ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.897.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 897/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání podaném S. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 32/2009 ze dne 21. 4. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 7/2008 ze dne 12. 2. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně pospán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
V předmětné věci podal S. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 32/2009 ze dne 21. 4. 2009 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal S. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že v textu svého dovolání poukazuje na další dovolací důvod v ustanovení §265b tr. ř. neuvedený. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, se nedopustil. To s tím, že jeho vina byla založena pouze na důkazech nepřímých, které však v jeho věci netvoří onen požadovaný v jednotlivostech i v souvislosti logický a celistvý řetězec, ze kterého by bylo možné vyvodit souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozené. Takto poukázal na to, že nebyla jednoznačně stanovena příčina smrti poškozené, on sám nebyl zastižen na místě činu. Poukázal i na výpověď svědkyně R. H., které sdělil, že v kritické době půjčil svůj byt kamarádovi, který nebyl v řízení ztotožněn, zpochybnil i výpověď svědkyně N. K., která jej měla pozorovat, jak je přítomen celý večer v baru, výhrady vznesl i vůči svědeckým výpovědím Z. B. a manželů P., z jejichž výpovědí nelze spolehlivě určit, kolik lidí bylo v jeho bytě v kritické době a jakou řečí hovořili. Výhrady vznesl i ke znaleckému posudku z oboru psychologie a psychiatrie vůči své osobě, kde byl označen za člověka neúzkostného a chladně agresivního s tím, že takový typ svá jednání dopředu dlouze a pečlivě plánuje, když popsaný skutek nasvědčuje spíše jednání zkratkovitému a neuváženému. Uzavřel s tím, že nebylo jednoznačně prokázáno, že to byl on, který by způsobil smrt poškozené, a to jakýmkoli jednáním či opomenutím. S ohledem na uvedené proto navrhl, „aby v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí v částech napadených dovoláním, případně též řízení mu předcházející, a zavázal soud k novému projednání a rozhodnutí ve věci, pokud sám Nejvyšší soud ČR nerozhodne o zproštění dovolatele rozsudkem dle ustanovení §265m tr. ř.“.
Do této doby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k takto podanému dovolání neobdržel.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a kterým se dovolací soud zabývá v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že se předmětného trestného činu nedopustil a ve věci učiněný skutkový stav (vycházející z nepřímých důkazů) nebyl takového druhu a rozsahu, že by umožnil soudům dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině. Avšak oba soudy, zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí v dané věci přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a byť se jednalo o důkazy nepřímé, tak tyto tvoří právě onen zmiňovaný logický a celistvý řetězec, ze kterého bylo možné spolehlivě dovodit souvislost mezi jednáním dovolatele a smrtí poškozené. V této souvislosti je namístě poukázat zejména i na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, ze kterých plyne, že ke smrti poškozené došlo v důsledku ucpání jejich dýchacích cest, případně k reflektorickému selhání srdce při podráždění nervově cévní pleteně na boční ploše krku poškozené, když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč se přiklonil k alternativě prvé. Podstatným však zůstává, že uvedení znalci jednoznačně uvedli, že smrt poškozené nenastala v důsledku chorobných změn organismu poškozené či v důsledku jejího ovlivnění alkoholem či metamfetaminem. S uvedenými závěry potom korespondují ve věci učiněné výpovědi označených svědků, kteří v kritické době slyšeli hluk a křik z bytu dovolatele. Tento křik označil svědek S. P., který chtěl sjednat klid v domě, za ženský úzkostný křik a volání, které po zabušení na dveře ihned ustal a od té doby se již neozvalo. Oba soudy se zabývaly pečlivě i výpovědí svědkyně N. K. a R. H., a to i ve vztahu k tvrzením dovolatele, když také vysvětlily, proč jeho tvrzením neuvěřily. Dovolatel také nebyl schopen označit osobu, které měl v kritické době svůj byt zapůjčit. Konečně nelze přehlédnout ani ve věci podaný znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, a to na osobu dovolatele, v jehož rámci je tento hodnocen jako osoba neúzkostná a chladně agresivní, tedy osoba schopná na odpor či křik poškozené okamžitě a razantně reagovat. Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů, když i námitka, že se jednalo pouze o nepřímé důkazy, bez vzájemné návaznosti, je za dané situace bezpředmětná. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti přesně a dostatečně učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka