ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.955.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 955/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání L. M., Z. W., R. L., J. F., L. W., P. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 59/2007 ze dne 11. 1. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání všech obviněných odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 14/2003 ze dne 4. 4. 2007 byli dovolatelé Z. W., R. L. a J. F. uznáni v bodech I/-III/ a L. M. pod body I/6, 9, 15, III/1, 2, 3, 6 vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., P. J. v bodech I/27, 29, 30, III/4, 5 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a L. W. v bodech III/1-5 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. spáchaným formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl Z. W., R. L. a J. F. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem, a tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků, resp. zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru silniční motorová doprava na dobu pěti roků, L. M. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, P. J. trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti roků a L. W. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce veřejného činitele po dobu pěti roků. Podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zák. byla zabrána finanční hotovost ve výši 294.100,- Kč uložená na depozitním účtu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pod položkou zapsanou v knize trestních depozit.
O odvolání všech šesti obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 3 To 59/2007 ze dne 11. 1. 2008 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění, jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody všichni shodně označili ten, který je obsažen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., R. L. pak kromě tohoto ještě ty, které jsou obsaženy v §265b odst. 1 písm. c), d) a k) tr. ř. Jelikož však tento dovolatel neuplatnil žádné konkrétní okolnosti vztahující se k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolací soud napadené rozhodnutí z hlediska tohoto důvodu nepřezkoumával.
V důvodech svého mimořádného opravného prostředku, který podali prostřednictvím stejného obhájce, L. M. a P. J. shodně uvedli, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení skutků, neboť listinné důkazy (např. tzv. stazky a jiné doklady týkající se jejich cest do zahraničí), které jsou obsaženy ve spise, dokazují v několika případech jejich nevinu. Soudy jim však nepřisoudily důvodnost a argumentovaly tím, že tyto důkazy mohly být vyrobeny cíleně. Tomu však brání to, že veškeré listiny byly zajištěny policií a založeny ve spise od počátku přípravného řízení a jejich prefabrikace je tedy vyloučena. Oni sami se o jejich existenci dozvěděli až při studiu spisu a nemohli je nijak ovlivnit. L. M. podotkl, že při odvolacím řízení bylo možno nabýt dojmu, že vrchní soud nebyl dostatečně seznámen s obsahem spisu a vycházel toliko ze snahy udržet rozsudek soudu prvního stupně. Své podání opřel rovněž o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008 ze dne 13. 2. 2008, které přiložil v jeho doplnění. P. J. dále rozvedl, že soudy např. konstatovaly, že celní deklarace jsou falešné, ale nevyžádaly si od příslušných celních orgánů „údajné“ deklarace, a tak odmítly v podstatě důkazy zajištěné z větší části policií, aniž by měly k dispozici srovnávací doklady, o něž by svá stanoviska mohly opřít. Pokud tedy důkazy bylo prokázáno, že se skutky nestaly, ani stát nemohly, nelze než hovořit o tom, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků. Požádali, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal jejich dovolání, napadená rozhodnutí obou soudů zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí dle §265l odst. 1 tr. ř. v jiném složení senátu.
Z. W. shrnul nejdříve argumentaci, kterou uplatňoval v rámci svého odvolání. Namítl, že ani ve stadiu řízení dovolacího nemůže vyloučit, že rozhodnutí obou soudů je založeno na mechanickém převzetí důkazní situace ohledně jednoho skutku a přenesení z toho vyvozených závěrů na skutky zbývající. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku uvedl, že tvrzení ohledně jednání dovolatele opírá o jeden skutek, který považuje za zcela zdokumentován odposlechnutými hovory či sms zprávami mezi obviněnými. Z toho pak dovozuje i spáchání všech zbývajících skutků. I v případě, že by však soud k některému z útoků daného trestného činu měl k dispozici tolik nepřímých důkazů, které by vytvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr, že tento útok spáchal dovolatel, nelze v žádném případě souhlasit s tím, že bylo prokázáno způsobení škody velkého rozsahu a že je oprávněno užití právní kvalifikace jako trestného činu dle §148 odst. 4 tr. zák. Rozsah před soudem prokázaných skutečností je přitom vystižen vyjádřením v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, že „skutečný rozsah dovozu zboží může být pouze odhadován“. Hodnocení důkazů je tak založeno na obecně možných předpokladech a účelových interpretacích jednotlivých nepřímých důkazů, z nichž při bližším prozkoumání je zřejmé, že nedokládají ani to, že se staly skutky, v nichž je spatřován trestný čin, natož to, že je spáchal konkrétní obžalovaný. Poukázal dále na to, že řízení předcházející meritornímu rozhodnutí trpí vadou v podobě nepřednesení obžaloby státním zástupcem za přítomnosti obviněných, nicméně toto pochybení odvolací soud vyhodnotil tak, že „nebylo natolik závažné, aby mohlo mít za následek zkrácení práva obžalovaných na obhajobu“. Pokud přitom odvolací soud takové pochybení připustil, měl jej vnímat ve prospěch obviněného a nikoliv jej bagatelizovat na pochybení bezvýznamné a pokud tak neučinil, jednal v rozporu s platným právem. Namítl dále, že z obsáhlého odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně se podává, že všechny skutky soud hodnotil nikoliv individuálně tak, aby s každým z nich korespondovaly příslušné důkazy, ale obecně s využitím důkazů, které by mohly svědčit o maximálně dvou prokázaných skutcích. Tato konstrukce je v rozporu s procesními postupy aplikována na všechny skutky. Další nedostatek spatřuje v tom, že v řízení nebyla zjišťována výše tvrzené škody odborným znaleckým zkoumáním, když tato byla zjištěna způsobem, který je mimo rámec trestního řízení. Nesouhlasí proto ani s právním posouzením svého trestného jednání dle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 4 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil podle §265k tr. ř. a postupem dle §265l tr.ř přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
R. L. ve svém dovolání uvedl, že odvolací soud odmítl pochybnosti obviněných o tom, zda zboží firmy působící v N. skutečně vlastnily a mohly jej rovněž jednak vůbec prodat a jednak prodat za stanovenou cenu uvedenou na fakturách, z nichž by bylo též vypočítáno clo a daň z přidané hodnoty (dále jen DPH). Dovolatel má však za to, že takové jednání není nelogické, neboť s vystavováním faktur s celními doklady přímo souvisí uplatňování vrácení odpočtu DPH. Bylo tedy zájmem německých firem, aby cena stanovená na fakturách byla co nejvyšší, aby mohly při exportu, resp. jeho deklaraci, uplatnit vrácení co nejvyššího DPH a poté mohly zboží prodat buď v rámci N. či ho případně za nižší cenu dodat komukoliv do České republiky či jinam. Tomuto postupu nasvědčují i falešná razítka vytištěná na celních dokladech, o nichž se odvolací soud vyjádřil tak, že je nadbytečné obsáhle prošetřovat, co bylo jejich důvodem. Dovolatel má však názor opačný a považuje prověření padělků razítek, stejně jako toho, zda a kým a v jakém rozsahu bylo vrácení odpočtu DPH uplatňováno, za nezbytné. Odvolací soud ve svém usnesení totiž pracuje s úvahou, že z přijatých faktur obvinění též žádali vrácení odpočtu DPH, ač to z žádných provedených důkazů nevyplývá a soud odmítá pochybnosti o skutkovém stavu věci pouze na základě svých domněnek. Vzhledem k tomu, že faktury a související celní doklady jsou základem pro stanovení rozsahu způsobené škody, jakož i prokázání dalších rozhodných skutečností, podle dovolatele nelze než trvat na tom, aby všechny dokumenty pořízené v rámci vyžádané právní pomoci z N. byly dodatečně prověřeny, a to zejména dokumenty týkajícími se uplatněných odpočtů DPH v předmětných případech údajného prodeje zboží. Vzhledem k těmto pochybnostem týkajícím se příslušných dokumentů, kdy mohly být ceny zboží důvodně nadhodnoceny, považuje dovolatel odborné stanovení cen zboží příslušným znalcem ve smyslu §105 tr. ř. za zásadní (srov. 7 Tdo 1245/2003). Nesouhlasí tedy s tím, že bylo v daném případě prokázáno způsobení škody velkého rozsahu, a tedy kvalifikace skutku jako trestného činu podle §148 odst. 4 tr. zák. Poukázal dále též na porušení svého práva na obhajobu, když v průběhu hlavního líčení dne 21. 2. 2005, kdy byla věc jeho a spoluobviněného W. spojena zpět ke společnému projednání s trestní věcí ostatních spoluobviněných (poté, co byla vyloučena k samostatnému řízení dne 8. 2. 2005), nebyla vůbec státním zástupcem přečtena obžaloba, která vymezuje předmět hlavního líčení. Ve dnech 8. a 10. 2. 2005 však mimo jiné došlo též k výslechům spoluobžalovaných, k nimž se dovolatel v rozporu s §214 tr. ř. a §215 tr. ř. nemohl bezprostředně vyjádřit a klást jim otázky. Soud je totiž povinen dotázat se po provedení každého důkazu obviněného, zda se chce k němu vyjádřit a tato zásada musí být dodržena zejména, pokud se jedná o důkazy, o něž soud opřel své rozhodnutí. Naopak, obhajobou navrhované svědky soud vyslechnout odmítl, ač §215 tr. ř. provedení takového důkazu umožňuje. Zmíněné ustanovení trestního řádu obviněnému zároveň zaručuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. právo vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Podle dovolatele nelze také akceptovat názor soudů ohledně zákonnosti, resp. nezákonnosti výslechu svědka JUDr. J., s tím, že rozsah prováděných úkonů byl minimální, když v této době došlo především k výslechu obviněných, kteří kromě M. výslech odmítli. Svědek JUDr. J. byl totiž v hlavním líčení vyslýchán jako svědek přesto, že dle §35 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Tento obhájce nemohl tedy řádně chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy obžalovaného ve smyslu §16 odst. 1 zák., o advokacii, když takové zájmy obžalovaného byly v rozporu s jeho zájmy osobními. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (nesprávně uvedeno „rozsudek“) zrušil a postupem dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
J. F. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že právní závěry obecných soudů v jeho věci jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem a vlastním obsahem provedených důkazů. Každý z 53. skutků, jimiž byl uznán vinným, měl být správně zcela samostatně předmětem dokazování, u každého z nich měla být vina jeho i spoluobviněných zcela nezpochybnitelně prokázána, což se však nestalo. Soud prvního stupně se místo toho výlučně zabýval prokázáním skutku uvedeným pod bodem III/6 a na základě něho dospěl ke zbylým rozsudečným tvrzením. Ostatní výroky o vině jsou pak založeny na subjektivním přesvědčení soudu nepodloženém důkazy. Z dalších částí rozsudku je patrné, že soud nerespektoval zásadu presumpce neviny zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř., což příkladmo podrobněji uvádí u skutku pod bodem III/4 z 28. 5. 2001, kdy soudy dovodily nepravdivost dokladů zajištěných na jeho pracovišti policií v době, kdy se již nacházel ve vazbě (takže je vyloučeno, aby je dovolatel zkreslil), poukazem na výpověď řidiče J., který se k trestné činnosti doznal, ačkoliv měl v té době pobývat ve Š. a ve F., což vyplývá i z tzv. stazky. Citovaná zásada by dále neměla soudu umožnit dospět k závěru, že „podobných dokladů mohl obžalovaný F. vyrobit celou řadu“ či že trestnou činnost mohl spáchat prostřednictvím jiných svých zaměstnanců, když takový závěr není vystavěn na žádném důkazu, žádný zaměstnanec k těmto okolnostem nebyl ani vyslechnut a ve spise o nich není žádná zmínka. Celkový rozsah jeho trestné činnosti vychází dle soudu z faktur k nákupu spotřební elektroniky u firmy H. a J.C.D., což je ale zpochybňováno obsahem dopisu Celního pátracího úřadu N. z 26. 6. 2001, v němž se konstatuje, že velká část přihlášek k vývozu je opatřena otisky falešných celních razítek, což vyvolává domněnku, že zboží nemuselo být vůbec přes hranice N. vyváženo, když na žádném německém celním dokladu není uvedeno, že by zboží mělo být převáženo jím jako dopravcem. Ani řádná deklarace zboží na německé celnici neprokazuje, že muselo být provezeno i českou celnicí. Soudy obou stupňů měly přitom možnost listiny, pokud jde o jejich původ, prověřit u státních orgánů, které je vydaly. V řízení tak dle jeho názoru nebylo bezpečně a jednoznačně prokázáno, že to byl dovolatel, kdo vytýkaných 53 skutků nepochybně spáchal a nebyl tedy vytvořen skutkový základ, který by mohl co do svého obsahu či rozsahu vést k adekvátním (jakýmkoliv) právním závěrům. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (nesprávně uvedeno „usnesení“) Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku jmenovaného soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 50 T 14/2003.
L. W. v odůvodnění svého podání uvedl, že nesprávné právní hodnocení skutku spatřuje v tom, že soud při svém rozhodování nebral v úvahu základní zásadu právního státu vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanových zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, jakož ani právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 36 Listiny. On jako celník byl vázán zákonem č. 13/1993 Sb., celní zákon, a podzákonnými přepisy. Jeho úkolem bylo kontrolovat zboží dle §115 písm. a) celního zákona a od tohoto způsobu kontroly se nebylo možné odchýlit. Kontrolu prováděl vždy dle dokladů, neboť nebyl důvod nařizovat jinou kontrolu. Celní úřad C. byl navíc tranzitní celnicí, neprováděl vyclení, toto a vyměření DPH prováděla příslušná vnitrostátní celnice, proto je dovolatel nestanovoval a nemohl je ovlivnit. V rozhodnutích soudů shledává dále také extrémní nesoulad mezi zjištěnými důkazy a jejich hodnocením, kdy soudy se neřídily zásadou in dubio pro reo. Jako příklad uvádí telefonní hovor zachycený na č. l. 1701, kdy dle dovolatele je tento jasným důkazem, že o ničem nevěděl, soud z něj naopak dovodil, že o všem věděl. Podobně soud hodnotil jeho vinu za skutky spáchané ve dnech, kdy prokazatelně nebyl na úseku dovozu. Vyšetřování tak nebylo vůbec zaměřeno na průběh celní kontroly a vyměření cla a DPH na vnitrostátní, konečné celnici a objasnění skutečností souvisejících. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí dle §265l odst. 1, 3 tr. ř.
K podaným dovoláním se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že podstata rozhodného skutkového děje se opírá o dostatečný důkazní podklad tak, jak je na č. l. 24 - 63 vyhotovení rozsudku nalézacího soudu rozveden. Ve všech 53 přisouzených případech nezákonného dovozu elektroniky v době od 19. 6. 2000 do 21. 6. 2001 byl způsob dosažení celního a daňového úniku zdokumentován množstvím důkazů, např. příslušnými písemnostmi, telefonním odposlechem, popř. sms zprávami i zajištěným zbožím. Přestože u převažující většiny případů se nepodařilo zrealizovat takto, popř. ještě dále konkretizovaný vyčerpávající rozsah důkazních možností, byla průkaznost jednotlivých skutků dostatečně transparentní tak, aby po stránce rozsahu a kvality rozhodného skutkového stavu věci z hlediska přisouzeného způsobu jeho právního posouzení obstála. Vzhledem ke způsobu jednání dovolatelů je přitom dle státní zástupkyně vyloučeno, aby zboží, které bylo ke zboží, jehož kamionová přeprava byla řádně objednána a které bylo přihlášeno k proclení, jen fakticky přiloženo, mohlo být dovolateli požadovaným způsobem zdokumentováno. Za důvodnou nelze považovat ani takovou jejich námitku, že podle jejich „účetní dokumentace“ bylo u nich zajištěné zboží zakoupeno až na území České republiky, a to od jejich vietnamských obchodních partnerů. Možnost úvahy o předstíraných obchodech na straně německého dodavatele spojených s fiktivním ziskem z prodeje neexistujícího zboží, by totiž z hlediska účetního a daňového zcela postrádaly na svém logickém opodstatnění. Takové důkazy měly sloužit pouze k zastření skutečného stavu věci tak, aby se v případě zadržení podezřelých osob mohly stát součástí zajištěných důkazních podkladů, a tedy tvrzení o jejich „autentičnosti“ nemůže být podporováno argumentem, že nemohly být vyrobeny dodatečně. K jejich námitce ohledně výše způsobeného škodlivého následku s tím, že jeho výpočet není podložen znaleckým dokazováním příslušné ekonomické odbornosti uvedla, že tato zpochybňuje kompetence celního úřadu k určení výše celního dluhu a výše DPH, jakož i znalecky posouzené úrovně cenových relací předmětného zboží plynoucí z účetních podkladů obchodních společností, které se na území České republiky staly jeho legálními odběrateli a jejichž účetnictví posloužilo jako podklad pro stanovení celní hodnoty a daňového základu pro výpočet DPH. K výtce dovolatele L. W. uvedla, že jeho jednáním, v důsledku něhož pomohl zajistit bezcelní přepravu zboží do ČR, tedy postaral se o to, aby při vstupu zboží na území ČR nebyla prováděna jeho evidence a tím se nemohlo stát předmětem vyměření příslušného cla a daňového zatížení jeho skutečného dovozce, bylo zcela vyloučeno uskutečnění celního dohledu a případné celní kontroly ve smyslu §47 odst. 1 celního zákona ve znění účinném v rozhodné době. Přitom i dovolatelem namítaný tranzitní režim místa výkonu jeho pravomoci mohl být aplikován jen pod celním dohledem od jednoho celního úřadu k druhému (§139 odst. 1 celního zákona), a tedy znemožnění výkonu celního dohledu nepochybně ovlivnilo způsobení celního a daňového úniku. Vzhledem ke svému vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř., §42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel obviněný v řízení obhájce mít, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Z tohoto pohledu nebylo tedy možné vyhodnotit jako důvodnou námitku dovolatelů ohledně výslechu svědka JUDr. J. (kterou toliko dovolatel R. L. podřadil pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c/ tr. ř.), který jako svědek vypovídal v hlavním líčení, když přitom byl na začátku trestního stíhání krátce obhájcem dovolatelů R. L. a Z. W. Dovolací soud takto konstatuje, že je pravda, že dle §35 odst. 3 tr. ř. nemůže být obhájcem advokát, který v něm mj. vypovídá jako svědek. Dle §21 odst. 2 zákona o advokacii, ale může povinnosti mlčenlivosti advokáta zprostit jeho klient. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni. V daném případě došlo k situaci, že JUDr. J. vykonával obhajobu obviněných R. L. a Z. W. pouze na samém počátku trestního řízení (21. 6.-29. 8. 2001) a poté již jejich obhajobu vykonávali jiní obhájci. Jako svědek pak vypovídal v hlavním líčení dne 23. 2. 2005 (č. l. 3130), kde byl dle §99 odst. 2 tr. ř. zproštěn oběma obviněnými povinnosti mlčenlivosti. Jako svědek takto vypovídal k okolnostem týkajícím se založení společnosti F., s. r. o., jakož i k autorství dopisu z 21. 8. 2001 adresovanému policejnímu vyšetřovateli, který šetřil předmětnou trestní věc. V dané věci je jisté, že v době svého výslechu v uvedeném hlavním líčení již JUDr. J. nevykonával obhajobu ani jednoho z jmenovaných dovolatelů a navíc takto vypovídal až poté, co byl jimi zproštěn mlčenlivosti dle §99 odst. 2 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, I. díl. 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, s. 255, dále i 5 Tz 19/1998). Navíc svědek J. vypovídal ke skutečnostem, které soud měl možnost zjistit i z dalších důkazů (např. výpovědi svědka K.) a při zjišťování skutkového děje se tedy mohl opřít nejen o tento jednotlivý důkaz, ale o celou řadu dalších, které s tímto jednotlivým důkazem korespondovaly. Totéž se týká obdobně i výpovědi JUDr. Š., který ovšem dovolatelem M. nebyl povinnosti mlčenlivosti zproštěn, a byl tak vyslýchán toliko k otázce autorství zmíněného dopisu z 21. 8. 2001. Dovolací soud má tak za to, že právo na obhajobu porušeno nebylo a dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zde dán není.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Dovolatelům v tomto smyslu nelze však přisvědčit ohledně námitky (jež opět jen dovolatel R. L. podřadil správně pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.), že po spojení věci R. L. a Z. W. s věcí ostatních obviněných nebyla znovu čtena státním zástupcem v hlavním líčení obžaloba, čímž mělo být zkráceno jejich právo na obhajobu a porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Dovolací soud se v této otázce shoduje s názorem soudu druhého stupně. Z protokolu na č. l. 3121 totiž plyne, že dle §219 odst. 3 tr. ř. po zahájení odročeného hlavního líčení dne 21. 2. 2005 došlo ke sdělení věci, pro kterou se hlavní líčení konalo, podstatného obsahu dosavadního jednání a vynesení usnesení o spojení věci jmenovaných dovolatelů, jež byla předtím dne 8. 12. 2004 vyloučena k samostatnému řízení (č. l. 3011). Oba dovolatelé na dotaz předsedy senátu odpověděli, že každý obdržel obžalobu a doplnili, že nebudou vypovídat (Z. W.), resp. že s ní nesouhlasí a vypovídat budou (R. L.). Oba byli předtím přitom předsedou senátu také poučeni ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. a §92 odst. 4 tr. ř. Dovolací soud takto připouští, že bylo vhodné, aby obžaloba státním zástupcem byla znovu v jejich přítomnosti přednesena (zvláště pak v případě, kdy by takový návrh učinili), nicméně z citovaného protokolu, jakož i reakcí samotných dovolatelů lze bezpečně dovodit, že oba od samého počátku věděli, z čeho jsou obviněni, v čem obžaloba spočívá a od samého počátku se jí mohli bránit. Jelikož byli i řádně poučeni, věděli, že mohou uvádět důkazy na svou obhajobu, činit návrhy na doplnění dokazování a podávat žádosti a opravné prostředky. Pokud tedy dovolatelé nesouhlasili s postupem soudu v hlavním líčení, mohli tento svůj nesouhlas jistě vyjádřit a s využitím příslušných zákonných možností žádat opětovné přednesení obžaloby přímo v hlavním líčení, jakož i provedení důkazů výslechy svědků a spoluobviněných, které byly provedeny během hlavního líčení dne 8. - 10. 2. 2005, což se však nestalo. Dovolací soud proto nemůže akceptovat argumentaci vedenou dovolateli v tomto směru, když z uvedeného nelze ani dovodit, že popsaným postupem soudu bylo jakkoliv zkráceno jejich právo na obhajobu.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z podaných dovolání je zjevné, že předmětem námitek všech dovolatelů je především vyslovení nesouhlasu s provedením a hodnocením důkazů a následnými skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů. Dovolatelé takto namítají, že jejich jednání bylo soudy shledáno trestným v celkem 53 případech, dle jejich mínění však nebyly samostatně ohledně každého z těchto skutků rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednotlivé důkazy, které by jejich vinu prokazovaly ani závěry, které z nich soudy ohledně každého skutku zvlášť dovodily. Jako příklad je možné uvést argumentaci některých dovolatelů, že jejich vina byla ohledně všech skutků dovozena zejména, resp. pouze na základě důkazů shromážděných ke skutku pod bodem III/6 uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně (ohledně něhož měly soudy k dispozici odposlech a záznam telekomunikačního provozu; shodnou námitku uplatnili dovolatelé J. F., L. W. a P. J. i ohledně skutku pod bodem III/4). Tuto argumentaci však dovolatelé uplatnili v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tedy zjevné, že tato nemohla být dovolacím soudem shledána jako relevantní, neboť zvolený dovolací důvod směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, nikoliv proti způsobu provedení a hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudy ve věci učiněným. V tomto směru je potřebné zdůraznit, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, o němž Nejvyšší soud rozhoduje již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Právní úprava totiž předpokládá, že v tomto řízení nebude dokazování prováděno vůbec anebo jen zcela výjimečně, ve značně omezeném rozsahu a zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání. Proto dovolací soud nemůže být oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud má však v posuzované věci ostatně zato, že takovému postupu soudů nelze nic vytknout, stejně jako nelze nic vytknout ani soudy zvolené (přijaté) právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se současně zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením, jak je některými dovolateli namítáno. V daném případě není proto relevantní ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008.
Obecně k námitkám dovolateli v tomto směru uplatněnými Nejvyšší soud konstatuje, že předmětem řízení v daném případě nebylo zjištění trestné činnosti spáchané protiprávním uplatňováním vrácení odpočtu DPH německými společnostmi, od nichž spotřební elektronika pocházela (jak to namítal dovolatel R. L.), ale jednání spočívající v utajovaných dovozech takového zboží do České republiky tak, že bylo přikládáno ke zboží dováženému řádně. V důsledku této skutečnosti předmětné zboží vůbec neprocházelo celní kontrolou a státu tak z něho nebylo placeno clo ani DPH. Všichni zúčastnění se navíc, jak ze skutkových zjištění plyne, jednání dopouštěli po delší dobu, věděli přesně, o jaký mechanismus se jedná, a správný je proto závěr soudů, že se jej dopustili v úmyslu přímém. Tento závěr soudů shledal Nejvyšší soud správným jak ohledně samotných odběratelů tohoto zboží (R. L. a Z. W.) a majitele společnosti zajišťující nákladní dopravu (J. F.), tak i u řidičů kamionů, kteří nepochybně věděli, že se na nelegálních dovozech podílí (P. J. a L. M.), a u dovolatele L. W., který jako celník na celním úřadu s ostatními jmenovanými spolupracoval a dovozy předmětného zboží bez příslušných celních kontrol takto aktivně umožňoval. Skutečnost, zda německé společnosti žádaly v N. vrácení daně či ne, na posouzení trestného jednání dovolatelů tak nemělo vliv. V tomto smyslu lze odkázat i na zjištění soudu opatřené v rámci dožádání příslušnými německými orgány, z něhož plyne, že P. B., který nákup elektroniky v N. zprostředkovával, byl tamními orgány posléze stíhán pro praní špinavých peněz. Rozhodné v posuzované věci bylo pro soudy proto zásadním shledání jednání obviněných a jeho následné posouzení. Pokud pak jde o námitky dovolatelů proti způsobu provádění dokazování soudem ve smyslu §214 tr. ř. a §215 tr. ř., nutno upozornit, že je pouze na uvážení soudu, zda povolí vzhledem k dosud opatřeným důkazům výslechy dalších svědků či provedení jiných důkazů, které strany navrhují, pokud také současně své stanovisko v tomto směru přiléhavě vysvětlí (jak se v předmětné věci i stalo). Z hlediska opatřených důkazů v daném trestním řízení je nutno odmítnout i námitku dovolatelů spočívající v tom, že nelegální dovoz předmětného zboží nebyl prokázán dostatečným listinným materiálem, když je logické, že pokud se jednalo o zboží dovážené nelegálně, takovýto materiál vedený dovolateli pochopitelně buď neexistoval nebo byl vyroben fiktivně. Lze tedy uzavřít, že v rámci předmětného řízení konaného před soudy byl příslušný skutkový děj popsaný podrobně a vyčerpávajícím způsobem v bodech I/ - III/ výroku o vině, přičemž zjištěný a popsaný skutkový děj byl soudy také adekvátně právně kvalifikován. Ohledně skutkových zjištění soudů nemá přitom dovolací soud pochyb, když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soud tato stanovil na základě řady zjevných a shledaných důkazů, které na sebe vzájemně navazují a existenci jednotlivých trestných činů u každého z dovolatelů jednoznačně dokládají.
Skutečností, kterou je takto (za daných okolností) dovolací soud povinen přezkoumávat, je pouze právní hodnocení skutkového stavu, které ale v daném případě taktéž nebylo shledáno vadným. Pokud jde o argument dovolatelů ohledně nedostatečného stanovení výše způsobené škody, jež byla posléze právě i kritériem pro právní hodnocení předmětné věci, nelze s ním souhlasit. To proto, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřetelně plyne (jeho strana 39), že cena dováženého zboží byla soudem zjišťována na základě stanovení výše celního dluhu Celním úřadem P. (který má postavení správce daně – viz §3 odst. 2 písm. a/, b/ celního zákona ve znění účinném do 30. 4. 2004) a znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí, zvláštní specializace elektronika a výpočetní technika. Ten ji stanovil ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. porovnáním s cenami, za něž se stejné zboží v době a místě jeho vydání (spáchání trestného činu) obvykle prodávalo. Námitky dovolatelů, že výše škody byla pouze neodborně stanovena soudy, příp. jinými orgány činnými v trestním řízení, tak nemůže obstát. Takto byla celková cena nelegálně převáženého zboží stanovena ve výši 24.879.075,- Kč. Soudy proto jednání dovolatelů nemohly ani kvalifikovat jinak než jako způsobení škody velkého rozsahu a takto aplikovat ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. a v tomto smyslu také rozhodovat o následně uložených trestech.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání L. M., Z. W., R. L., J. F., P. J. a L. W. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí potom již nerozhodoval o návrhu J. F. na odklad výkonu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka