ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.964.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 964/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného L. K., nar., podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 2/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 36/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 61 T 36/2011, byl obviněný L. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Těch se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
„ v přesně nezjištěné době mezi 22:00 hodin a 22:30 hodin dne 9. 6. 2011 v H., okr. K., v bytě č. bytového domu na ulici D. č., po předchozím krátkodobém konfliktu úmyslně usmrtil po předchozím dobrovolném pohlavním styku v obývacím pokoji bytu poškozenou M. V., nar., a to poté co, mu sdělila, že prozradí jejich občasný milenecký vztah, poškozenou po přesně nezjištěnou dobu až několika minut škrtil do doby, kdy si myslel, že je poškozená mrtvá, a poté, když odešel od těla poškozené, která začala po uvolnění dýchacích cest jevit známky života, se k ní vrátil, vzal si kuchyňský nůž o délce 30 cm, s čepelí délky 17 cm a šířky 4 cm, k tělu poškozené přiklekl a způsobil ji střední až značnou intenzitou nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy krku s přetnutím levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní žíly, průdušnice v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a přední části pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy poškozené od trupu se související masivní krevní ztrátou, kdy poškozená zemřela v důsledku s tím spojeného krvácivého šoku, přičemž obžalovaný po smrti poškozené se pokusil v bytě smazat své stopy na místech, kterých se měl dotýkat, včetně vražedného nože a z místa činu. Po smrti poškozené obžalovaný před svým odchodem odcizil stolní počítač značky D. I. N. majitele T. P., nar., druha zemřelé, který následně prodal v zastavárně B. V. v B., K., za částku 4.000,- Kč, které použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému Tomáši Pánkovi škodu ve výši 11.961,50 Kč.“
Za tyto trestné činy mu byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 1, odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým v rozsudku uvedeným poškozeným tam specifikované peněžní částky.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak krajský státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Zatímco odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné, z podnětu odvolání podaného státním zástupcem Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 2/2012, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že uznal obviněného L. K. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dvěma samostatnými skutky.
Těch se obviněný podle skutkových zjištění vrchního soudu dopustil tím, že:
„ 1) v přesně nezjištěné době mezi 22:00 hodin a 22:30 hodin dne 9. 6. 2011 v H., okr. K., v bytě č. bytového domu na ulici D. č., po předchozím krátkodobém verbálním konfliktu ohledně jejich dalšího vzájemného vztahu, kterému předcházel dobrovolný pohlavní styk, po krátké úvaze, úmyslně usmrtil v obývacím pokoji bytu poškozenou M. V., nar., a to poté, co mu sdělila, že prozradí jejich občasný milenecký vztah, kdy poškozenou nejprve udeřil přesně nezjištěným způsobem do obličeje, poté poškozenou po přesně nezjištěnou dobu až několika minut škrtil do doby, kdy si myslel, že je poškozená mrtvá, poškozená přitom protahované škrcení trvající až několik minut musela do doby, než upadla do bezvědomí, subjektivně vnímat jako značně trýznivé a poté, když odešel od těla poškozené, která začala po uvolnění dýchacích cest jevit známky života, se k ní vrátil, vzal si kuchyňský nůž o délce 30 cm, s čepelí délky 17 cm a šířky 4 cm, k tělu poškozené přiklekl a způsobil ji střední až značnou intenzitou nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy krku s přetnutím levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní žíly, průdušnice v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a přední části pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy poškozené od trupu se související masivní krevní ztrátou, kdy poškozená zemřela v důsledku s tím spojeného krvácivého šoku, přičemž obžalovaný po smrti poškozené se pokusil v bytě smazat své stopy na místech, kterých se měl dotýkat, včetně vražedného nože.
2) Po smrti poškozené obžalovaný před svým odchodem odcizil notebook značky D. I. N. majitele T. P., nar., druha zemřelé, který následně dne 13. 6. 2011 prodal v zastavárně B.V. v B., K. , za částku 4.000,- Kč, které použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému T. P. škodu ve výši 11.961,50 Kč.“
Za to byl obviněný byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým poškozeným, a sice T. P. ve výši 240.000,- Kč, I. V. ve výši 262.761,- Kč, K. V. ve výši 240.000,- Kč, A. V. ve výši 175.000,- Kč a konečně R. b. p., z. p., se sídlem S. O. ve výši 1.088,- Kč.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V odůvodnění svého dovolání obviněný uvádí, že první skutek byl soudem bez opory v provedeném dokazování rozdělen na dvě dílčí jednání, kdy první spočívá v napadení poškozené a jejím následném dlouhodobějším škrcení, které mělo za následek ztrátu vědomí, druhé spočívalo „ve faktickém oddělení hlavy od trupu“, přičemž toto slovní spojení považuje za zavádějící, nemající oporu v provedeném dokazování, neodpovídající objektivnímu popisu skutečných následků proříznutí měkkých tkání krku. Má za to, že provedeným dokazováním nebyly zjištěny skutečnosti, které by naplňovaly zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěrem soudů, že zločin vraždy měl být spáchán trýznivým způsobem, když ten byl zjištěn pouze u prvního ze dvou dílčích jednání tvořících zločin vraždy (škrcení) s tím, že podle jeho názoru nebyl zjištěn mimo veškerou pochybnost. U druhé části (řezné rány na krku) trýznivost z důkazů nelze vůbec zjistit, neboť vzhledem k předpokládanému stavu poruchy vědomí nebyla poškozená schopna subjektivně vnímat.
Dovolatel má dále za to, že v řízení před soudem dále nebylo prokázáno a ve skutkové větě popsáno, že by měl trestný čin vraždy spáchat zvlášť surovým způsobem ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Tvrdí, že jednání, kterým dojde k usmrcení jiné osoby, vždy nutně jistou míru surovosti vykazuje. Poukazuje v této souvislosti na ustálenou judikaturu, která za zvlášť surový způsob usmrcení považuje způsob spáchání doprovázený extrémně vysokou a výraznou brutalitou, vymykající se z rámce běžného usmrcení (např. ukopání, rozdupání hlavy oběti, zasazení většího počtu ran a poté škrcení, útok sekerou, při kterém byla téměř oddělena hlava od těla apod.), vykazující jistou míru zákeřnosti, naprosté bezohlednosti ze strany pachatele k poškozenému, kde je třeba přihlédnout k četnosti a intenzitě zasažených ran. S odkazem na to je přesvědčen, že jeho jednání nevykazovalo znaky extrémní surovosti. Hodnocení soudů v tomto ohledu považuje za příliš tvrdé. Dále brojí proti posouzení jeho jednání jako usmrcení s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, když podle něj na podkladě provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit jakoukoliv kratší či delší úvahu ve vztahu k provedenému jednání. Soudy ji dovodily vzhledem k časovému odstupu mezi škrcením (rdoušením) a dokonáním trestného činu. Upozornil přitom na odbornou literaturu, podle které je rozmysl nutno odlišit od afektu či jiných podobných stavů.
Dále se namítá, že skutečná pohnutka jeho jednání nebyla prokázána, a proto nelze hovořit ani o jakékoliv zavrženíhodné pohnutce jeho činu. Soud hovoří pouze o spáchání činu, který ovšem nelze zaměňovat s pohnutkou či motivem.
Dovolatel konečně shledává v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a z nich následně vyvozenými právními závěry.
Výrok o náhradě škody považuje také za vadný s tím, že je nepřezkoumatelný, neboť není v napadeném rozsudku nijak odůvodněn.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek podle §265k tr. řádu a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Má za to, že dovolací námitky jsou shodné s obhajobou obviněného, uplatněnou v předchozích stádiích trestního stíhání, zejména v řízení o odvolání. S těmito námitkami se podle jeho názoru vrchní soud v napadeném rozsudku (zejména na str. 15-17) pečlivě vypořádal a zdůvodnil, proč považuje znaky kvalifikované podstaty trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku za naplněné. Nejvyšší státní zástupce se s tímto zdůvodněním ztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání L. K. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud shledal, že některé z námitek uplatněných obviněným v dovolání, lze považovat za námitky právní, a tudíž spadající pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně z důvodů rozvedených níže je shledal zjevně neopodstatněné. Jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu totiž plně odpovídá zvolené právní kvalifikaci jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku.
V prvé řadě nelze dát dovolateli za pravdu, že by ve skutkové větě absentoval popis znaku spáchání činu zvlášť surovým způsobem . Skutková věta obsahuje přesný popis násilného mechanismu vedeného obviněným proti krku poškozené včetně relevantních kritérií jako jsou parametry užité zbraně, četnost a intenzita užitého násilí i jeho účinky na tělo poškozené („…vzal kuchyňský nůž o délce 30 cm s čepelí délky 17 cm a šířky 4 cm, ….a způsobil jí střední až značnou intenzitou nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy krku s přetnutím levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní žíly, průdušnice v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a přední části pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy poškozené od trupu…“)
Takto popsané násilí, které bylo prostředkem usmrcení poškozené, pak nepochybně naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j), tj. spáchání činu zvlášť surovým způsobem (viz argumentace vrchního soudu na str. 15 – 16 rozsudku, resp. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 14).
Bližší vymezení tohoto znaku skutkové podstaty není obsaženo přímo v trestním zákoníku, ale definuje jej konstantní judikatura. Ta vychází z toho (jak to případně zmiňuje i dovolání), že při hodnocení míry surovosti jednání pachatele je třeba mít na zřeteli, že každý útok na lidský život je ve své podstatě surový. Naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání činu proto vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Takový závěr bude možné učinit například u útoků s užitím zvlášť razantního násilí vedoucích k nápadnější devastaci těla oběti (sem spadá právě např. podříznutí hrdla, deformace lebky atp.), u útoků déletrvajících, zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran, jakož i u útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti (pachatel oběť nejdříve bodl nožem, poté ji rdousil a nakonec ji topil ve vaně - k tomu viz č. 1/1993 Sb. rozh. trest., srov. také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s 1476-1477). Pro naplnění tohoto znaku (na rozdíl od znaku spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem) přitom není relevantní, do jaké míry oběť surovost útoku vnímala. Ve vztahu ke shora uvedeným všeobecně respektovaným kritériím nutno vyzdvihnout, že obviněný poškozenou usmrtil dvěma násilnými mechanismy, přičemž druhý z nich zahrnoval 7 řezných ran nožem, které byly takové intenzity, že vedly k částečnému oddělení hlavy, jak je to patrné z fotodokumentace pitvy poškozené‚ viz č.l. 58-60 spisu.
Obdobně shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem závěr nižších soudů o naplnění dalšího, alternativního znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a sice, že čin byl spáchán zvlášť trýznivým způsobem .
V souladu s respektovanou judikaturou je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o prohlídce těla a jeho pitvě. Zvlášť trýznivý způsob spáchání činu může spočívat v působení těžce snesitelné bolesti po kratší dobu nebo naopak v dlouhodobém působení bolesti méně intenzivní. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ovšem, jako v posuzovaném případě, jde o jejich kombinaci (srov. č. 42/1994-I Sb. rozh. trest.). Vrchní soud dospěl k závěru o naplnění i tohoto znaku po provedení doplňujícího výslechu znalce MUDr. Dobiáše ve veřejném zasedání (viz č.l. 786-787), přičemž jej správně dovodil u první části jednání obviněného nazývané rozsudkem v souladu s doznáním obviněného škrcením (správně rdoušení) poškozené, které na rozdíl od druhé částí útoku (řezání do krku) poškozená zcela jistě vnímala jako značně trýznivé. Přihlédl přitom k závěrům zmíněného posudku, podle něhož rdoušení nebylo maximálně účinné pro nedostatečnou intenzitu či nesprávné přiložení rukou, takže trvalo nejméně desítky vteřin, než poškozená ztratila vědomí. Došlo ke kombinaci fyzických a především vystupňovaných psychických útrap oběti, kdy poškozená musela pociťovat extrémní strach o svůj život včetně vědomí bezmoci vzhledem k fyzické převaze útočníka.
Dovolatel napadal i právní závěr soudů v tom směru, že měl spáchat čin s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestní zákoník nově vymezil v případě trestného činu vraždy tři kvalitativně odlišné formy úmyslu předcházejícího spáchání činu. V případě §140 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel činu dopouští pod vlivem okamžitého rozhodnutí (náhlého hnutí mysli), které bezprostředně předchází spáchání činu. Kvalifikovanější formou úmyslu je pak jeho provedení s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Na rozdíl od okamžitého rozhodnutí v odst. 1 zde pachatel, byť třeba jen na krátkou chvíli, zváží aspekty stěžejní pro spáchání činu (např. volbu útočného nástroje, místo cílení útoku atp.), byť nejde o rozvahu detailní, plánovitou. Nejvyšší mírou racionality je pak charakterizováno předchozí uvážení projevující se plánováním činu, výběrem prostředku, místa a doby realizace, které by zaručovaly úspěšnost činu a zpravidla i snižovaly šanci na odhalení pachatele. Bude pro ně typický větší časový odstup od činu než v případě rozmyslu. Podle skutkových zjištění nižších soudů obviněný poté, co poškozená k jeho překvapení začala jevit známky života, se rozhodl opětovně na ni zaútočit a definitivně ji zbavit života, k čemuž zvolil maximálně účinný prostředek i způsob útoku (útok masivním nožem na krk).
Soudy taktéž opodstatněně dovodily spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku , když ta byla v řízení dostatečně prokázána (viz str. 16 rozsudku odvolacího soudu, resp. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný se rozhodl přistoupit k usmrcení poškozené, aby se tak vyhnul komplikacím v osobním životě, kterým by musel čelit v případě zveřejnění jejich milostného poměru. Nepokusil se přitom s poškozenou jakkoli dohodnout a ihned volil krajní řešení ve formě její likvidace. Z toho lze dovozovat, že jeho čin byl ovlivněn pohrdáním hodnotou lidského života, bezcitností a sobectvím, tedy rysy charakteristickými pro zákonný znak zavrženíhodné pohnutky.
Co se týče tvrzení dovolatele o nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě škody pro údajnou nedostatečnost jeho odůvodnění, který by mohl představovat jiné nesprávně hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit. Vrchní soud tento výrok (viz str. 21 rozsudku) adekvátně odůvodnil, čímž tak napravil přehnaně stručné odůvodnění tohoto výroku krajským soudem.
Další námitky dovolatele již měly charakter námitek ryze skutkových , které se mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela výjimečně a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 2110/07).
Obviněný existenci takového nesouladu dovozoval na podkladě své vlastní interpretace provedených důkazů, když v podstatě setrvával na tvrzeních prezentovaných v rámci uplatněné obhajoby, s nimiž se však Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně a především pak Vrchní soud v Olomouci přesvědčivým způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud se s jejich argumentací zcela ztotožnil a tvrzený extrémní nesoulad v posuzovaném případě neshledal, když právní závěry vrchního soudu ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud konstatoval, že rozdělení skutku ad 1) (vraždy) na dvě dílčí jednání má oporu v provedených důkazech, v částečném doznání obviněného, ale zejména pak ve výpovědích svědků K. V., S. V. a M. K., jimž korespondovaly i závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Stejně tak kvalifikace jednání obviněného jako usmrcení spáchaného s rozmyslem má podklad v provedených důkazech. Obviněný své výpovědi v průběhu trestního stíhání účelově přizpůsoboval vývoji důkazní situace, v prvé výpovědi dokonce popisoval smrt poškozené jako důsledek její sebevraždy, ale sám posléze připustil, že k řezání krku nožem přistoupil až poté, co poškozená, o níž se domníval, že je mrtvá, začala jevit známky života (viz výpovědi shora uvedených svědků, jimž v průběhu eskorty svůj čin popsal). Z toho nižší soudy důvodně dovodily časový předěl mezi oběma útoky. Obviněný začal zahlazovat stopy činu již po prvé části útoku (rdoušení), k účinnějšímu mechanismu usmrcení (řezání nožem) přistoupil po určitém, byť kratším, časovém odstupu, když zjistil, že poškozená není mrtvá (str. 14, 15 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, poslední odstavec na str. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného L. K. jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu.).
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr