, pak s tímto názorem nelze souhlasit, naopak je třeba přisvědčit výše uvedenému názoru státního zástupce, že příčinná souvislost jednoznačně plyne z povahy úkonů obviněného, jimiž připravoval dotyčný trestný čin, neboť bez jeho jednání by k hrozícímu následku nemohlo dojít. Tento závěr je potvrzen ostatně i např. výpovědí svědkyně I. M., daňové poradkyně, jež uvedla, že pro její rozhodnutí, zda příslušné doklady budou či nebudou označeny jako daňově uznatelné, by ona sama požadovala, aby statutární orgány či jiné osoby ze společnosti, byly schopny doložit, že se „věc skutečně stala“ k tomuto by jí rozhodně nestačily faktury a smlouvy (viz č. l. 727).
K další námitce dovolatele týkající se povahy škody nutno poukázat na stávající judikaturu, dle níž se u předmětného trestného činu používá pojem škoda, jenž se však nevztahuje pouze ke zkrácené dani, ale i k vylákané daňové výhodě, byť zkrácená daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle §43 odst. 3 tr. ř. Přesto však z hlediska trestně právního o škodu způsobenou trestným činem jde, když u zkrácení daně ve smyslu odst. 1 §148 tr. zák. v důsledku trestně relevantního jednání dovolatele by nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku a u vylákání daňové výhody by došlo dokonce k úbytku na majetku (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 928-929, Rt 28/79 – 11 Tz 68/78 – Sb.NS 79, 4-5: 228).
Obdobně jako státní zástupce hodnotí Nejvyšší soud i argumentaci dovolatele týkající se údajného zániku trestnosti přípravy trestného činu, kdy je zcela zjevné, že ani v této otázce nedošlo v předchozím řízení k žádnému právnímu pochybení a je tak evidentní, že ke splnění zákonných podmínek uvedených v §7 odst. 3 tr. zák. vedoucích k zániku trestnosti nedošlo.
Stejnou zjevnou neopodstatněnost vykazují námitky dovolatele, ve kterých poukazuje na to, že aby mohlo reálně dojít ke zkrácení daně, musela by proběhnout řada úkonů, které on nemohl ovlivnit. Tyto námitky postrádají z hlediska jeho trestní odpovědnosti – byl odsouzen toliko za přípravu daného trestného činu – relevanci, podobně, jako jeho tvrzení, že byť provedený audit nebyl bezchybný, podporuje jen obhajobu dovolatele, že doklady zanesené do účetní evidence nevzbuzovaly žádné podezření a mohly být považovány za reálné. Kromě toho lze souhlasit s názorem státního zástupce, že i tyto námitky jsou svým charakterem námitkami skutkovými, které z hlediska zákonných dovolacích důvodů nelze označit za relevantní.
Mimo samotný rámec posouzení námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za vhodné vyslovit svůj nesouhlas s názorem státního zástupce, že by petit podaného dovolání byl nerealizovatelný z toho důvodu, že dovolání směřuje pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž směřuje proti výroku o vině i proti výroku o trestu, což jsou výroky, které nejsou v rozhodnutí odvolacího soudu obsaženy. Z obsahu podaného dovolání je totiž zjevné, že dovolatel sice napadá tak, jak zákon předpokládá, rozhodnutí soudu druhého stupně, nicméně tak činí ve spojení s rozsudkem soudu stupně prvního, přičemž i v odůvodnění dovolání jsou kladeny výtky vůči prvostupňovému rozsudku. Za této situace – v dosavadní praxi řízení o dovoláních nikterak neobvyklé – tedy nelze zmíněnou výhradu státního zástupce akceptovat. To však nic nemění na samotném posouzení opodstatněnosti dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Ing. M. K. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka