ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.923.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 923/2011 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání podaném Ing. R. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 577/2010 ze dne 4. ledna 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 141/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 141/2009 ze dne 29. září 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Dále bylo dle §59 odst. 2 tr. zák. dovolateli uloženo, aby již během první třetiny zkušební doby uhradil všechny další oprávněné nároky poškozené, které by jí nad rámec částky 21.600,- Kč vznikly v souvislosti se ztížením jejího společenského uplatnění a s nároky souvisejícími, budou-li ze strany poškozené prokazatelně doložené.
O odvolání Ing. R. B. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 8 To 577/2010 ze dne 4. ledna 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byla dovolateli uložena přiměřená povinnost, aby již během první třetiny zkušební doby uhradil všechny další oprávněné nároky poškozené, které by jí nad rámec částky 21.600,- Kč vznikly v souvislosti se ztížením jejího společenského uplatnění a s nároky souvisejícími, budou-li ze strany poškozené prokazatelně doloženy. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. R. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že výrok odvolacího soudu v napadeném usnesení „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“ není v souladu s trestním řádem, který stanoví způsoby rozhodnutí odvolacího soudu v ustanoveních §254 - §260 tr. ř., přičemž dle dovolatele uvedený výrok nelze podřadit pod žádné ustanovení trestního řádu a jako takový je nezákonný. Dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. s tím, že kromě znaleckých posudků proti sobě stojí tvrzení jeho a tvrzení poškozené a soudy dle jeho přesvědčení pochybily, pokud nebyl vypracován znalecký posudek, který by se vyjádřil k věrohodnosti osoby poškozené. Zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že znalci (vyjma MUDr. Farkaše) potvrdili, že mechanismus vzniku poranění poškozené zcela odpovídá tomu, jak jej popsala zejména bezprostředně po činu a naposledy při osobním vyšetření před zpracováním znaleckého posudku. Dále poukázal na skutečnost, že trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným a nebylo nijak prokázáno, že by svým jednáním směřoval právě ke způsobení těžké újmy na zdraví, když zranění, které utrpěla poškozená je vzhledem k popsanému útoku neobvyklé, neodpovídá tomu, že úder nebyl nijak agresivní. Dále z provedených důkazů není možno dle jeho názoru učinit jednoznačný závěr, že se v daném případě jednalo o vážnou poruchu na zdraví. Soudy dle jeho názoru do doby trvání citelné újmy v obvyklém způsobu života zahrnuly celkovou dobu léčení, včetně rehabilitací, přičemž nebylo namístě tyto závěry odůvodnit věkem poškozené a ani místem jejího bydliště. Za daného skutkového stavu měl soud dle jeho názoru postupovat podle principu in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není příliš přesvědčivé a svědčí o skutečnosti, že odvolací soud pouze přebral argumentaci soudu prvního stupně. Závěrem svého podání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, čj.: 11 T 141/2009, jímž byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1 tr. z. účinného do 31. 12. 2009 a podle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a aby poté Nejvyšší soud dle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je koncipován tak, že vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího řízení je dle státní zástupkyně třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možno nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, přičemž odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Současně podotkla, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (právně relevantně ji namítne). O takový případ však podle jejího názoru v posuzované věci nejde. Uvedla, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel nejen ze svědecké výpovědi poškozené I. P., která dovolatele ze spáchání trestné činnosti usvědčuje, nýbrž i ze svědecké výpovědi další svědkyně J. V., která konflikt sice bezprostředně nesledovala, ale v blízké časové souvislosti byla přivolána kolemjdoucími a od poškozené se dověděla, že tato se ocitla na zemi právě z důvodu jednání dovolatele. Dále poukázala na skutečnost, že mechanismus vzniku zranění je popsán ve znaleckých posudcích a v tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V tomto směru tedy uzavřela, že je zřejmé, že osobou, která způsobila poranění poškozené, byl právě dovolatel a poškozená I. P. si je nemohla způsobit sama. Zdůraznila však, že nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nebyl prokázán úmysl způsobit poškozené těžkou újmu. To s tím, že soudy obou stupňů uzavřely, že se dovolatel činu dopustil zaviněním ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., a tedy věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Shrnula, že nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. se vyznačuje jednak tzv. intelektuální složkou, která musí zahrnovat představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. V posuzovaném případě zahrnovala dle státní zástupkyně možnost, že útok do oblasti hrudníku poškozené, stojící na schodech a je vyššího věku a používá hůl, povede ke vzniku těžké újmy na zdraví. Uvedla, že soudy při posuzování jednání dovolatele přihlédly zejména k tomu, že mohl předpokládat, vzhledem ke svému vzdělání i zkušenostem, za konkrétní situace, kdy poškozená starší osoba o holi, stojící proti němu na schodech, při nenadálém strčení do oblasti hrudníku, může upadnout, což se také stalo, a byl tedy takto jednoznačně srozuměn s předpokládaným následkem, tedy pádem poškozené, který povede ke zranění a který může vést i ke zranění těžkému. Při vědomí těchto skutečností na poškozenou zaútočil. Uzavřela, že soudy věnovaly potřebnou pozornost objasnění intenzity útoku a důsledně byla vyjasněna i způsobená újma na zdraví poškozené. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že odvolání dovolatele bylo částečně vyhověno, nemůže být tento dovolací důvod právně relevantně uplatněn, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Vzhledem k výše uvedenému proto uzavřela, že hodnotí dovolání obviněného Ing. R. B. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání . Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je třeba v předmětné trestní věci rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., vyjádřila i pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obsahem dovolání s odkazem na deklarovaný dovolací tak nemohou být námitky ani skutkového či procesního charakteru, tedy takové, jejichž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a námitky, jejichž prostřednictvím brojí proti šíři a kvalitě provedeného dokazování. Jedná se tak zejména o námitku dovolatele, že při tvrzení jeho proti tvrzení poškozené měl být zpracován znalecký posudek k věrohodnosti poškozené. Zde je namístě (jako obiter dictum) uvést, že soudy při posuzování věrohodnosti poškozené vycházely též ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž dva ze tří znaleckých posudků (vyjma znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Fargašem, který předložil dovolatel) potvrdily mechanismus vzniku zranění tak, jak jej uváděla poškozená a soudy tedy neměly jakýkoli důvod poškozené v tomto směru nevěřit. Soudy také (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely (výpověď poškozené P., znalecké posudky a MUDr. Krejzlíka, Csc., a MUDr. Fargaše, ke kterým byl vzhledem k jejich rozpornosti vypracován revizní znalecký posudek znaleckým ústavem, konkrétně MUDr. Pokorným, který se jednoznačně přiklonil k znaleckému posudku MUDr. Krejzlíka a vyvrátil některé závěry ze znaleckého posudku MUDr. Fargaše), dále listinných důkazů (jako je služební záznam PČR ze dne 29. 1. 2009, úřední záznam ze dne 30. 1. 2009, náčrtek místa činu a fotodokumentace) a vysvětlily také, proč neuvěřily obhajobě dovolatele. Takto zejména soud prvního stupně pečlivě a podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že to byl právě dovolatel, kdo napadl fyzicky poškozenou, přičemž důsledkem tohoto napadení byl pád poškozené, který vedl k popsaným zraněním.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak nemá ani žádný právní význam námitka dovolatele, že výrok usnesení soudu druhého stupně není v souladu s trestním řádem a jako takový je nezákonný. Nicméně jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že předmětný výrok odvolacího soudu je v souladu se zákonem, neboť podle §258 odst. 1 písm. d) zruší odvolací soud napadený rozsudek tehdy, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. V tomto případě tedy zruší soud napadený rozsudek pouze ve vadné části a jinak zůstane napadený rozsudek nezměněn . V rozporu s trestním zákonem byl pouze výrok učiněný soudem prvního stupně ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák., proto také odvolací soud zrušil pouze tento výrok (oddělitelný od výroků ostatních), což také řádně zdůvodnil.
Námitky proti odůvodnění rozhodnutí přitom nejsou v rámci dovolacího řízení přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento právní názor obstojí i ve světle dovolatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu.
Jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou tak zůstává námitka týkající se absence subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spojená s námitkou, že újma, kterou utrpěla poškozená není těžkou újmou ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví .
Co se týká dovolatelova úmyslu, je nutno zdůraznit, že z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat - pokud jde o důkazní stránku - zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (viz judikát Nejvyššího soudu č. R II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Odvolací soud zcela správně dovodil, že dovolatel jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť bez jakéhokoli předchozího varování, udeřil osobu staršího věku, opačného pohlaví (ženu), chodící o holi, prudkým pohybem do hrudi, a to ve chvíli, kdy stála oproti němu nad schody. Za dané situace je tak naprosto irelevantní námitka dovolatele, že úder do hrudníku nemá zpravidla za následek vážné poranění kolenního kloubu, když za dané situace mu zejména vzhledem k jeho věku a vzdělání muselo být zřejmé, že následkem prudkého a překvapivého úderu do výše popsané osoby může být její pád tak závažný, že v jeho důsledku může dojít k vážnému zranění (a to nejen kolene, ale i např. hlavy, či jiných částí těla) a že toto zranění může vzniknout v přímé souvislosti s jeho jednáním.
Stejně tak soudy již v odůvodnění svých (citovaných) rozhodnutí pečlivě rozebraly, v čem spočívala těžká újma na zdraví poškozené a lze na jejich rozhodnutí (pro stručnost) odkázat. Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že tuto těžkou újmu nelze odůvodňovat věkem poškozené a jejím bydlištěm. Pokud by to byla jediná kriteria, z nichž by soudy vycházely, bylo by mu možno přisvědčit, avšak tak tomu v posuzované věci nebylo. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968 sp. zn. 7 Tz 64/68 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 18/1969), podle kterého při těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života . Za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. lze považovat dobu asi šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví. Je tedy zřejmé, že zranění spojené s několikatýdenním nošením ortézy, následované několika (čtyř) týdenní nutností pohybovat se s pomocí podpažních holí, později do reoperace pomocí francouzských holí, je pro osobu vyššího věku, která žije sama ve 3. patře bez výtahu, spojena s citelnou újmou v obvyklém způsobu života, týkající se i obstarávání věcí denní potřeby (včetně osobní hygieny).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel ve svém podání také uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). V první řadě je třeba zdůraznit, že v dané věci bylo rozhodováno usnesením, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v části zrušen, a to ve prospěch dovolatele, přičemž navíc žádný výrok (byť o částečném) zamítnutí odvolání toto rozhodnutí neobsahuje, daný dovolací důvod tedy není možno na daný případ aplikovat. Současně je však možno uvést, že dovolatel se domáhal druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu s tím, že je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem nebyly Nejvyšším soudem shledány jako důvodné. Proto je namístě uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn zjevně neopodstatněně.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka