ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.742.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 742/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání podaném S. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 To 493/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 10/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 To 493/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015, byl S. S. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 23:00 hodin dne 31. 5. 2014 do 00:10 hodin dne 1. 6. 2014 v prostoru smyčky Městské hromadné dopravy B. na ulici M. n. v B. nejméně dvakrát kopnul do oblasti zad a hlavy poškozeného T. B., čímž mu žádné zranění nezpůsobil . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři měsíce, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnáct měsíců. Naproti tomu byl obviněný S. S. podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl podle obžaloby spáchat zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
V předmětné věci podal S. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 To 493/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal S. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný S. S. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve poukázal na rozpor přítomný v závěrech soudu druhého stupně, který konstatoval, že se s námitkami (obviněného) vypořádal již soud prvního stupně. Obhajoba v tomto poukazuje, že v přípravném řízení i v rámci hlavního líčení obviněný nevypovídal a prováděné důkazy nekomentoval. Přitom se nemohlo jednat ani o „vypořádání se“ s obhajobou jako takovou, neboť námitky proti rozsudku soudu prvního stupně vznášel obhájce až v rámci podaného odvolání. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že ponechal bez povšimnutí extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a dovozenými právními závěry. Obviněný dále připomenul některá zjištění vyplývající ze svědeckých výpovědí a shrnul, že na jednání z jeho strany (kdy měl bezdůvodně napadnout T. B. kopy do zad a hlavy) nelze nahlížet jako na bezdůvodné, přičemž celý konflikt vyprovokovala K. H. Rovněž zjištění, že K. H. ležela na zemi a měla být udeřena do hlavy, nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně dle obviněného pochybil, když nevzal v potaz skutečnosti, ke kterým došlo bezprostředně před tím, než se do celého incidentu zapojil právě obviněný. Své jednání tedy označil za důvodné, neboť „šel na pomoc“ kamarádovi, který již na zemi zápasil s poškozeným T. B. Rovněž za předpokladu, že by jednání obviněného překračovalo podmínky nutné obrany, tak z prokázaného skutkového děje nevyplývá úmysl obviněného dopustit se veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Dále podotkl, že vyvozovat trestní odpovědnost za předmětné jednání je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dle obhajoby nelze mezi společensky škodlivé případy řadit situaci, kdy dojde k drobné fyzické potyčce, a to v noci, na neosvětleném opuštěném místě a bez přítomnosti nezúčastněné veřejnosti. Takové jednání by mělo být posouzeno spíše jako přestupek. Dodal, že pokud má být ustanovením §358 tr. zákoníku chráněna veřejnost, aby tak nemusela být vystavována pohoršení ze sledování hrubé výtržnosti, tak tímto by neměla být chráněna taková veřejnost, která je přímým účastníkem fyzického konfliktu, který navíc sama zahájila či vyprovokovala. U aktivně participujících osob totiž nelze předpokládat, že by sledováním předmětného jednání mohly být pohoršeny. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve připomenula dosavadní průběh předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Dále se vyjádřila k místu a době, kdy ke konfliktu došlo, a shrnula, že se bez pochybností jedná o prostor veřejnosti přístupný, kde je možné očekávat větší výskyt lidí, a to i v nočních hodinách. Dále je již tedy bezpředmětné zabývat se tím, zda byl v konkrétním případě naplněn znak „veřejně“, když na místě bezprostředně přítomné osoby byly vesměs všechny vtaženy do konfliktu. Obviněnému lze však přisvědčit v tom, že ne každé fyzické napadení občana, byť na místě veřejnosti přístupném, musí být vždy posouzeno jako trestný čin výtržnictví ve smyslu §358 tr. zákoníku, neboť pro výtržnictví je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. V tomto je nezbytné především zvážit intenzitu útoku, typické rysy a průběh, stejně jako z jakých pohnutek byl čin spáchán a čím byl motivován. Státní zástupkyně (shodně jako obviněný) poukázala na přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy mj. v původním rozsudku (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015), jímž byl obviněný v celém rozsahu zproštěn obžaloby, se v popisu skutku objevil údaj, že obviněný poškozeného nejméně dvakrát kopnul do oblasti zad, přičemž při nezměněné důkazní situaci bylo v novém rozsudku (ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015) uvedeno, že byl poškozený kopnut nejméně dvakrát do oblasti zad a hlavy. Tvrzení o kopu do hlavy tedy považuje za důkazně nepodložené, když takový údaj není obsažen ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v obžalobě, ani v prvním zprošťujícím rozsudku. K námitkám stran subsidiarity trestní represe následně uvedla, že předmětné jednání obviněného nevykazuje znaky záporného vztahu ke společnosti jako celku a ke spoluobčanům vůbec, či jiným společenským hodnotám, neboť obviněný se zapojil do již vzniklého konfliktu, na jehož vyvolání se nepodílel. K tomuto uzavřela, že nelze dovodit, že by došlo k bezdůvodnému fyzickému napadení občanů na zastávce MHD, jak by se mohlo jevit z popisu skutku. Krom toho nedošlo k žádné újmě na zdraví poškozeného. Dle státní zástupkyně lze spíše dovodit, že se obviněný svým jednáním mohl dopustit přestupku proti veřejnému pořádku, nebo proti občanskému soužití. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 To 493/2015, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015, a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
K námitkám obviněného stran nesprávné aplikace norem hmotného práva, jak je uvedl v podaném dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující:
Obviněný byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se měl dopustit na místě veřejnosti přístupném hrubé výtržnosti tím, že napadl jiného. Prvně lze poznamenat, že uvedl-li soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině, že se pachatel dopustil „hrubé výtržnosti“, ačkoli se přívlastek „hrubá“ vztahuje pouze ke znaku „neslušnost“, tak takovou nesprávnost ještě nelze považovat za vadu, která by měla mít sama o sobě za následek odmítnutí věci podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., anebo dokonce zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedená nesprávnost v citaci znění zákona totiž nemá vliv na soulad skutkové věty a právního posouzení.
Rovněž samotná okolnost, že jednáním obviněného nedošlo ke zranění poškozeného, ještě nevylučuje potenciální odpovědnost za trestný čin výtržnictví, neboť fyzické zranění není zákonným znakem předmětné skutkové podstaty. S ohledem na skutková zjištění Nejvyšší soud rovněž nemá pochyb, že jednání obviněného bylo spácháno na místě veřejnosti přístupném (smyčka Městské hromadné dopravy B.), tedy místě, kde by výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi.
Jak dále Nejvyšší soud uvedl v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí ani provokující jednání poškozeného, které je v rozporu s obecně přijímanými morálními hodnotami společnosti, nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin výtržnictví, pokud jím výrazně překročil míru proporcionality (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1531/2012).
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel „se dopustí … výtržnosti … tím, že napadne jiného“. Proto je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Pokud by tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky trestného činu výtržnictví jen tak, že pachatel „… napadne jiného“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek. Nadto je namístě zdůraznit, že, jak ostatně vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (byť i tyto jsou sekundárně dotčeny), nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Výtržností je v tomto smyslu tedy jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Nastíněné podmínky, při jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou rovněž těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a zejména jej pak odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku a přestupků proti občanskému soužití [srov. např. ustanovení §47 odst. 1 písm. c), resp. §49 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích].
Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, resp. ke spoluobčanům či k hodnotám, na kterých je současné společenské uspořádání založeno.
Závěr o trestní odpovědnosti za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku přitom musí být opřen o zjištění, že pachatel tímto činem závažným způsobem narušil klid a veřejný pořádek. V tomto je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Rovněž je namístě dokazovat a hodnotit, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním občanům, nebo zda byl vyprovokován apod.
Dle Nejvyššího soudu přitom soudy prvního a druhého stupně v předmětné trestní věci dostatečně ve vzájemných souvislostech nezohlednily veškeré okolnosti, za nichž k (výtržnickému) jednání došlo. Zejména pak pokud byl celý konflikt vyprovokován jinou osobou, obviněný jej neinicioval a do jeho průběhu se připojil, všichni zúčastnění byli de facto účastníky konfliktu a nikoli „pohoršenou“ veřejností, násilné jednání obviněného bylo malé intenzity a k žádnému zranění ani nedošlo. Byť Nejvyšší soud výše uvedl, že provokace jiným ještě nevylučuje následné výtržnické jednání, zranění poškozeného není znakem skutkové podstaty a k jednání došlo na místě veřejnosti přístupném, tak veškeré tyto okolnosti je nezbytné hodnotit v duchu základních zásad dokazování uvedených (zejména) v ustanovení §2 tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkumu věci dospěl k závěru, že se jednání obviněného za dosavadních ve věci učiněných zjištění nejeví být takové povahy, že by se vyznačovalo zjevně neuctivým a neukázněným postojem pachatele k zásadám občanského soužití. Zejména pak dle Nejvyššího soudu absentuje úmyslná stránka zavinění stran naplnění skutkové podstaty ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmysl pachatele závažným způsobem narušit klidné občanské soužití, veřejný klid a pořádek. Samotné méně intenzivní násilné jednání obviněného poté nenaplňuje znak objektu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ani nezbytnou míru společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud Nejvyšší soud odkazuje na „méně intenzivní násilné jednání“ obviněného, vychází z předpokladu, že obviněný poškozeného dvakrát kopnul do zad, čímž mu žádné zranění nezpůsobil. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout jistý rozpor, kdy v původním rozsudku (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015), kterým byl obviněný v celém rozsahu zproštěn obžaloby, lze z popisu skutku dovodit, že obviněný poškozeného nejméně dvakrát kopnul do oblasti zad, přičemž při nezměněné důkazní situaci bylo v novém rozsudku (ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015) uvedeno, že byl poškozený kopnut nejméně dvakrát do oblasti zad a hlavy. Tvrzení o kopu do hlavy se jeví jako důkazně nepodložené, neboť takový údaj není obsažen ani v obžalobě, ani v prvním zprošťujícím rozsudku.
Je nezbytné, aby Městský soud v Brně předmětnou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se předně bude zabývat okolnostmi, které by najisto vedly k naplnění předmětné skutkové podstaty uvažovaného přečinu, případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci. Pokud by poté zjištěný skutkový stav zůstal nezměněn, bude potom namístě postoupit věc jinému orgánu, který by předmětný skutek mohl posoudit jako přestupek.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 To 493/2015, a rozsudek rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 10/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Městský soud v Brně povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu