ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.950.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 950/2019-1305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2019 o dovolání obviněného H. S. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 4 To 1/2019-1257, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 14/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 T 14/2017-1211, byl obviněný H. S. uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen podle §210 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Uniqa pojišťovna, a. s., částku 2.342.900 Kč, Pojišťovna České spořitelny, a. s., částku 3.487.465 Kč a Generali Pojišťovna, a. s., částku 1.794.150 Kč. Poškozené Uniqa pojišťovna, a. s., a Pojišťovna České spořitelny, a. s., pak byly podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že v době od 23. 5. 2011 do 13. 11. 2014 v Mariánských Lázních, v úmyslu se neoprávněně obohatit získáním pojistného plnění, zamlčel při uzavírání pojistných smluv úrazového životního pojištění podstatnou skutečnost, a to že má již sjednáno nebo zažádáno o další úrazové pojištění u jiných pojistitelů, a na základě takto uzavřených pojistných smluv – konkrétně dne 24. 5. 2011 s Uniqa pojišťovnou, dne 25. 5. 2011 s Pojišťovnou České spořitelny a dne 25. 5. 2011 s Generali Pojišťovnou, následně žádal tyto pojistitele o odškodnění škodných událostí blíže specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu, na základě čehož mu bylo poskytnuto pojistné plnění a tímto jednáním způsobil Uniqa pojišťovně škodu ve výši 2.342.900 Kč, Pojišťovně České spořitelny škodu ve výši 3.665.100 Kč a Generali Pojišťovně škodu ve výši 1.794.150 Kč, tedy celkem škodu ve výši nejméně 7.802.150 Kč. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný, jakož i státní zástupce podali řádný opravný prostředek, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl dne 25. 4. 2019, ve veřejném zasedání rozsudkem č. j. 4 To 1/2019-1257 tak, že napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody týkajícího se poškozené Generali pojišťovny a nově rozhodl o povinnosti obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody dotčené poškozené částku 1.793.150 Kč. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V prvé řadě obviněný uvedl, že jako laik měl plnou důvěru k makléři J. V. ze spol. B. C., který mu vypracoval a dal k podpisu čtyři vyplněné pojistné smlouvy a ujistil jej, že je vše v pořádku. Pokud se týká pojištění u IPB Pojišťovny z roku 1997, považoval jej za pojistku dcery, kterou platila jeho matka (jejíž výslech navrhoval, ale soudy jej neoprávněně zamítly), a nevěděl, že v rámci smlouvy je pojištěn i on. Ostatně právě proto později souhlasil s nabídkou J. V. Obviněný tedy argumentoval jednáním ve skutkovém či právním omylu, neboť nevěděl, že již je pojištěn a rovněž nemohl vědět, že jeho činnost je protiprávní.
6. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že v jeho neprospěch přičítal zamlčení smlouvy uzavřené v roce 2001 s Českou Pojišťovnou, ač tato není uvedena ve výroku žádného rozsudku, obžaloby či usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud není uzavření či zamlčení této smlouvy součástí popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí, nelze na této skutečnosti postavit závěr o vině obviněného, kterému tímto postupem byla odňata možnost hájit se ve vztahu k uvedené smlouvě, a došlo tím k porušení jeho práva na obhajobu.
7. Bylo též namítnuto, že obviněný v podstatě pojišťovnám nic nezatajil, neboť formuláře vyplňoval J. V., který je sám trestně stíhán a nemusel tedy obviněnému uvést úplný obsah všech kolonek ve smlouvě. Obviněnému tak nelze klást k tíži, že dokumenty důkladně nezkoumal a důvěřoval v tomto směru makléři. Ostatně bylo zdůrazněno, že dle odpovědí ze spisového materiálu, některým pojišťovnám nevadí existence vícero smluv, zatímco jiným ano. Uzavření smlouvy je pak dlouhodobým procesem, a proto i protiprávní jednání v tomto ohledu musí probíhat v delším časovém úseku, při více právních úkonech a nikoliv jen opomenutím klienta, že podepsal návrh smlouvy s nepravdivým údajem. Nevyplněním formuláře obviněným, nemohl být tento srozuměn, že byla „zaškrtnuta“ kolonka o neexistenci dalších pojistných smluv. U obviněného zcela absentuje subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Ve vztahu ke znakům a povaze trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku bylo opětovně zdůrazněno, že obviněný nikoho v omyl neuvedl, neboť jako laik plně spoléhal na makléře V. Ten pak měl povinnost sdělit pojišťovnám, že obviněnému navrhl uzavření více smluv. Pokud tak neučinil, nebyly de facto v omyl uvedeny pojišťovny, ale právě obviněný, který očekával řádné uzavření smluv. Jak obviněný doplnil, ač jsou návrhy pojistných smluv datovány od 23. do 25. 5. 2011, makléř je přivezl k podpisu najednou dne 25. 5. 2011. K tomuto dni tedy měly všechny pojišťovny prostřednictvím J. V. informaci, kterou soudy považovaly za podstatnou a úmyslně zamlčenou. Dokazováním přitom nebylo prokázáno, že by ke sjednání smluv došlo dříve než právě 25. 5. 2011 a obviněný proto nebyl V. předem obeznámen, s jakou pojišťovnou bude pojištění sjednáno, natož aby věděl, zda bude pojišťoven více. S ohledem na uvedené podepsání v jeden den (byť některé smlouvy jsou antedatovány) nelze ani určit, se kterou pojišťovnou došlo ke sjednání první smlouvy a je třeba postupovat podle varianty nejpříznivější pro obviněného, tedy označit za první smlouvu s Pojišťovnou České spořitelny, od níž byl obviněný odškodněn nejvíce a zohlednit, že při odpovědi na otázku o existenci dalších smluv obviněný uváděl pravdu. Dané má vliv na užití mírnější právní kvalifikace, a to podle §210 odst. 5 tr. zákoníku.
8. Obviněný dále věnoval pozornost otázce, zda vůbec došlo k řádnému uzavření pojistných smluv, když existuje důkazní nouze k tomu, kdo je podepsal za zprostředkovatele. V daném směru namítl neprovedení důkazů smlouvami mezi B. C. a pojišťovnami, resp. B. C. a jednotlivými makléři. I tyto mohou přitom přivodit příznivější posouzení skutku. Současně poukázal na problematiku trestného činu pojistného podvodu z pohledu ústavní judikatury, zejména uplatnění zásady ultima ratio. Má za to, že soudy mají povinnost vypořádat se s otázkou, kdo porušil právní povinnost při uzavírání smluv, přičemž sám toto klade k tíži nikoli sobě, ale osobě zúčastněné na celém procesu, tedy zprostředkovateli.
9. Za nesprávnou má obviněný též posouzení otázky výše škody. Tou je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně vyplaceným pojistným plněním a plněním, které by náleželo pachateli, pokud by neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tím se však soudy vůbec nezaobíraly. Jak již bylo uvedeno výše, soudy nesprávně určily, která smlouva byla uzavřena jako první, a proto nemohly adekvátně stanovit, že příslušná pojišťovna neměla na náhradu škody nárok. Mimoto vznesl obviněný námitku promlčení uvedených nároků s poukazem na obeznámenost pojišťoven s informací o zneužívání pojistného plnění, kterou měly všechny subjekty nejpozději počátkem roku 2015, ale nárok v rámci trestního řízení uplatnily až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
10. Konečně obviněný poukázal na pochybení soudu prvního stupně neprovedením podstatné části důkazů, zejména v návaznosti na informace požadované od spol. B. C., jednotlivých poškozených pojišťoven či IPB pojišťovny, jakož i výslechem J. S. Za nepřiléhavé naopak považuje závěry o tom, že se s obsahem uzavřených smluv mohl seznámit během následujících let trvání smluvního vztahu, jakož i poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž nižší soudy vycházely. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích.
11. K podanému dovolaní se rovněž vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), a to následujícím způsobem. V prvé řadě uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje námitka obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, kdy s poukazem na ustálenou judikaturu soud prvního stupně postupoval řádně a přesvědčivým způsobem vyložil důvody, které jej vedly k tomu, že nevyhověl dalším důkazním návrhům obviněného.
12. Další námitky obviněného pak sice představují podle státní zástupkyně způsobilý předmět dovolacího přezkumu, avšak pro níže uvedené důvody je nelze považovat za opodstatněné. Státní zástupkyně podrobně rozvedla povahu trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku, včetně základní charakteristiky zákonných znaků jak základní, tak kvalifikované skutkové podstaty. Připomněla, že obviněný se dopustil protiprávního jednání tak, že při uzavírání tří pojistných smluv zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že má sjednáno, resp. bude sjednávat pojištění téhož typu s jinými pojistiteli. Tyto skutečnosti přitom byly pro pojišťovny důležité s ohledem na hodnocení rizikovosti klienta a při obeznámenosti s pravým stavem věci by do smluvního vztahu buď nevstoupily vůbec, či za jiných podmínek. Z dokazování vyplynulo, že obviněný pojistné smlouvy podepsal a věděl tedy, že se pojišťuje vícenásobně, stejně jako byl obeznámen s tím, že pokud by dané informace uvedl pravdivě, pojišťovny by s ním smlouvy neuzavřely a nedošlo by k výplatě pojistných plnění. Zpochybnění úmyslného zavinění ze strany obviněného tak nelze považovat za opodstatněné. Státní zástupkyně dále věnovala pozornost tvrzení obviněného o povaze pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch jeho dcery, jakož i údajném zavinění makléře J. V. Trestní odpovědnost posledně jmenovaného se však dotýká jiného trestního řízení a nemění nic na tom, že to byl obviněný, kdo uváděl makléři nepravdivé informace, které si tento nemohl ověřit v jakémkoliv veřejném registru. Pro zákonnou úpravu podle zákona o pojistné smlouvě, jakož i občanského zákoníku, je pak vyloučeno, aby obviněný jednal v právním omylu, neboť povinnost seznámit se s příslušnou právní normou, podle níž je povinen pravdivě a úplně odpovědět na písemné dotazy pojistitele vyplývá přímo ze zákona.
13. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou, kterou obviněný zpochybnil společenskou škodlivost činu, když jeho jednání vykazuje všechny znaky trestného činu uvedené v trestním zákoníku a nevymyká se běžně se vyskytujícím případům zločinu pojistného podvodu. V rámci trestního řízení nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly použití zásady subsidiarity trestní represe.
14. V neposlední řadě považuje za nedůvodnou argumentaci proti výroku o náhradě škody. Zdůraznila, že běh promlčení doby (lhůty) se v době spáchání posuzovaného zločinu řídil ustanovením §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle něhož se právo na náhradu škody promlčelo za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl jednak o vzniklé škodě a dále o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky musely být splněny kumulativně. Jak bylo dovozeno ze spisového materiálu, počítání běhu subjektivní promlčecí doby ve shora uvedeném smyslu bylo možné až od 20. 6. 2017, kdy došlo k zahájení trestního stíhání obviněného. K promlčení nároku poškozených tak nedošlo.
15. Vzhledem k výše uvedené argumentaci má státní zástupkyně za to, že obviněným uplatněné dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
17. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
20. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V prvé řadě je třeba konstatovat, že obviněným vznesené dovolací námitky již z jeho strany byly uplatněny v předchozím řízení před soudy prvního a druhého stupně a nejedná se tak o nikterak nová tvrzení, ale de facto opakování jeho obhajoby, jíž nižší soudy věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí pozornost. Souhrnně lze uvést, že obviněný popírá jakékoli úmyslné zavinění, které bylo dovozeno stran spáchání jeho trestné činnosti. Opakovaně zdůraznil, že v celém procesu uzavírání smluvního vztahu s dotčenými pojišťovnami se spoléhal na osobu J. V., makléře spol. B. C., který je sám trestně stíhán, a jenž mu k žádosti o příslušné pojištění připravil veškerou dokumentaci, tuto vyplnil a obviněný tak materiály pouze podepsal, aniž se s nimi podrobně seznámil. Smlouva z roku 1997 s IPB Pojišťovnou byla uzavřena a hrazena jeho matkou pro jeho dceru a obviněný s obsahem nebyl seznámen. Sám tedy nic nezatajil a jeho jednání je třeba vnímat ve smyslu skutkového či právního omylu. Další skupina námitek směřovala k otázce náhrady škody. Tato jednak nebyla určena s přihlédnutím k potřebě postupovat vždy ve prospěch obviněného, když vzhledem ke stejnému dni, v němž smlouvy podepsal (byť tyto byly antedatovány) mělo být vycházeno z předpokladu, že prvotní sjednanou smlouvou, v níž ještě byly údaje uvedeny správně, byla ta, která byla uzavřena s Pojišťovnou České spořitelny, a jenž obviněnému poskytla následně nejvyšší plnění. Nebylo současně respektováno, že výslednou škodu představuje pojišťovnami vyplacené plnění, od nějž je odečteno to, co by obviněný inkasoval, pokud by hrubě nepravdivé či zkreslené údaje neuvedl. Z hlediska náhrady škody obviněný brojil též proti promlčení takového nároku. Konečně poslední série námitek směřovala proti neprovedení řady jím uvedených důkazů, které v řízení před soudy navrhoval.
21. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Jak ze shora uvedeného zákonného znění vyplývá, k naplnění základní skutkové podstaty podle §210 odst. 1 tr. zákoníku postačuje již pouhé uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů při procesu sjednávání pojistné smlouvy. Jak správně akcentovala státní zástupkyně ve svém vyjádření, k trestní odpovědnosti pachatele není nezbytné, aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu pojišťovny, na základě, kterého by poskytla pojistné plnění. Současně je na místě odlišovat jednání pachatele a povahu, resp. význam údajů, na kterých je jeho protiprávní jednání založeno. Zatímco u pasivní formy jednání v podobě zamlčení určitých informací je vyžadováno, aby šlo o skutečnosti pro smluvní vztah podstatné, aktivní tvrzení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů tuto podmínku nevyžaduje. Ve vztahu k obviněnému je zřejmé, že protiprávní povaha jeho jednání spočívala právě v zamlčení existence jiných pojistných smluv či žádostí na jejich uzavření. Aby takový údaj bylo možno považovat za podstatný, je třeba, aby jeho význam pro uzavření a existenci smluvního vztahu byl rozhodující, tedy mající zásadní vliv na obsah uzavírané smlouvy. Za takový je třeba označit především skutečnosti, při seznámení s nimiž by pojišťovna smlouvu neuzavřela vůbec či za jiných podmínek, které by pro pachatele byly méně příznivější, než ty, které založil svým protiprávním jednáním.
22. Je poměrně logické, že při uzavírání pojistného smluvního vztahu, jehož podstatou je budoucí existence nejistých okolností, se pojistitel snaží získat, co nejpodrobnější informace, které mu umožní nastavit mantinely smlouvy tak, aby případné riziko pojistnému plnění bylo kryto adekvátní obezřetností, která má odraz zejména v nastavení výše pravidelných plateb pojistného, anebo též vyloučení uzavření smluvního vztahu. Nelze tedy než akceptovat vyjádření příslušných pojišťoven, pakliže tyto označily existenci vícero pojistných smluv (ať již uzavřených či v procesu sjednávání) za skutečnost, která může podstatným způsobem zvýšit obezřetnost pojistitele, neboť daný postup pojištěnce může evokovat, že pojistnou událost s vysokou pravděpodobností očekává, či dokonce plánuje. Na této situaci pak nic nemění ani fakt, že některé subjekty na pojišťovacím trhu existenci vícero pojistných smluv akceptují, neboť se jedná výhradně o jejich vůli a projev obchodní strategie, kterou nelze vnucovat jiným pojišťovnám. Jestliže tedy poškozené kladly na informaci o existenci dalších pojistných smluv důraz, je třeba takovou skutečnost považovat za stěžejní a jakékoliv nepravdivé, neúplné, zkreslené či zamlčené údaje učiněné v tomto směru za spadající pod znak skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. Ostatně jak nalézací soud v bodě 39 odůvodnění svého rozsudku, tak státní zástupkyně na str. 4 vyjádření, shora uvedené závěry shrnuly též z hlediska dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího soudu a lze proto na ně toliko stručně odkázat.
23. Osoba pojistníka je pak odpovědna za pravdivé uvedení všech skutečností obsažených ve smlouvě, jakož i seznámení se s jejím obsahem, když daná povinnost vyplývá přímo ze zákonných ustanovení platných jak v době uzavření konkrétních smluv, tak v současnosti (srov. §14 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jakož i §2788 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Skutečnost, že tak osoba učinila, pak tato ostatně výslovně stvrzuje podpisem pojistných dokumentů, přičemž takový projev a z něj pramenící důsledky nelze jakkoliv omezovat názorem, že samotný návrh smlouvy a další materiály zpracovávala jiná osoba, ať již zaměstnanec pojišťovny či např. externí makléř (zde svědek J. V.), a to i za situace, že později byl pro obdobnou trestnou činnost sám stíhán. I s touto již dříve uplatněnou obhajobou obviněného se oba nižší soudy vypořádaly (zejména bod 7 odůvodnění rozsudku vrchního soudu; bod 41 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Lze proto uzavřít, že vzhledem k povinnosti obviněného seznámit se s obsahem dokumentů, které slouží k uzavření smluvního vztahu, uvedení v nich pouze pravdivých a úplných údajů, které druhá strana vyžaduje a stvrzení tohoto postupu svým podpisem, není možno akceptovat tvrzení obviněného, že jednal ve skutkovém či právním omylu vyvolaném jednáním svědka V. Obviněný si byl, resp. musel být vědom nejen smlouvy s IPB Pojišťovnou z roku 1997, ale zejména skutečnosti, že poměrně nestandardně uzavírá ve zcela krátkém časovém odstupu několik pojistných smluv stejného charakteru a nemohl tak k tomuto, při řádném seznámení s podepisovanými materiály, uvést negativní informaci. Naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu v základní rovině bylo řádně deklarováno, a to včetně obviněným popírané subjektivní stránky jeho jednání.
24. Také kvalifikační znak v podobě výše škody byl nižšími soudy dovozen zcela správně, když vzhledem k samotné povaze protiprávního jednání, spočívajícího v zamlčení takových podstatných skutečností, které by – dle vyjádření poškozených – vedly k neuzavření pojistných smluv, bylo na místě za škodu považovat veškerá obviněnému vyplacená pojistná plnění. Dále se nebylo možno ztotožnit ani s námitkou promlčení nároku poškozených, kterou obviněný rovněž uplatnil již v odvolacím řízení, a jíž (byť stručně) vrchní soud věnoval pozornost v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku. Na tomto místě je třeba připomenout, že z hlediska zákonné úpravy promlčení práva na náhradu škodu bylo respektováno z hlediska plynutí subjektivní, jakož i objektivní lhůty ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. K jeho aplikaci, zejména stran subjektivní lhůty, státní zástupkyně ve svém vyjádření správně poukázala nejen na podmínku kumulativního splnění vědomosti poškozeného o vzniku škody, jakož i o tom, kdo za tuto odpovídá, ale též na vymezení okamžiku, k němuž je možné takové obeznámení poškozeného vázat. Na jedné straně není možné vyžadovat, aby takový okamžik nastal na základě pouhého podezření o právně významné skutečnosti, na straně druhé pak není nezbytné dovozovat takové obeznámení až s ohledem na existenci meritorního rozhodnutí soudního orgánu. V souladu s tím bylo již dřívější judikaturou konstatováno, že ač je teprve pravomocným rozhodnutím v trestním řízení rozhodnuto o vině obžalovaného, neplatí automaticky, že dnem, kdy nabylo tohoto rozhodnutí právní moci, se poškozený dozvídá o tom, kdo za škodu odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu mu vzniklou odpovídá (blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011). Tato obeznámenost se tak typicky váže k okamžiku informovanosti poškozeného o osobě škůdce z matriálů pojících se k zahájení trestního stíhání obviněného. Nejinak tomu bylo v případě poškozených pojišťoven, u nichž lze za počátek běhu promlčecí lhůty považovat informaci, kterou dostaly o osobě konkrétního škůdce na základě zahájení trestního stíhání obviněného dne 20. 6. 2017.
25. Nejvyšší soud se následně nemohl ztotožnit ani s dalšími dovolacími námitkami obviněného, směřujícími jednak do zpochybnění společenské škodlivosti jeho jednání, a rovněž neprovedení jím navržených důkazů v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Nižší soudy na základě řádně provedeného dokazování shledaly a adekvátně odůvodnily existenci všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 tr. zákoníku. Kritérium společenské škodlivosti uplatňované skrze zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené byly uplatňovány jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Uvedené kritérium je tak třeba vnímat zejména v situacích, kdy v návaznosti na vymezení trestného činu jako protiprávního činu, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku) má dojít k odlišení méně závažného (škodlivého) jednání. To může zdánlivě naplňovat zákonný znak trestného činu, avšak pro jeho povahu a okolnosti případu je na místě vyslovit menší společenskou škodlivost a včlenit je tak do kategorie bagatelních případů, k jejichž řešení není třeba užití nástrojů trestního práva. V případě obviněného a jeho jednání, však vědomé zamlčení podstatných údajů při sjednávání pojistné smlouvy, rozsah takové činnosti a výše způsobené škody nemohou nikterak odůvodnit zásah, jehož se obviněný dovolává, když v jeho případě se jedná v podstatě o typickou ukázku běžně páchané trestné činnosti tohoto druhu.
26. Obviněný ve svém dovolání rovněž rozvedl poměrně širokou paletu důkazů, jejichž provedení se domáhal, a které považuje nižšími soudy za opomenuté. Předem je nutno uvést, že těchto návrhů si byl již nalézací soud plně vědom, když jejich výčet učinil obsahem svého rozhodnutí a vyložil, z jakých důvodů těmto nevyhověl (body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak ve svém rozsudku (bod 7) upozornil, že obviněný se již v rámci řádného opravného prostředku, ani u veřejného zasedání nedomáhal doplnění důkazní situace, z čehož bylo dovozeno, že považuje tuto za úplnou. Nejvyšší soud pak připomíná, že obecné soudy nejsou z hlediska procesu dokazování vázány návrhy procesních stran, když odpovědnost za rozsah dokazování nesou výhradně ony. Jako takové musí s ohledem na vývoj řízení vždy zvažovat, zda disponují dostatečnými poznatky, umožňujícími meritorní závěr ve věci, anebo se rozhodnou k jejich doplnění, ať již na základě vlastního uvážení či návrhu procesních stran. Pakliže na tyto návrhy nepřistoupí, musí svůj postup objasnit. Jak již bylo výše uvedeno, nalézací soud se materií obviněným navrženého doplnění důkazů zaobíral a nelze tak uzavřít, že by se mohlo jednat o opomenutý důkaz ve smyslu konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Pokud se týká shora uvedeného odůvodnění odvolacího soudu, pak sice je třeba upozornit, že obviněný ve svém odvolání problematiku neprovedených důkazů velmi stručně zmínil (bod 20 jeho odvolání na č. l. 1232), avšak v navazujícím veřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2019 již na svém návrhu nesetrval. Ostatně sám odvolací soud v rámci své činnosti doplnil důkazní situaci o listinné materiály (č. l. 1254), jejichž obsah ve svém rozhodnutí řádně rozvedl.
27. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, resp. náhradě škody. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
28. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
Soudce