ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.674.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 674/2013 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 o dovoláních podaných obviněnými Bc. J. Š. , a J. Z. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 302/2012 ze dne 5. září 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 102/2011 ze dne 19. 4. 2012 byli obvinění J. Z. a Bc. J. Š. uznáni vinnými přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený přečin byl Bc. J. Š. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a stejně tak J. Z. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Oběma obviněným byl současně uložen trest propadnutí věci, a to peněžní částky v celkové výši 305.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění Bc. Š. a Z. odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 T 302/2012 ze dne 5. září 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně obou obžalovaných toliko ve výroku o trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a peněžitých trestech v případě obou obviněných dále každému z nich uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžité částky 150.000,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění J. Z. a Bc. J. Š. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí.
Obviněný J. Z. jako důvod dovolání označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že již v závěrečné řeči (v rámci podaného odvolání) poukázala obhajoba na skutečnost, že trestný čin podplácení patří mezi tzv. předčasně dokonané delikty, jednání, které je teprve ve fázi přípravy nebo pokusu povýšeno na dokonaný trestný čin a je-li trestný čin dokonán, platí zásada legality a oficiality, zakotvená v §2 odst. 3 tr. ř., podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. To s tím, že zákon však stanoví jinak v ustanovení §159b tr. ř., kdy dává možnost dočasného odložení trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že z úředního záznamu ve spise je patrné, že Š. S. učinil oznámení o podezření z úplatku dne 13. 6. 2011, 16. 6. 2011 byla trestná činnost zadokumentována a 17. 6. 2011 je ve spise záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Již tehdy tak byly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání proti M. H., ve spise jsou i žádosti o povolení sledování osob a další záznamy, avšak žádost o dočasné odložení trestního stíhání ve spise založena není, přičemž vyjádřil přesvědčení, že názor státní zástupkyně, že ustanovení §159b tr. ř. je fakultativní, odporuje systematickému i logickému výkladu §159b tr. ř. s tím, že pokud trestní stíhání není ve smyslu daného ustanovení odloženo, zahájeno být musí. Vyjádřil též nesouhlas se způsobem, jakým obvodní soud zdůvodnil nepoužitelnost odposlechů ze dne 16. 6. 2011 a dovodil, že pokud by soudy postupovaly správně, musely by dospět k zřejmému závěru, že trestný čin podplácení byl dokonán nabídkou úplatku H. S. již před instalací záznamových zařízení. Z dalších událostí však podle něj vyplývá, že policie měla zřejmý zájem na tom, aby do korupční aféry byly vtaženy další osoby, které měly trestný čin podplácení dokončit. Nicméně již v té chvíli byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání M. H. a další události, které vtáhly do hry dovolatele a Bc. J. Š., byly již plně pod kontrolou policie, když i pro předstíraný převod věci také chyběl souhlas státního zástupce a až následně je ve spise záznam o tomto úkonu. Vyjádřil přesvědčení, že policie uvedeného prostředku použila v době, kdy byl trestný čin již dokonán a o tom, že by dovolatel věděl, že má dojít k příslibu nebo dokonce předání peněz, není žádný důkaz. Poukázal na skutečnost, že z jeho strany nemohlo jít o spolupachatelství, a to proto, že on úplatek nenabídl (čin byl dokonán ještě předtím, než se jakéhokoli jednání zúčastnil) ani neslíbil ani neposkytl a pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatele, nelze jeho a Š. předchozí domluvu s H. a B. jednak dovodit z žádných provedených důkazů, jednak předchozí domluva nezakládá spolupachatelství. Dovodil, že u spolupachatelů musí nastat situace, že každý z nich musí svým jednáním naplnit všechny nebo alespoň některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, případně jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Jeho jednání tak mohlo posouzeno pouze případně jako pomoc, avšak v daném případě chybí důkazy o tom, že by dovolatel měl úmysl obviněnému H. jakkoli při poskytování úplatku pomáhat a že by věděl, že prostředky, které mu byly poskytnuty, mají jako úplatek sloužit a už vůbec nelze dovodit, že by věděl, že „se čin odehrává v režii policie a případné předání peněžní částky je součástí trestného činu podvodu podle §209 tr. zák. v režii policie, tedy že jde jen absolutně nezpůsobilý pokus trestný čin nepřímého úplatkářství dokončit.“ Zabýval se i možnou kvalifikací svého jednání jako přípravy trestného činu, když uvedl, že příprava tohoto trestného činu není trestná. Uzavřel tedy, že po dokonané nabídce úplatku se on účastnil jednání, kde byl o úplatek žádán, ani konkludentně nevyjádřil s nabídkou souhlas a po odchodu z budovy parlamentu předal H. půjčku a odešel a srozumění s tím, že H. použije půjčku jako vějičku, nelze z ničeho dovodit. Proto závěrem svého podání navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2012, sp. zn. 9 To 302/2012, zrušil také rozsudek Obvodního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 5 T 1021/2011 (správně 5 T 102/2011) a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř.
Obviněný Bc. J. Š. uplatnil též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v daném případě lze nesprávné právní posouzení shledat v tom, že zjištěný skutek není trestným činem. Poukázal na skutečnost, že již v rámci řízení o odvolání namítal, že závěr o jeho vině vtělený do výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplynul z dokazování, když z provedených důkazů nebyla žádná dohoda jeho a obv. Z. s M. H. prokázána. Jejich snahou bylo pouze konzultovat logistiku založení a případného financování vysoké školy metalurgické s kompetentní osobou. Nijak nezastírali, že chtěli pro projekt, který shledávali výjimečným, sehnat legální podporu a pomoc při registraci školy, navíc jeho role v celé věci byla spíše jen pasivní a doprovodná, když se schůzek zúčastnil v podstatě v roli jakéhosi technického poradce. Vyjádřil názor, že skutkový stav, který zjistil odvolací soud i soud prvního stupně, není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a nevykazuje ani znaky subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na skutečnost, že nebylo prokázáno ani soudem tvrzeno, že by obviněný poskytoval, nabízel nebo sliboval úplatek Š. S., naopak soudy obou stupňů připouští, že úplatek nejprve slíbil a potom i poskytl již odsouzený M. H. a nebylo ani prokázáno, že by obviněný o nabídce úplatku, kterou učinil H. nebo o tom, že má dojít k jeho předání, věděl. Co se týká právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství, k tomu uvedl, že trestný čin nepřímého úplatkářství patří mezi tzv. předčasně dokonané trestné činy, jedná se o právní fikci spočívající v tom, že čin, který je fakticky přípravou/pokusem, zákon právně kriminalizuje jako dokonaný. To s tím, že v daném případě byl trestný čin nepřímého úplatkářství dokonán ještě předtím, než se v celém případu objevili dovolatel spolu s obviněným Z., a to jednáním M. H., který tuto verzi i sám potvrdil. Zároveň nebylo prokázáno, že by o nabídce úplatku věděli a nějak se na ní podíleli. Vyjádřil tak přesvědčení, že ve chvíli, kdy začali v případu figurovat, byl již trestný čin M. H. pouze dokončován a navíc monitorován policejními orgány. Dále uvedl, že nezbytným předpokladem spolupachatelství je společný úmysl pachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, každý spolupachatel si musí být vědom aspoň možnosti, že jeho jednání i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a musí být s tím pro tento případ srozuměn. V případě předčasně dokonaných trestných činů je zde další specifikum, kdy v případě, že při takovém trestném činu přistoupí pachatel k trestné činnosti jiné osoby po dokonání trestného činu ve stádiu jeho dokončování, je jeho jednání třeba kvalifikovat jako pomoc dle ust. §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Poukázal na skutečnost, že není důkaz o tom, že by o trestném jednání M. H. věděl, stejně tak není důkaz o tom, že by mu chtěl pomáhat, peníze totiž nepůjčil H., půjčil je Z., když ani blíže nezkoumal, na co je použije. Také je přesvědčen, že nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že částka 300.000,- Kč byla H. poskytnuta jako půjčka, o čemž byla i řádně sepsána smlouva. V další části dovolání vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudů, že jednání Š. S. nebylo policejní provokací. To proto, že to byl právě S., kdo určil výši úplatku, a vzbudil v H. pocit, že pokud bude úplatek poskytnut, je velká šance, že dotace bude schválena, i když věděl, že je to nesmysl. Poukázal tak i na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které není možné, aby se policejní orgán podílel na dotváření skutkového děje, jež zakládá trestný čin, či dokonce aby tento skutkový děj vytvářel, když případné trestní stíhání za trestný čin, jehož spáchání bylo vyprovokováno policií, je pak protiústavní a protizákonné. S ohledem na výše uvedené navrhl Nevyššímu soudu, aby „dle ust. §265k zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 302/2012 ze dne 5. 9. 2012 a související rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 102/2011 ze dne 19. 4. 2012, jelikož napadené rozhodnutí i obsahově navazující rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“ Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud poté postupoval v souladu s §265 l trestního řádu nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.“
K takto podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že k dovolací argumentaci obou dovolatelů je nutné předeslat, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a které je v dané věci zejména vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ke konkrétním námitkám obviněného Z. , zčásti však pro jejich shodnost i k námitkám obviněného Bc. Š., uvedla, že co se týká námitky stran dokonání trestného činu, nevydání záznamu o dočasném odložení trestního stíhání a v důsledku toho provádění úkonů v rozporu se zákonem je nutno především konstatovat, že nelze polemizovat s tím, že trestný čin nepřímého úplatkářství je dokonán již samotnou nabídkou úplatku. Pochybením policejního orgánu při prvotních úkonech došlo k procesní nepoužitelnosti záznamu rozhovoru ze dne 16. 6. 2011, při kterém odsouzený H. nabídl Š. S. úplatek v podobě 5-7 procent z případně poskytnuté dotace. Na podkladě tohoto záznamu rozhovoru - procesně nepoužitelného - nebylo možno zahájit trestní stíhání. Bylo tedy nezbytné zahájit úkony trestního řízení a předně řádným procesním způsobem požádat o vysvětlení zejména Š. S., zároveň bylo však již zřejmé, a to na podkladě informací, které uvedl Š. S. dne 13. 6. 2012, že o přidělení dotace má zájem skupina osob a tato zřejmě bude nabízet straně V. v. finanční profit z žádané dotace. I průběh jednání dne 16. 6. 2011 odpovídal tomu, že v té době podezřelý H. je pouze prostředníkem, osobou, která jedná pouze na pokyn osob dalších, a to nejméně obviněného Z. a obviněného Š., kteří o společné jednání usilovali a také se jej účastnili. Pokud nebyl ani po datu 28. 6. 2011 (konkretizace úplatku) vydán záznam o dočasném odložení trestního stíhání, lze v tom spatřovat pochybení, rozhodně však dané nemůže mít za následek nezákonnost úkonů ve věci provedených, neboť trestní řád s nevydáním záznamu takovýto následek nespojuje. Námitce obviněného Z. stran dostatečného nezdůvodnění nepoužitelnosti odposlechů ze dne 16. 6. 2011 nelze vůbec přisvědčit, nalézací soud se touto otázkou zabýval na straně 9 odůvodnění rozsudku, vysvětlil, že je tak tomu pro překročení doby 48 hodin nutné ke schválení dotčeného postupu a odkázal na zákonné ustanovení §158d tr. ř., poukázal též na datum řádného povolení sledování vydaného státním zástupcem. Především zdůraznila, že je však námitka dovolatele mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť je námitkou proti hodnocení důkazů. Pokud jde o údajnou absenci povolení k předstíranému převodu, není státní zástupkyni zřejmé, z čeho dovolatel vycházel. Dle spisového materiálu, který měla státní zástupkyně k dispozici, byl předstíraný převod věci dle §158c odst. 1, 2 tr. ř. povolen státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 1. 7. 2011 pod sp. zn. V 19-13/2011, povolení bylo vydáno na dobu od 1. 7. 2011 do 1. 8. 2011. Písemné vyhotovení povolení téhož dne obdržel policejní orgán provádějící prověřování (Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor korupce a ochrany zájmů EU, P.). Není tedy zřejmé, z čeho dovolatel dovozuje, že předstíraný převod věci, k němuž došlo dne 19. 7. 2011, povolen nebyl. K dalším námitkám dovolatele uvedla, že v podstatě všechny jsou uvozením či následně rozvedením jeho stěžejní námitky, kterou je námitka policejní provokace a dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu se lze touto námitkou v rámci uplatněného dovolacího důvodu zabývat. V dané věci nutno ovšem předeslat, že dovolatel ve svých argumentech přehodnocuje provedené důkazy, nabízí vlastní hodnocení důkazů a jeho námitka týkající se údajné provokace příslušníků PČR je fakticky námitkou směřující do skutkových zjištění soudu, neboť prosazuje odlišné hodnocení důkazů a až na základě tohoto dovozuje tzv. policejní provokaci. Uvedené je dle státní zástupkyně zřejmé zejména z konstatování dovolatele, že v době, kdy H. nabídl S. úplatek, ještě žádní další pachatelé neexistovali, H. jednal o své vůli, a jak sám před soudem uvedl, v úmyslu prokázat zkorumpovanost strany V. v. Uvedené zcela odporuje skutkovým závěrům, jakož i hodnocení výpovědi svědka H., k nimž dospěl jak nalézací, tak odvolací soud. Z výroku rozsudku soudu prvého stupně je přinejmenším zřejmé, že zprostředkování kontaktů a schůzky bylo již od počátku žádáno nikoli toliko pro M. H., ale i pro obviněné J. Š. a J. Z. Poukázala na skutečnost, že závěr nalézacího soudu na straně 10 odůvodnění rozsudku, konstatující, že oba obvinění jako spolupachatelé v úmyslu přímém prostřednictvím již odsouzeného M. H. nabídli a posléze poskytli úplatek Š. S., má své opodstatnění ve skutkových zjištěních, která vzal nalézací soud za prokázaná provedenými důkazy. Z uvedeného je zároveň zřejmé, že dohoda o nabídnutí úplatku alespoň v základních obrysech musela existovat ještě před jednáním dne 16. 6. 2011. Úvahám soudu o tzv. prodloužené ruce obviněných korumpující příslušné úředníky (viz strana 7 odůvodnění rozsudku) svědčí i průběh schůzky dne 16. 6. 2011, když ačkoli tato byla oficiálně proklamována jako schůzka toliko za účelem prezentace společného projektu obviněných Z. a Š., jakéhosi dokončení schůzky se zúčastnil pouze H., zatímco na něj oba obvinění čekali mimo. Pokud tedy i nalézací soud dovodil, že oba obvinění byli s odsouzeným H. dohodnuti již na nabídce úplatku, pak rozhodně za účasti policie nedošlo, jak se snaží navodit obviněný Z. (ovšem, byť jinými slovy i obviněný Š.), k „vtažení dalších osob do korupční aféry, které měly trestný čin podplacení dokončit“. Podle státní zástupkyně bylo totiž od počátku zřejmé, že za nabídkou úplatku stojí více osob a pouze prověřováním za užití zákonných operativně pátracích prostředků bylo možno rozkrýt, o jaké osoby se jedná. Jen umožněním dokončení trestného činu bylo možno v dané věci odhalit pachatele (tím spíš to platí pro osobu obviněného Š.). Dále uvedla, že námitkou dovolatele stran nemožnosti posouzení jednání obviněného Z. jako spolupachatele se jako s námitkou vznesenou již v odvolacím řízení zabýval odvolací soud. Vyjádřila přesvědčení, že ze strany dovolatele došlo k desinterpretaci, pokud jde o argumentaci, kterou odvolací soud užil, neboť ten naopak poukázal na to, že sice je ve shodě s dovolatelem v tom, že dotčený přečin je dokonán již nabídkou úplatku, nevyžaduje se, aby skutečně došlo k jeho předání, jak ovšem dále uvádí (na straně 8 odůvodnění rozsudku), to však neznamená a ani znamenat nemůže, že činnost pachatelů poté, co k první nabídce úplatku došlo, již nelze z trestně právního hlediska posuzovat. Zdůraznila, že skutková zjištění dokládají, že již v nabídce úplatku (nikoli tedy jen v jeho poskytnutí) byli zainteresováni obviněný Z. a Š., a to společnou dohodou o tom, že úplatek již odsouzený H. nabídne a nalézací soud k takovému skutkovému závěru dospěl, tedy správně kvalifikoval jednání obviněného Z. (též i Š.) jako spolupachatelství a nikoli pouze jako pomoc. Úvaha dovolatele stran trestného činu podvodu v režii policie je zcela lichou pro nedostatek subjektivní stránky na straně svědka S. K účasti tohoto svědka, kterého dovolatel v podstatě vnímá jako nástroj policejní provokace, je třeba uvést, že jak nalézací tak odvolací soud se zabývaly jednáním svědka S. a míry jeho aktivity z pohledu „vyprovokování“ k trestné činnosti, a to na stranách 9 a 10, respektive 7 odůvodnění rozsudků, vypořádaly se i s námitkou odkazující na to, že to byl právě svědek S., který určil 300.000 Kč. Nad rámec úvah soudů obou stupňů, s nimiž se rovněž státní zástupkyně ztotožnila, dodala, že není možno rozšiřovat orgány činné v trestním řízení až na osoby v postavení svědků, tyto svědky jaksi povýšit do postavení policejního orgánu, v podstatě policejního agenta, a hodnotit jejich jednání zcela stejnými kritérii, jaká by byla užita k hodnocení chování např. právě policejního agenta.
K dovolací argumentaci obviněného Bc. Š. nad rámec již uvedeného výše uvedla, že ačkoli obviněný Š. neučinil předmětem svého dovolání existenci tzv. extrémního rozporu, jako v souladu s ustálenou judikaturou jediného legitimního důvodu zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního a druhého stupně, v drtivé většině svých námitek napadá skutková zjištění. To proto, že sám přehodnocuje důkazy a dochází tak k odlišným skutkovým závěrům, od nichž následně odvíjí své úvahy o tom, že nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nepřímého úplatkářství. Dovolatel sám došel k závěru, který neodpovídá jak skutkovému stavu vymezenému ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, rozvedenému v jeho odůvodnění, tak provedeným důkazům, totiž, že k dokonání trestného činu nepřímého úplatkářství došlo dokonce již před schůzkou dne 16. 6. 2011. Na podporu tohoto závěru nabízí pouze otázku, jak jinak by bylo možné vysvětlit, že Š. S. kontaktoval policejní orgány s podezřením ze spáchání trestného činu souvisejícího s uplácením již dne 13. 6. 2011 a přitom zcela ponechal bez povšimnutí vysvětlení, které v rámci svědecké výpovědi k této okolnosti podal sám svědek S. Pokud jde o tvrzení dovolatele o nevyvrácení půjčky odsouzenému H., pak třeba uvést, že nalézací soud na straně 3 a 4 odůvodnění rozsudku upozornil na rozporné vyjádření obviněného Š. k jím předané finanční částce, když poukázal na to, že „ačkoli obžalovaný hovořil o poskytnuté finanční částce H. jako o půjčce, jak je deklarována, na dotaz obhájce obžalovaného Z. začal o předmětné finanční částce hovořit jako o odměně, která připadá v obdobných případech agentuře, která připravuje podklady pro žádost o přidělení dotace.“ Tímto momentem se zabýval blíže i v rámci hodnotících pasáží stran 8 a 9 odůvodnění rozsudku, ze kterých dále, konkrétně např. již z výše citovaného poukazu na vyjádření obviněného H. po první schůzce, že něco deklarovali (tedy oba obvinění) a pak k tomu nejsou schopní, jakož i z hodnocení záznamu jednání z 28. 6. 2011, z něhož dle nalézacího soudu „vyplynulo, že H. jednal za oba obžalované“, je možno dovodit i hodnocení důkazů nalézacího soudu o subjektivní stránce na straně obviněného Š. K námitce obviněného Š. stran tzv. policejní provokace odkázala na již uvedené k této námitce obviněného Z. Zejména i proto, že argumenty uváděné obviněným Š. se rovněž zásadně opírají o hodnocení provedených důkazů odlišné od hodnocení a vývody, které učinil nalézací soud. Na tomto závěru státní zástupkyně nemění nic ani skutečnost, že na rozdíl od obviněného Z., který jednání svědka S. označil za instruované policií, obviněný Š. jej považuje za překročení rámce daného mu orgány činnými v trestním řízení se zřejmým provokativním charakterem. V návaznosti na popsané skutečnosti uzavřela, že námitky dovolatelů nejsou z velké části pro uplatněný dovolací důvod relevantní, neboť brojí proti hodnocení důkazů a vyvozování skutkových závěrů, a pokud jde o společnou námitku tzv. policejní provokace, tato je zjevně neopodstatněnou. Navrhla tak dovolání obou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Vzhledem ke skutečnosti, že podaná dovolání jsou co do obsahu námitek téměř totožná, bude o nich pojednáno současně.
Z dikce uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek tak, jak je uplatnili ve svých podáních oba dovolatelé, nemůže být právně relevantně uplatněna pod označeným dovolacím důvodem, ale současně ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To proto, že dovolatelé jejich prostřednictvím pouze předkládají na základě vlastního hodnocení důkazů dovolacímu soudu vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového děje a teprve na jejím základě se domáhají jiného hmotně právního posouzení, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy dosud činné ve věci. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč uvěřily výpovědím svědků B. a S. a naopak neuvěřily výpovědím dnes již odsouzeného M. H. a dovolatelů. Přitom je zřejmé, že soudy takto (za pomoci i dostatečného množství listinných důkazů) dospěly ke skutkovému ději, podle kterého to byli právě oba dovolatelé, kdo jednali po vzájemné dohodě v součinnosti s nyní již odsouzeným H. a jejich zájmem bylo zřízení Vysoké školy metalurgické. Neobstojí tak jejich námitka, že do skutkového děje zasáhli až po dokonání trestného činu, kdy již akce byla konána „pod vedením policie.“ Stejně tak neobstojí argument, že částka 300.000,- Kč byla jakási půjčka dnes již odsouzenému H., když i ohledně této skutečnosti panovaly mezi výpověďmi obou dovolatelů a M. H. závažné rozpory, s čímž se však již řádně vypořádal nalézací soud.
Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky procesního charakteru, zejména týkající se procesní použitelnosti odposlechu ze dne 16. 6. 2011, absence povolení k předstíranému převodu a skutečnosti, že nebylo rozhodnuto o dočasném odložení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §159b tr. ř. Nicméně jako obiter dictum k nim lze ve stručnosti uvést, že podle §159b odst. 1 tr. ř. jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce. V daném případě tak státní zástupce skutečně neučinil, což je jisté pochybení procesního charakteru, avšak trestní řád samotný za takovéto pochybení žádnou sankci v podobě např. nezákonnosti úkonu následně ve věci provedených nestanovuje. Co se týká údajné absence povolení k předstíranému převodu lze plně odkázat na (v tomto směru více než dostatečné) vyjádření státní zástupkyně. Námitkou dovolatele Z. stran nepoužitelnosti odposlechů ze dne 16. 6. 2011 se podrobně zabýval nalézací i odvolací soud, s tím, že shodně dospěly k závěru, že tento odposlech nelze procesně použít, neboť policie spolu se státním zástupcem překročila dobu 48 hodin nutnou podle §158d tr. ř. ke schválení tohoto postupu, kdy sledování bylo státním zástupcem povoleno až 20. 6. 2011 na dobu od 20. 6. do 20. 8. 2011. S tímto závěrem obecných soudů nelze než souhlasit.
Pokud by tedy obsahem podaných dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Pod deklarovaným dovolacím důvodem tak lze právně relevantně uplatnit námitku týkající se údajné policejní provokace a právní kvalifikace jednání dovolatelů jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (případně úvahy dovolatele Z. o možnosti právní kvalifikace jeho jednání pokusu či přípravy trestného činu).
K námitce údajné policejní provokace je namístě uvést, že touto se již podrobně zabývaly soudy dosud ve věci činné, když pro stručnost je možné na jimi přijaté závěry plně odkázat. Oba soudy (na základě učiněných skutkových zjištění) tak právem dospěly k přesvědčivému závěru, že to byli právě dovolatelé spolu s již odsouzeným H., kdo se opakovaně dožadovali přijetí u vlivné osoby, dobrovolně se dostavovali na schůzky s ní, obstarávali potřebné věci, přičemž žádný tlak ze strany osoby, po níž byly požadovány určité kroky k získání dotace na zřízení vysoké školy činěn nebyl. I když soudy připustily, že jednání svědka S. tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Předstíraný převod byl pak ve své podstatě již jen reakcí na průběh událostí, policisté vstoupili do děje, až když se dozvěděli o možnosti korupčního jednání. Stejně tak částku 300.000,- Kč sice vyslovil svědek S., vycházel však z nabídky M. H. vyjádřené v procentech z případně získané dotace. I dovolací soud je toho názoru, že výše uvedené obstojí i z hlediska dovolateli citované judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle soudy zjištěného skutkového děje dovolatelé participovali na trestné činnosti již od samého počátku, a i když na některých schůzkách osobně nevystupovali a některé činnosti ponechali na dnes již odsouzeném H., jednali všichni po vzájemné předchozí dohodě a vedeni společným úmyslem. Skutečnost, že vstoupili do děje až po dokonání trestného činu M. H. tak nemá oporu v provedeném dokazování. Proto nepřipadá do úvahy jakákoli jiná právní kvalifikace jejich jednání, a to ani jako pomoc k trestnému činu ani jako příprava k němu (jak navrhoval dovolatel Z.) s tím, že ta není u jim přisuzovaného trestného činu trestná ve smyslu trestního zákoníku.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka