ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.927.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 927/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2006 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 76/2005 ze dne 3. 11. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 11/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 11/2004 ze dne 20. 6. 2005 byl dovolatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (ad I/1-13) a pokračujícím trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), (ad II/1-2), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 76/2005 ze dne 3.11.2005 tak, že podle §258 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I/ 1-13, ve výroku o trestu a v navazujících výrocích o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v bodech I/1, 3-13, a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc pod bodem I/2 napadeného rozsudku Městskému soudu v Praze. Současně znovu rozhodl i o náhradě škody trestnými činy způsobené.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. B. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku k prvnímu z dovolacích důvodů uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno P. České republiky již dne 4. 5. 1995, obžaloba byla k Městskému soudu podána až dne 14. 6. 2004 a pravomocný rozsudek byl Vrchním soudem v Praze vynesen dne 3. 11. 2005. Trestní stíhání tak bylo proti němu vedeno po dobu delší než 10 let. Má za to, že dle platné právní úpravy a nálezů Ústavního soudu České republiky je takováto délka trestního řízení nepřípustná. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v níž je zakotveno právo na spravedlivý proces, jsou orgány činné v trestním řízení povinny projednávat trestní věci v přiměřené lhůtě. Tato zásada tedy v jeho případě byla zcela zjevně hrubě porušena. To, že trestní stíhání trvalo po tak dlouhou dobu, nebylo, až na malé výjimky, zapříčiněno jím, neboť on se na předvolání orgánů činných v trestním řízení vždy řádně dostavoval, a jen po krátkou dobu byl v takovém zdravotním stavu, že trestní řízení nemohlo probíhat. Uvedl, že byl odsouzen za spáchání trestného činu, u něhož je promlčecí doba dvanáct let. Odsuzujícím rozsudkem byl přitom odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9,5 roku, a po dobu cca 20 let je ovlivněn trvajícím trestním řízením, zbaven možnosti plánovat si další osobní život. Domnívá se, že trest uložený po tak dlouhé době je spíše represí, než aby plnil výchovný účinek. Je přesvědčen o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jeho trestní stíhání mělo být dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. V souladu s Úmluvou má každý právo na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě, když judikatura Evropského soudu pro lidská práva hovoří o tom, že trestní řízení, jež trvá delší dobu než 6 let, nelze tolerovat. Z pohledu složitosti případu, chování příslušných orgánů činných v trestním řízení a chování obviněného je doba 10 let s ohledem na celkový rozsah věci a její ne příliš velkou složitost nepřiměřeně dlouhá. Jeho jednání k prodloužení řízení nepřispělo a to ani podáváním zjevně nedůvodných žádostí a podání, ani vyhýbáním se trestnímu stíhání. Projednáním věci v nepřiměřené lhůtě došlo dle něj k významnému zásahu do principů zaručujících každému právo na spravedlivý proces a trest, jenž mu byl uložen, považuje tak za nepřiměřený. Z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že se nejednalo o spáchání trestných činů, když nebyla bezpochyby prokázána subjektivní stránka trestných činů, pro které byl odsouzen. Všechny skutky byly tak nesprávně posouzeny jako trestné činy, i když se ve skutečnosti jednalo o běžné obchodní případy, které odvolací soud, jakož i soud prvního stupně po hmotně právní stránce nesprávně posoudily. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která v něm uvedla, že pokud dovolatel dovozuje na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve vztahu k jeho právu na osobní svobodu uložením trestu pod zákonnou hranicí trestní sazby, jde o námitku zjevně neodůvodněnou, neboť Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí respektoval principy obsažené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a základní právo dovolatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny tak porušeno nebylo. V tomto smyslu odkázala na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který se se shodnou námitkou již vypořádal. Ohledně dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu podvodu, byl, stejně jako závěr o objektivních znacích tohoto trestného činu, založen na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. Tento úmysl je zřejmý, když poukázala i na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který upozornil na to, že obviněný neměl prezentovány podnikatelské aktivity, nepochybně znal své možnosti ve vztahu k předkládané kupní smlouvě v různých padělaných verzích na objekt v D. i na to, že pokud disponoval použitelnými prostředky, tyto vždy užil na něco jiného než na předstíraný záměr a přitom ani žádné starší závazky nehradil. Proto je přesvědčena, že oba soudy správně odmítly obhajobu obviněného, že se jednalo o běžné obchodní případy. Je tedy patrné, že napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Jelikož jde o dovolání neopodstatněné, které v zásadě opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání J. B. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř tak, že ho odmítne, jako zjevně neopodstatněné a současně navrhla, aby takto učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jinak, souhlasila rovněž s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Tento dovolací důvod spatřuje dovolatel tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl především nepřiměřenou dobu trvání trestního stíhání vůči jeho osobě, které probíhalo více jak deset let, přičemž poukázal na ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na základě nichž v souladu s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. dovozuje, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť trvalo po dobu delší než 6 let. V souvislosti s tím nutno upozornit, že v žádném právním předpise ani v rozhodnutí soudu není udáván přesný časový údaj, dle kterého by se obecně délka soudního řízení již považovala za nepřiměřenou a trestní stíhání muselo být z toho důvodu zastaveno. Nejvyšší soud má však za to, že trestní stíhání ve zkoumaném případě netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to zejména i s ohledem na povahu a složitost trestné činnosti dovolatele, kdy jednotlivými dílčími útoky (z celkových patnácti) spáchanými v letech 1994 až 1998, způsobil škodu v řádu desítek miliónů Kč vůči celé řadě poškozených subjektů. Dovolatelem prezentované důvody k zastavení trestního stíhání tak ani dovolací soud nemá za takové, které by v uvedeném směru představovaly jím namítané porušení základních lidských práv a svobod. Takto se shoduje s přesvědčením Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) obsaženém v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, dle něhož daný prostředek trestního práva nutno považovat za krajní řešení dané situace. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu tehdy, pokud okolnosti případu a důvody, které zapříčinily mimořádnou délku trestního stíhání, byly rovněž výjimečné. V této souvislosti lze poukázat i na to, že trestní stíhání dovolatele bylo opakovaně (s ohledem na jeho zdravotní stav) přerušováno a bylo v něm pokračováno zpravidla z důvodu zahájení jeho trestního stíhání pro další trestnou činnost, které se dopouštěl navzdory svému zdravotnímu stavu, kdy poslední skutek, ve kterém byl shledán trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchal v prosinci roku 1998. Nejvyšší soud zde odkazuje rovněž na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž se tento dostatečným způsobem vypořádal s požadavkem dovolatele na uložení mírnějšího trestu. Tato námitka je nedůvodná též proto, že z učiněných skutkových zjištění soudu vyplynulo, že dovolatel v trestné činnosti nadále pokračoval i v době, kdy trestní stíhání proti jeho osobě již probíhalo, a z toho důvodu je tak nutné odmítnout též požadavky na zohlednění jeho údajně špatného zdravotního stavu. Lze uzavřít, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně, ovšem se zřetelem k výše uvedenému, zjevně neopodstatněně. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož dovolatel vytkl nedostatek subjektivní stránky spáchaných trestných činů, lze rovněž odkázat na odůvodnění rozsudků obou soudů. Ze soudy učiněných skutkových zjištění nutno míti za nepochybně prokázané, že popsaných skutků se dopustil ve formě úmyslu přímého dle §4 písm. a) tr. zák. Tento závěr plyne z toho, že dovolatel se věřitelům ve všech případech zavazoval k rychlému splacení jimi poskytnutých vysokých částek peněz, ať už z vlastního podnikání, z prodeje nemovitostí či z údajného úvěru slíbeného ze zahraničí, ačkoliv věděl, že podnikatelská činnost jeho společnosti byla minimální, předmětnou nemovitost v D. n. B. nikdy nevlastnil (když rovněž bylo prokázáno, že k této předkládal falešné kupní smlouvy udávající mnohem vyšší hodnotu, než jaká byla ve skutečnosti) a údajný úvěr slíbený ze zahraničí nikdy neobdrží. Svým věřitelům navíc vždy zamlčel, že má miliónové závazky z minulosti, jež neplní, když jim rovněž toliko předstíral, že úvěry a půjčky, o které je žádal, potřebuje na podnikatelské záměry. Jeho jednání, kdy takto předem své věřitele uváděl v omyl, nelze nikterak posuzovat jako jednání v rámci běžných podnikatelsko-obchodních vztahů, jelikož jednoznačně vykazuje trestně právní rysy. Skutková podstata trestných činů, za něž byl shledán vinným, tak byla naplněna jak z hlediska subjektivní, tak objektivní stránky a jeho námitky i v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 6. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka