ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.765.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 765/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání podaném P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 217/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 3 T 217/2016, byl P. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin loupeže a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 3 T 31/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 7 To 214/2016, a za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem 10) rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 4 T 147/2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 3 T 31/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 7 To 214/2016, a z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 4 T 147/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podali obviněný a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 9. 2015 kolem 19:30 hodin ve F.-M., na ul. R., na chodníku, na kterém se nenacházely další osoby, s dosud neustanoveným pachatelem romské národnosti přistoupili do bezprostřední blízkosti čelem k T. K., obžal. P. S., vědom si početní a fyzické převahy, denní doby a věkového nepoměru, jej vyzval, aby mu dal peníze, a když mu T. K. řekl, že u sebe žádné peníze nemá, jej vyzval, aby mu dal mobilní telefon, čemuž T. K. ze strachu z nich vyhověl a vydal mu mobilní telefon zn. Alcatel One Touch, černé barvy nezjištěného IMEI s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile, kterou obžal. P. S. z mobilního telefonu vytáhl a T. K. vrátil a poté z místa odešli, a tímto svým jednáním T. K. způsobil škodu ve výši 900 Kč . Za uvedený zvlášť závažný zločin loupeže a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 3 T 31/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 7 To 214/2016, a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem 10) rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 4 T 147/2015, jehož výrok o trestu byl zrušen již výrokem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 3 T 31/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 7 To 214/2016, byl obviněný nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 T 31/2016-182, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2016, č. j. 7 To 214/2016-216, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného poté bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jemu přisuzované jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, nýbrž mělo by být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku. Připomenul, že v rámci své obhajoby se k danému jednání doznal a že měl úmysl odcizit poškozenému mobilní telefon, avšak popřel, že by k tomu mělo dojít za použití násilí či pohrůžky násilí. Provedeným dokazováním podle obviněného nebylo najisto postaveno, že by poškozený skutečně nějakým způsobem vnímal potenciální hrozící nebezpečí, např. ve formě fyzického násilí, které by mohlo následovat, pokud by obviněnému mobilní telefon nevydal. Opětovně tedy podotkl, že se dopustil trestného činu krádeže, nikoli loupeže. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 29. 5. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného, resp. dovození jeho vnímání předmětné události, kdy obviněnému vydal mobilní telefon) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Soudy zcela přesvědčivě odůvodnily své závěry stran naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, kdy k vyjádření pohrůžky násilí postačuje i konkludentní jednání a využití obav či strachu poškozeného z bezprostředního násilí, aniž by pachatel výslovně pronesl jakoukoli pohrůžku. Právě taková forma jednání byla soudy dovozena, neboť poškozený byl mladší, obviněný proti němu nestál sám, ale s další osobou mohutnější tělesné postavy, v době spáchání skutku se stmívalo a na daném místě se nenacházely žádné další osoby, resp. obviněný napřed požadoval vydání peněz a až následně se „spokojil“ s vydáním mobilního telefonu. Samotná skutečnost, že poškozený telefon vydal dobrovolně, poté nikterak neznamená, že tak neučinil ze strachu z fyzického násilí, které by mohlo následovat, pokud by se vůli obviněného nepodrobil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud poté konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Lze tedy uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu