ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.817.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 817/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovoláních, která podali obviněný J. Z. a obviněný D. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 69/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 69/2005, byli obvinění J. Z. a D. P. pod bodem 1) výroku uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem „přijímání úplatků podle §160 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák.“, které spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že „v přesně nezjištěný den počátkem prosince 2004 při výkonu služby u autobusové zastávky v P., v rozporu s ust. §15 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, když při kontrole dokladů zjistili, že I. S., nemá u sebe platný cestovní doklad, namísto, aby ji předali orgánům Cizinecké a pohraniční policie Praha, požadovali po ní částku 5.000,- Kč, a když ji u sebe neměla, spokojili se s částkou 2.000,- Kč, na níž jí nevydali pokutové bloky.“ Pod bodem 2) výroku byli uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili tím, že „dne 9. 2. 2005 mezi 22.30 hod. až 23.00 hod. poblíž křižovatky ulic K. a Š. v P. převzali od I. S., finanční částku 3.000,- Kč za to, že nebude předána orgánům Cizinecké a pohraniční policie Praha z důvodu neplatnosti cestovního dokladu pro pobyt v ČR a současně jí vrátili cestovní pas, který jí bezdůvodně odebrali 5. 2. 2005 kolem 22 hodin s tím, že jí bude vrácen, až přinese shora uvedenou finanční částku.“ Za tyto trestné činy byli oba obvinění podle §160 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1, odst. 3 tr. zák. byl oběma obviněným zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v práci u Policie ČR, Městské policie a jiných bezpečnostních organizací na dobu tří let.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006, kterým podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl tak, že na témže skutkovém základě uznal obviněné vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a „přijímání úplatků podle §160 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák.“ ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byli oba obvinění odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl oběma uložen trest zákazu činnosti spočívající v zaměstnání u Policie ČR a Městské policie v trvání tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 4. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání, jímž toto rozhodnutí napadli v celém rozsahu. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku (který byl vypracován týmž obhájcem jako jediné podání) dovolatelé namítli, že v rozsudku soudu prvního stupně i v rozsudku odvolacího soudu je ve výroku opomenuta prvořadá podmínka pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a to vyjádření tzv. speciálního subjektu. V rozhodnutích je sice uvedeno, že obvinění (dovolatelé) jednali „při výkonu služby“, aniž by bylo zřejmé o výkon jaké služby se vlastně jednalo, jaké měli postavení v této službě, ani to, že měli jednat jako policisté v postavení veřejných činitelů. Přitom trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se může dopustit pouze veřejný činitel, když tato skutečnost musí být prokázána a v popisu skutku uvedena. To znamená, že výrok dovoláním napadeného rozsudku zcela postrádá popis speciálního subjektu trestného činu a v tomto smyslu nevyjadřuje všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů podle §158 tr. zák. a §160 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Dovolatelé dále poukázali na to, že ustanovení §13 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky upravuje oprávnění policisty požadovat prokázání totožnosti a ustanovení §15 odst. 1 písm. a) cit. zák. upravuje oprávnění zajistit cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje podle zvláštního právního předpisu o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. V obou případech se však jedná o oprávnění policisty, které mu současně neukládá žádnou povinnost. Podle názoru dovolatelů přitom soudy obou stupňů výše uvedená ustanovení nesprávně vyložily, pokud ve svých rozhodnutích uvádějí, že v rozporu s §13 odst. 5 cit zák. nepředvedly osobu, která odmítla prokázat svoji totožnost, k provedení služebních úkonů za účelem zjištění totožnosti, a v rozporu s §15 odst. 1 cit. zák. nezajistily cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje podle zvláštního právního předpisu o ukončení pobytu na území ČR nebo o správním vyhoštění. Z těchto důvodů proto podle názoru dovolatelů spočívají rozsudek nalézacího soudu i rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu je zároveň vadný i ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento soud konstatovanou vadu předcházejícího řízení nezjistil a nenapravil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti oba obvinění v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 69/2005 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006 i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve podrobně vyložil obsah dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že námitky dovolatelů jsou schopny obsahově zčásti naplnit jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti poukázal státní zástupce na skutečnost, že vady v popisu skutku se vztahují k porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a nemají v posuzovaném případě relevantní hmotně právní dopad. Ačkoliv to v popisu skutku není výslovně uvedeno, soudy zjistily a je nepochybné, že obvinění (dovolatelé) J. Z. a D. P. vykonávali v době činu službu jako příslušníci Policie ČR a měli tedy postavení veřejných činitelů podle §89 odst. 9 tr. zák. V případě jednání uvedeného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku svoji pravomoc nejprve v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky vykonávali, avšak po zjištění, že poškozená I. S. je cizinkou, která u sebe nemá platný cestovní doklad, si počínali tak, že po ní požadovali 5.000,- Kč, až se nakonec spokojili s částkou 2.000,- Kč, na kterou jí ovšem nevydali žádné pokutové bloky. Přitom věděli, že v takovém případě měli tuto osobu zajistit za účelem jejího předání příslušnému orgánu. V případě jednání pod bodem 2) obvinění (dovolatelé) jako službu konající policisté vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu tím, že poškozené I. S. nejprve odebrali její cestovní pas, kterým prokazovala svoji totožnost, a poté ji požádali o peněžní částku ve výši 3.000,- Kč za to, že v takovém případě nebude předána orgánům cizinecké policie z důvodu neplatnosti cestovního dokladu. Výše zmíněnou částku pak přijali, aniž by vůči poškozené provedli jakékoliv další úkony. Podle názoru státního zástupce svým jednáním nepochybně naplnili znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce zároveň dovodil, že v posuzovaném případě byly oba trestné činy naplněny i po materiální stránce (§3 odst. 2 tr. zák.), neboť stupeň nebezpečnosti těchto činů nebyl nepatrný.
Podle názoru státního zástupce však protiprávní jednání obviněných (dovolatelů) bylo v napadeném rozhodnutí nesprávně právně posouzeno jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a podle §160 odst. 2 tr. zák. jsou samostatné trestné činy a jejich jednočinný souběh není možný. Státní zástupce zdůraznil, že trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá a je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben. Ke skutečnosti, že pachatel, který úplatek žádal, jej také skutečně přijal, se přitom přihlíží v rámci okolností určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a při ukládání trestu (§3 odst. 4 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák.). Uvedená vada nebyla jednak oběma dovolateli vůbec namítnuta, přičemž podle státního zástupce ji zároveň není třeba považovat za příliš významnou.
Své vyjádření k dovolání obviněných proto státní zástupce shrnul tak, aby Nejvyšší soud České republiky tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Takové rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), popř. písm. b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obvinění J. Z. a D. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť obvinění napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a dovolání směřují proti rozhodnutí (rozsudku), jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolateli použita a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které by dovolatelé zároveň relevantně namítli.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzovaném případě dovolatelé naplnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantním poukazem na to, že tzv. skutková věta výroku rozsudku nevyjadřuje skutkový stav odpovídající tzv. právní větě výroku, a tudíž ani soudem užité právní kvalifikaci, a dále tím, že soudy při posuzování otázky, zda dovolatelé vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, nevzaly v úvahu, že z ustanovení §13 a §15 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky sice vyplývají oprávnění policistů, ale není jim uložena žádná povinnost k určitému postupu (úkonům). To podle dovolatelů ve svém důsledku znamená, že v napadeném rozhodnutí došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jestliže byl po právní stránce kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. a jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
K naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. zákon vyžaduje, aby se tohoto trestného činu dopustil tzv. speciální subjekt – veřejný činitel. Podle definice veřejného činitele vyplývající z ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem rovněž příslušník Policie České republiky, pokud se jako příslušník tohoto ozbrojeného sboru (viz zák. č. 283/1991 Sb.) podílí na plnění úkolů společnosti a státu a požívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
V projednávané věci lze dovolatelům přisvědčit v tom, že se soudy v popisu skutku ve výroku svých rozsudků omezily na nepřesné a neúplné konstatování, že obvinění (dovolatelé) se inkriminovaného činu dopustili „při výkonu služby“, aniž by bylo ve skutkové větě výroku blíže specifikováno, že se jednalo o službu konající příslušníky Policie České republiky, tedy osoby v postavení veřejných činitelů podle §89 odst. 9 tr. zák. Tato skutečnost byla ovšem výsledky provedeného dokazování spolehlivě zjištěna a soudy z ní ve svých právních závěrech vycházely. Za těchto okolností lze proto s vytýkanou vadou spojovat pouze porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., které se týká zákonem požadovaných náležitostí výroku rozsudku, ale nelze ji činit významnou z hlediska namítaného nesprávného právního posouzení skutku jako hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o správnost posouzení toho, zda obvinění ve smyslu §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, neshledal Nejvyšší soud v právních závěrech odvolacího soudu žádné pochybení.
Napadené rozhodnutí je založeno na skutkovém zjištění soudů, že obvinění (dovolatelé) jako policisté Policie ČR vykonávající službu, při kontrole dokladů zjistili, že kontrolovaná osoba I. S., nemá u sebe platný cestovní doklad. Této skutečnosti poté v rozporu se standardním zákonným postupem, upraveným zejména v §13 odst. 5 a §15 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb. (viz str. 7, 8 rozsudku odvolacího soudu) využili ke svému prospěchu a ke škodě I. S. tak, že pod příslibem, že nebude předána orgánům Cizinecké a pohraniční policie po ní požadovali zaplacení částky 5.000,- Kč. Poškozená jim vyplatila částku 2.000,- Kč, protože více peněz u sebe neměla (viz ad 1/ výroku); další částku ve výši 3.000,- Kč jim pak odevzdala později (viz ad 2/ výroku) pod příslibem toho, že ani z důvodu neplatnosti jejího cestovního dokladu (pro pobyt v České republice), nebude předána příslušným orgánům. Obvinění tedy v rámci svého „postupu“ zcela ignorovali výše citovaná ustanovení zákona o Policii České republiky, která je opravňovala jedině k tomu, aby osobu, která nemohla spolehlivě prokázat svou totožnost a vzbuzovala důvodné podezření, že neoprávněně pobývá na území České republiky, předvedli k provedení služebních úkonů k prokázání její totožnosti nebo ji zajistili za účelem předání orgánu, který podle zvláštního právního předpisu rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. Namísto toho jí za požadovaný finanční ekvivalent nabízeli výhody, k jejichž poskytnutí jim zákon č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ani jiný právní předpis nesvěřoval žádnou pravomoc.
Takto zjištěný skutek pak bylo po právní stránce třeba posoudit u obou obviněných (dovolatelů) jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchané v jednočinném souběhu formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Soudům obou stupňů lze ovšem v uvedeném směru vytknout, že užily právní kvalifikace podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv odstavec 1 a odstavec 2 citovaného ustanovení jsou v poměru speciality, což znamená, že trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a §160 odst. 2 tr. zák. jsou samostatné trestné činy s odlišnou skutkovou podstatou. Trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá. Je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben. Ke skutečnosti, že pachatel, který úplatek žádal, jej také přijal, se přihlédne jen při ukládání trestu v rámci okolností určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (k tomu srov. R 3/1978 SbRt.). Na tyto otázky konečně ve svém vyjádření k dovoláním obviněných výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Výše uvedená vada v právním posouzení skutku, kterou dovolatelé navíc ani neučinili předmětem svých hmotně právních námitek, však v posuzovaném případě nemá na jejich postavení takový dopad, aby bylo možno učinit závěr, že v důsledku ní nemůže napadené rozhodnutí obstát, a že by nebylo spravedlivé na jeho právní moci trvat. To platí nejen pro výrok o vině, ale též pro výrok o trestu, který byl ukládán jako úhrnný (§35 odst. 1 tr. zák.) podle §160 odst. 3 tr. zák., tedy v trestní sazbě, na kterou nemá vadné užití ustanovení odstavce 1) žádný vliv.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněných J. Z. a D. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler