ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.777.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 777/2010 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné MUDr. L. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 96/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2009, č. j. 11 T 96/2009-302, byla obviněná MUDr. L. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 6 ZT 22/2006, ze dne 5. 5. 2009, pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se obviněná měla dopustit tím, že „jako ošetřující lékařka pečující o novorozeného R. Z., v 06:05 hod. v B. v NMB, jmenovanému neposkytla dostatečnou lékařskou péči, neboť jej s riziky Agar skore 2 body v páté a 4 body v desáté minutě a ve stavu dechové tísně – po vdechnutí zkalené plodové vody s klinickými projevy respiračního selhávání a vysokým rizikem a pozdějším rozvinutím infekce, špatným rentgenovým obrazem (jehož pořízení navíc zajistila až 24 hodin po porodu) a s přetrvávající dyspnoí – ponechala v NMB, když již po základní stabilizaci stavu jmenovaného po porodu, tj. do 25 minut, a pokud ne v této době, tak s přihlédnutím k vývoji jeho zdravotního stavu nejpozději po uplynutí 24 hodin od narození, tj. v 06:05 hod. dne 13. 7. 2005, mělo být dítě převezeno na oddělení 56 Fakultní dětské nemocnice, když toto oddělení, vzhledem ke svému personálnímu i technickému vybavení, bylo na rozdíl od NMB schopno poskytnout intenzivní péči o novorozence (tato pravidla jsou dána třístupňovým systémem péče o novorozence v České republice, v němž je NMB zařazena do I. stupně a Fakultní dětská nemocnice do III. – nejvyššího – stupně), přičemž R. Z. nezajistila, a v některých případech vzhledem k vybavení nemocnice ani zajistit nemohla, vyšetření acidobazické rovnováhy a krevních plynů a měření krevního tlaku, přičemž tato vyšetření by vedla k přesnější diagnostice stavu R. Z., k převozu došlo se zcela nepřiměřeným časovým prodlením až dne 13. 7. 2005 ve 20:00 hodin a téhož dne ve 23:30 hodin R. Z. zemřel“.
O odvolání městského státního zástupce v Brně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 3. 2010, č. j. 8 To 67/2010-353, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 3. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněné MUDr. L. B. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) nejprve popsala genezi rozhodování obecných soudů v předmětné trestní věci a stručně shrnula skutkový základ těchto rozhodnutí, podle nichž soudy dovodily v podstatě to, že poškozený R. Z. byl sice od okamžiku narození rizikový případ a nepochybně byl i ohrožen na životě, avšak léčebné péči, které se mu ze strany obviněné a Nemocnice Milosrdných bratří (dále jen „NMB“) dostalo, nelze nic vytknout a v žádném případě nelze dojít k závěru, že by snad jeho smrt byla zaviněna obviněnou. Přežití poškozeného bylo podle soudů nejisté i v situaci, že by skutečně byl převezen na oddělení 56 Fakultní dětské nemocnice v Brně (dále jen „FDN“) již bezprostředně po porodu. Se správností těchto skutkových zjištění dovolatelka nepolemizuje, ale na druhé straně je přesvědčena, že nemělo být rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem, neboť podle jejího přesvědčení nebylo v posuzované věci možno dospět k závěru, že jednání obviněné není žalovaným ani žádným jiným trestným činem. Toto pochybení pak nenapravil ani soud odvolací, který odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné zamítl jako nedůvodné.
Dovolatelka poukázala na obsah skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. s tím, že poškozený byl jednoznačně osobou, která byla v nebezpečí smrti a že obviněná mu podle povahy svého zaměstnání nepochybně byla povinna poskytnout potřebnou pomoc. V této souvislosti zároveň připomněla závěry podaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, které zpočátku vyznívaly tak, že obviněná jednala „non lege artis“, aby následně vzhledem k její vysoké a nezpochybňované erudici byly redukovány na „lege artis“ a pouze „vitium artis“. Z toho lze podle dovolatelky dovodit, že obviněné lze vytknout pouze to, že poškozeného nenechala transportovat na oddělení 56 FDN již v okamžiku, kdy jí jako odborné lékařce muselo být zřejmé, že v případě včasného převozu mohla být poškozenému v FDN poskytnuta pomoc na specializovaném pracovišti. Ačkoliv z týchž znaleckých posudků vyplynulo také to, že terapie aplikovaná na novorozence v FDN mohla být nakonec stejná jako terapie v NMB a že tedy nelze určit, zda by uskutečněný převoz mohl mít na vývoj zdravotního stavu poškozeného jakýkoliv vliv, dovolatelka poukázala na třístupňovou soustavu léčebné péče o novorozence v České republice, podle níž patří NMB do nejnižšího I. stupně, zatímco FDN do nejvyššího, tedy III. stupně, přičemž rozdíl nespočívá jen v erudici lékařů, ale zejména v materiálním a personálním vybavení jednotlivých pracovišť. FDN má totiž postavení jednotky intenzivní péče (JIP), přičemž je notorietou, že pacienti na JIP jsou stabilně připojeni k přístrojům průběžně monitorujícím jejich vitální funkce a že personální vybavení JIP umožňuje, aby tyto přístroje byly zdravotními sestrami průběžně monitorovány a mohlo tak být okamžitě reagováno na jakýkoliv problém. Tuto „lepší šanci na přežití“ však obviněná jako lékařka poškozenému svým postupem nedala. Právě v tom podle dovolatelky spočívá „neposkytnutí potřebné pomoci“ ve smyslu ustanovení §207 odst. 2 tr. zák. Sebelepší vzdělání a erudice na straně obviněné totiž nemohly plně nahradit průběžné monitorování aktuálního zdravotního stavu poškozeného navazující na laboratorní zkoušky a jiná vyšetření vyžadující nadstandardní technické i personální vybavení. Tyto skutečnosti přitom byly obviněné známy, neboť ve své profesní kariéře působila na obou pracovištích. Zároveň byla povinna řídit se Metodickým pokynem č. 7 uveřejněným ve věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR upravujícím danou problematiku.
Shora uvedené skutečnosti dovolatelka shrnula tak, že obviněná MUDr. L. B. jednala v přímém úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.) nezajistit poškozenému R. Z. včasnou péči na oddělení 56 FDN (tzn. na jednotce intenzivní péče). Podle dovolatelky je přitom zcela irelevantní, zda jednání obviněné mělo na zdravotní stav poškozeného a jeho pozdější úmrtí nějaký faktický vliv, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. žádný takový následek (účinek) zapotřebí není.
Proto nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 8 To 67/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 11 T 96/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Připomněla, že zrušující rozhodnutí lze učinit ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, což současně také navrhla. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ, že by dovolací soud hodlal ve věci rozhodnout jiným způsobem, než je uveden v ustanovení v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřila MUDr. L. B. s tím, že nejvyšší státní zástupkyně v něm pouze opakuje argumenty, které obžaloba uplatňovala již před soudy obou stupňů. Soudy přitom dospěly k jednoznačnému závěru, že jednala „lege artis“, včetně toho, že o novorozence R. Z. řádně pečovala na jí řízeném pracovišti. Veškeré další úvahy dovolatelky jsou ve světle tohoto závěru zcela nadbytečné a její názor, že obviněná jednala v přímém úmyslu nezajistit poškozenému včasnou lékařskou péči, pak nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
V další části svého vyjádření MUDr. B. poukázala na neustálé a zřejmě účelové změny argumentace státního zastupitelství. Obžaloba byla totiž podávána pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. V odvolání proti zprošťujícímu rozsudku státní zástupce konstatoval, že závěr soudu, že nedošlo ke spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci, je správný, nicméně že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to vzhledem k nedbalosti obviněné, která měla mít za následek úmrtí poškozeného. Nejvyšší státní zástupkyně se pak v podaném dovolání vrátila k původnímu posuzování jednání obviněné jako (úmyslného) trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák.; to vše při vědomí, že i s otázkou subjektivní stránky (zavinění) tohoto trestného činu se oba soudy již dostatečně vypořádaly.
Vzhledem k těmto důvodům v závěru svého vyjádření MUDr. B. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné, eventuelně aby je podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., jímž byla obviněná zproštěna obžaloby.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelkou namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku především odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Se zřetelem k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je z hlediska obsahu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní .
Na základě přezkoumání opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba předně uvést, že trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §207 tr. zák. se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (srov. §89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný - v závislosti na formě zavinění - podle ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví podle §219 až §224 tr. zák. (v judikatuře viz R 37/1998-II SbRt.).
Ze skutkových zjištění, jak je učinil soud prvního stupně a s nimiž v podstatě nijak nepolemizuje ani dovolatelka, vyplývá, že obviněná MUDr. L. B. narozeného R. Z. ihned po porodu sama resuscitovala a poskytla mu obvyklou medikamentózní léčbu pro odvrácení infekce po aspiraci mekonia. Současně mu zajistila dechový a tepelný komfort. Věděla také, že i nadále budou monitorovány všechny jeho životní funkce a především předpokládala, že buď ona sama svými znalostmi, zkušenostmi a schopnostmi, nebo další službukonající lékaři budou dítěti v tomto rozsahu poskytovat péči i nadále. Soud také dospěl k závěru, že jednala s vědomím předchozích úspěšně realizovaných zákroků na pracovišti NMB v obdobných případech, které vždy zvládla sama, avšak vzhledem k okolnostem inkriminovaného případu své možnosti a schopnosti medicínský problém zvládnout podcenila, resp. přecenila. Vytýkaný postup (tj. ponechat dítě na porodním oddělení NMB) nicméně zvolila v přesvědčení, že R. Z. poskytuje pomoc jak potřebnou , tak dostačující k tomu, aby hrozící nebezpečí smrti tohoto novorozence bylo odvráceno nebo sníženo.
Výše uvedené okolnosti spolu s konstatováním znaleckých posudků, podle nichž si při péči o dítě počínala „lege artis“, pak podle názoru soudů obou stupňů správně vylučovaly právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., jehož se domáhala obžaloba. Z jejího jednání v podobě zjištěné soudy totiž nelze dovodit, že by bylo vedeno „chtěním“ neposkytnout jinému pomoc, ke které byla jako ošetřující lékařka povinna [úmysl přímý /§4 písm. a) tr. zák./], ani že by jednala ve srozumění s tím, že k poskytnutí pomoci nedojde [úmysl nepřímý /§4 písm. b) tr. zák./]. Jestliže by totiž byla s výsledkem srozuměna, znamenalo by to (chápáno v širším smyslu), že jej rovněž chtěla, byť nepřímo. Eventuální úmysl totiž vždy obsahuje prvek vůle. Dokonce ani případná lhostejnost k následku (tzv. pravá lhostejnost) by nestačila k eventuálnímu úmyslu, protože ten - jak uvedeno výše - předpokládá srozumění pachatele s následkem, neboť i srozumění je formou chtění (v právní nauce srov. např. V. Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, Orac Praha 2003, str. 280 až 286). V posuzovaném případě je zároveň nezbytné hodnotit i pohnutku jednání obviněné, která se podle zjištění soudů snažila učinit k záchraně novorozeného R. Z. vše, co se jí jako zkušené lékařce vzhledem k okolnostem případu jevilo jako potřebné a nezbytné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani znaleckými posudky a konečně i soudem konstatované pochybení obviněné v podobě prodlení v diagnóze (tzv. „vitium artis“) a z toho vyplývající závěr soudu prvního stupně o její nedbalosti, kterou spatřoval především v tom, že se obviněná svého úkolu (péče o R. Z.) podjala přesto, že pro tento postup nebyly splněny „všechny aspekty“. Jinými slovy, ačkoliv si byla vědoma, že syndrom aspirace mekonia může mít široké rozpětí, nepočínala si do té míry opatrně, aby R. Z. ihned po obnovení jeho životních funkcí automaticky („pro každý případ“) nechala přemístit na jednotku intenzivní péče do FDN, kde by mu vzhledem k materiálnímu a personálnímu vybavení tamního pracoviště mohla být v případě nutnosti poskytnuta ještě širší, specializovanější a intenzivnější péče. Takové odborné pochybení však o úmyslu (§4 tr. zák.) obviněné neposkytnout jinému potřebou pomoc, ke které byla jako lékařka povinna, rozhodně nesvědčí.
Svůj závěr (viz shora) o nedbalostním jednání obviněné (resp. nedbalostním zavinění podle §5 tr. zák.) nicméně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nijak nepromítl do úvah o případném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví (zde s následkem smrti) podle §224 tr. zák. Právě použití této nové právní kvalifikace se poté v řádném opravném prostředku domáhal státní zástupce.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací ke svému názoru o nedůvodnosti námitek státního zástupce dospěl na základě nepřesvědčivé a podrobněji nerozvedené právní úvahy, podle níž obviněná jednala „lege artis“ a tudíž skutek nelze posoudit ani jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Přesto je jeho rozhodnutí z důvodů, které Nejvyšší soud vysvětlí níže , možno považovat za rozhodnutí ve výsledku věcně správné. V této souvislosti je zároveň třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
Pro posouzení právní otázky, zda jednání obviněné bylo možno kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., je významné, že v dané věci nebylo jediným a rozhodujícím kritériem, zda medicinský postup obviněné a na něj navazující postup personálu NMB byl při samotném ošetřování a léčbě pacienta proveden „lege artis“, jak bylo soudy zjištěno ze znaleckých posudků. Se zřetelem k povaze projednávaného případu bylo nezbytné vypořádat se současně i s tím, zda mezi nedbalostním jednáním obviněné, jak je zjistil soud prvního stupně, spočívajícím v přecenění vlastních schopností a současně nevyužití možnosti odeslat poškozeného na lépe vybavené pracoviště v jiné nemocnici, a mezi následnou smrtí poškozeného, byla dána také příčinná souvislost. Zároveň bylo třeba vymezit právní důsledky této skutečnosti. Pokud by nebylo možno tento znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bez pochybností dovodit, nebylo by obviněnou MUDr. L. B. možno činit trestně odpovědnou ani za spáchání nedbalostního trestného činu podle §224 tr. zák.
Příčinný vztah, který spojuje jednání pachatele s následkem, je totiž nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním . Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku. To ovšem platí pouze za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.) . Protože však každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou (zásadní).
Soud prvního stupně přitom v rámci zjišťování skutkového stavu věci věnoval patřičnou pozornost objasňování skutkové okolnosti, zda absence rozhodnutí obviněné o okamžitém předání (převozu) zdravotně vážně ohroženého novorozence na specializované a lépe vybavené pracoviště byla zároveň rozhodující či alespoň významnou příčinou jeho následného úmrtí. Po provedeném dokazování, vůči jehož rozsahu a hodnocení nemá dovolatelka námitky, dospěl soud na podkladě znaleckých posudků k vlastnímu skutkovému závěru, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněné MUDr. B. a úmrtím poškozeného R. Z. nebyla prokázána ; respektive nebylo spolehlivě zjištěno, že by k fatálnímu následku (smrti) nedošlo v případě, pokud by poškozený byl neprodleně po narození (porodu) převezen na jednotku intenzivní péče Fakultní dětské nemocnice v Brně (viz zejména str. 40 odůvodnění rozsudku). Za tohoto stavu nelze proto ani dovodit, že pochybení obviněné bylo natolik významnou (primární) příčinou smrti poškozeného, aby užití právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. bylo namístě.
Nejvyšší soud proto dovolatelce nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy jí vytýkanými vadami, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože - byť jinak po formální stránce právně relevantně podanému dovolání - nebylo z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve spojitosti s tím ani podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítá jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler