ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.996.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 996/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. S. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 180/2008 ze dne 15. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 216/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 1 T 216/2007 ze dne 20. 12. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by jej ve stanovené lhůtě nevykonal, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
O odvolání Ing. S. B. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 23 To 180/2008 ze dne 15. 4. 2008, a to tak, že napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu (per analogiam) zrušil v celém rozsahu a podle §223a odst. 1 tr. ř. (per analogiam) za podmínek §309 odst. 1 tr. ř. mezi obžalovaným Ing. S. B. a poškozeným státním podnikem V. l. a s. ČR, zast. Ing. J. V., schválil dohodu o narovnání sjednanou dne 3. 12. 2007, jíž se obžalovaný zavázal nahradit poškozenému subjektu škodu způsobenou mu poškozením osobního automobilu tov. zn. ŠKODA OCTAVIA 1,9 TDi. Z peněžní částky 50.000,- Kč poukázané obžalovaným na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích a určené jím pro obecně prospěšné účely bylo 25.000,- Kč poukázáno Nemocnici České Budějovice a.s., a 25.000,- Kč Českému státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou dle zákona č. 209/1997 Sb. (§312 odst. 2 tr. ř.). Trestní stíhání obžalovaného pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož popis byl podrobně uveden ve výroku, podle §311 odst. 1 tr. ř. zastavil.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. S. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o narovnání, a to ani po formální, ani po materiální stránce. Podle jejího názoru vylučuje schválení narovnání samotná povaha trestné činnosti, kdy obviněný se dopustil trestného činu zařazeného mezi trestné činy obecně nebezpečné, s nimiž často bývá spojeno nebezpečí ohrožující život a zdraví více lidí nebo cizí majetek ve velkém rozsahu. Pro tyto činy je zpravidla charakteristický velký rozsah nebezpečí a vzhledem k tomu trestní zákon sankcionuje již pouhé ohrožení chráněného zájmu, takže k dokonání postačuje pouze vyvolání reálného nebezpečí. Podle jejího názoru byl spáchaným trestným činem v zásadní míře dotčen veřejný zájem, nikoli zájem soukromý, přičemž intenzita zásahu směřovala vůči tomuto veřejnému zájmu tak zásadně, že i pokud by se obviněný dopustil uvedeného deliktu s právní kvalifikací jen v základní skutkové podstatě, bylo by rozhodnutí o narovnání vyloučeno absolutně. Obviněný svým jednáním způsobil škodu (čímž ohrozil soukromý zájem) a tato skutečnost byla okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 4 Tz 156/2003 přitom plyne, že pokud dojde ke spáchání trestné činnosti, při níž nebyl nikdo poškozen, nelze institut narovnání užít, protože zde není osoba poškozeného, která by jednak s narovnáním vyslovila souhlas a jednak od obviněného převzala příslušné odškodnění, byť by ostatní podmínky splněny byly. Pokud by však byly akceptovány úvahy krajského soudu, došlo by k situaci, že zatímco u méně závažného trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. by narovnání nepřicházelo v úvahu, u závažnějšího trestného činu podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. by narovnání bylo možné právě proto, že zde přistupuje určitý škodlivý následek. Dle názoru dovolatelky ani dohodu o náhradě škody z 3. 12. 2007 uzavřenou mezi obviněným a V. l. a s. ČR, s.p., zastoupené Ing. J. V., nelze považovat za dohodu mezi obviněným a poškozeným, v jejímž důsledku by bylo možné postupovat zmíněným odklonem. V bodě III. totiž citovaná dohoda obsahuje závazek obviněného uhradit poškozenému veškerou škodu na předmětném automobilu, která nebude uhrazena pojišťovnou z titulu pojistné události, a to ve výši, která bude následně vyčíslena. Poškozený se v ní rovněž zavázal, že po vyčíslení celkové škody zpracuje splátkový kalendář, který bude plnit a dodržovat, a to pod sankcí ztráty výhody splátek, když podkladem pro vyčíslení škody mělo být oznámení o poskytnutí pojistného plnění centrem likvidace pojistných událostí. Podle ní tedy z toho vyplývá, že rozsah způsobené škody nebyl řádně objasněn. Dalším předpokladem schválení narovnání je uhrazení škody v celém rozsahu, resp. učinění opatření k tomu, aby škoda byla uhrazena v celém rozsahu. U rozhodnutí o narovnání nepostačuje pouhé uzavření dohody o náhradě škody. V daném případě se též poškozený nevyjádřil k tomu, komu má být určena částka složená obviněným na účet soudu a určená k obecně prospěšným účelům. Zmínila také, že soud prvního stupně neakceptoval ani postup podle §307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť i přes splnění formálních podmínek shledal, že takové rozhodnutí nelze považovat za postačující, přičemž účinky spojené s narovnáním jsou pro obviněného daleko příznivější, než u podmíněného zastavení trestního stíhání. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i obviněný Ing. S. B.. Ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že by v jeho případě nebyly splněny všechny podmínky, které zákon vyžaduje k tomu, aby soud odvolací mohl rozhodnout o schválení narovnání, když ani zákonodárce nestanovil, že by se tento institut měl vztahovat pouze na vybrané trestné činy. Všechny podmínky uvedené v §309 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. byly splněny, když obviněný se v plném rozsahu k činu doznal, učinil potřebné kroky k úhradě způsobené škody (30. 4. 2008 škodu v plné výši uhradil) a na účet soudu zaslal částku 50.000,- Kč s tím, že po dohodě s poškozeným bylo 50% této částky složen na účet Nemocnice České Budějovice pro účely onkologického oddělení. Již před soudem prvního stupně navrhoval postup podle obou variant, tedy podle §307 tr. ř. pro podmíněné zastavení trestního stíhání a podle §309 tř. ř. pro narovnání. Ačkoliv podmínky podle obou ustanovení byly splněny a oba postupy doporučoval i poškozený, soud prvého stupně jeho návrh neakceptoval. Toto akceptoval až soud odvolací, když podotkl, že řada odvolacích soudů běžně i v rámci odvolacího řízení postup podle §307 tr. ř. a §309 tr. ř. volí. Zákonodárce totiž nezakazuje, aby podle těchto ustanovení rozhodl i odvolací soud. Zdůraznil, že se u něj jedná o první pochybení v životě, řádně se k němu postavil, uhradil veškerou škodu, nikdy nebyl soudně trestán, v místě bydliště nebylo k jeho chování zjištěno žádných negativních poznatků, ani v kartě řidiče neměl dosud žádné záznamy. Ihned po spáchání činu se navíc vzdal své funkce a šel pracovat jako řadový asistent na vysokou školu, kde má podstatně nižší plat. Má tedy za to, že vzhledem k tomu, co bylo řečeno, je u něj nárok na schválení narovnání dán, když to byl právě i krajský státní zástupce, který sám narovnání místo podmíněného zastavení trestního stíhání doporučoval. S ohledem na tyto skutečnosti a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 505/2003 navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy v konkrétním případě namítána nesprávnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ve formě schválení narovnání podle §309 a násl. tr. ř.
Z hlediska popisu skutku a rozhodnutí soudu o schválení narovnání a následném zastavení trestního stíhání, které je obsaženo v příslušných výrocích rozsudku soudu druhého stupně, dovolatelka v dané věci právně relevantně namítla, že vzhledem k závažnosti jednání dovolatele a nebezpečnosti a charakteru trestného činu, bylo takové rozhodnutí odvolacího soudu zcela nesprávné, neboť nebyly splněny potřebné podmínky, které k takovému postupu zákon předepisuje. Takto vznesené námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
Z popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v tom, že způsobil dopravní nehodu a škodu na vozidle svého zaměstnavatele, V. l. a s., d. H. P., s.p., a to poté, co dne 24. 10. 2007 v dopoledních hodinách požil alkohol. Uvedenou dopravní nehodou došlo ke škodě na předmětném vozidle, které bylo havarijně pojištěno. Ze spisového materiálu plyne, že obviněný od počátku svůj skutek zcela doznával (viz protokol o výslechu podezřelého z 26. 10. 2007, č. l. 3), litoval jej a jakmile to bylo možné, činil kroky k nápravě způsobené škody (viz odpor z 28. 11. 2007). V dohodě o náhradě škody z 3. 12. 2007 (č. l. 28) se pak zavázal, že uhradí poškozenému veškerou škodu na vozidle, bez ohledu na jeho pojištění, a to ve výši, která následně bude vyčíslena. Přesná výše náhrady škody, k níž se obviněný zavázal, nebyla sice od počátku zcela jasná, je však evidentní, že její určení nebylo možné z objektivních důvodů, když sám poškozený její výši v okamžiku sepsání dohody neznal a lze tak mít za to, že učinil všechny potřebné úkony k její úhradě. Jakmile byla pak její výše stanovena přesně, uhradil obviněný částku v plné výši (doklad č. l. 82). Takto uhradil i příslušnou částku určenou jednak na pomoc obětem trestné činnosti, jednak na obecně prospěšné účely.
Dovolací soud konstatuje, že v dané věci je pro daný postup důležitou skutečností charakter osoby obviněného, jakož i postoj poškozeného, stejně tak ovšem i povaha a závažnost spáchaného činu a míra jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem. Přitom je zjevné, že obviněný zastával funkci ředitele divize poškozené společnosti, kam byl přijat mj. i pro své morální a velmi dobré osobnostní kvality, po poměrně dlouhou dobu, když svou práci vykonával velmi dobře a příkladným způsobem řešil i nejnáročnější úkoly. Sám poškozený, bývalý zaměstnavatel obviněného, jej v trestním řízení hodnotil od začátku zcela pozitivně a spáchaný čin považoval za naprosto mimořádný exces obviněného z jinak řádného života. Je nepochybné, že v dané věci se jedná o spořádaného občana, který žil a i v současné době žije řádným a slušným životem, své (v předmětné věci) jednání sám odsuzuje a lituje ho. Vzhledem k těmto skutečnostem také od samého počátku vyjadřoval poškozený svůj jednoznačný souhlas s vyřešením daného případu ve smyslu buď podmíněného zastavení trestního stíhání dle §307 tr. ř. nebo narovnání dle §309 tr. ř. (viz vyjádření zmocněnce poškozeného č. l. 31 a udělení souhlasu s postupem podle §309 tr. ř. na č. l. 59). Obviněný také ze svého jednání vyvodil důsledky v tom smyslu, že se sám vzdal funkce ředitele a v současnosti působí jako řadový asistent na vysoké škole. Jisté pochybení odvolacího soudu lze nalézt pouze v tom, že v důvodech svého (citovaného) rozhodnutí odpovídajícím způsobem nevysvětlil, proč považuje zmíněný způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a takto k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, když naopak poněkud nepřiléhavě uvedl, že v případě obviněného šlo v uvedeném směru o „selhání poměrně závažného charakteru“, přičemž se z pohledu argumentace, která jej vedla k přijetí zmíněného rozhodnutí soustředil především na jeho osobu. Přes uvedené, je však z učiněných skutkových zjištění zjevné, že daný čin neměl žádné negativní následky pro okolí, nebyla jím způsobena škoda na žádné jiné věci, než na voze, s nímž obviněný havaroval, hladina alkoholu v jeho krvi v kritické době nepatrně přesahovala hranici jedné promile, když nelze ani přehlédnout, že v evidenční kartě řidiče nemá záznamu a popsaného jednání se dopustil i v důsledku okamžité a výrazné pracovní zátěže (stresu). Souhrn těchto skutečností potom umožňuje dospět i dovolacímu soudu k závěru, že v posuzované věci byl způsob jejího vyřízení odvolacím soudem úměrný i vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu i k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem tak, aby bylo nezbytné na obviněného působit uložením trestu. Takto nelze s dovolatelkou souhlasit v rámci její (právně relevantní) námitky, že by daným trestným činem byl dotčen veřejný zájem tak zásadně, že by bylo nezbytně nutné na obviněného působit uložením některého z trestů stanovených v trestním zákoně. Z uvedeného je naopak zjevné, že předmětný trestný čin měl především negativní důsledky na osobu obviněného, jeho soukromý život, pracovní kariéru, jakož i to, že obviněný si z předmětné události vzal ponaučení především ke své osobě. S ohledem na řečené je tak dovolací soud přesvědčen, že především k charakteru osobnosti obviněného, jeho celkovému postoji k danému trestnému činu, jakož i postoji poškozeného, který s takovým postupem od počátku řízení souhlasil, bylo schválením narovnání a následným zastavením trestního stíhání účelu trestního řízení dosaženo již samotným projednáním věci před soudem a to i s ohledem na jíž popsané důvody, které i dovolací soud vedly k závěrům o závažností spáchaného činu a k míře, jakou jím byl dotčen veřejný zájem, když takto doplnil v uvedeném směru absentující vysvětlení odvolacího soudu a když takto své závěry dovodil z nepochybně učiněných (ustálených) skutkových zjištění. Předmětný způsob vyřízení věci pak je možné takto považovat za dostačující s tím, že vzhledem k okolnostem případu, tak jak byly zjištěny, není nutné ukládat trest z hlediska ustanovení §27 tr. zák.
Pokud se pak týká otázky, zda takový postup mohl být učiněn v odvolacím řízení, odkazuje dovolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 505/2003 ze dne 25. 6. 2003, dle kterého může být o narovnání a zastavení trestního stíhání rozhodnuto i v řízení o odvolání. S tímto názorem se dovolací soud shoduje, a to i vzhledem ke znění §265a odst. 2 písm. g) tr. ř., podle něhož může být dovoláním napadeno i usnesení o schválení narovnání. Pokud by pak byl akceptován názor, že takové usnesení by nemohlo být vydáno v řízení odvolacím, má Nejvyšší soud za to, že by citované ustanovení postrádalo smyslu. Správnou shledává pak i úvahu, že jestliže zákon připouští v odvolacím řízení ve smyslu §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnout o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř., není žádného důvodu, proč by v odvolacím řízení nemohlo být analogicky postupováno a rozhodováno i dle §223a tr. ř. To proto, že dle §223 odst. 2 tr. ř. platí, že soud může zastavit trestní stíhání, jestliže je zde některá z okolností uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. Jde obecně o případy, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že účelu trestního řízení bude dosaženo i bez potrestání obviněného, a to vzhledem k důvodům v citovaném ustanovení uvedeným. Jako nejvíce podobný, a proto analogicky použitelný i pro možnost rozhodnout formou odklonů v odvolacím řízení, shledává konkrétně důvod dle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., podle něhož může být trestní stíhání zastaveno, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Dovolací soud má tak za to, že rozhodnutí spočívající v užití ustanovení o tzv. odklonech je obdobného rázu, když při splnění všech stanovených podmínek lze rozhodnout, že účelu trestního řízení bude dosaženo i bez řádného potrestání obviněného, přičemž jeho trestní stíhání bude podmíněně zastaveno či bude schválena dohoda o narovnání. V každém z těchto případů jde o situace veskrze výjimečné, kdy obviněný svého činu lituje, jeho spáchání dozná či prohlásí, že skutek spáchal a jedná tak, aby jeho následky co nejdříve odčinil. Takovýto názor je pak nutno pokládat za správný a logický i vzhledem k zásadě procesní ekonomie obsažené v §2 odst. 4 tr. ř., dle níž mají orgány činné v trestním řízení projednávat trestné činy co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod s tím, že do těchto lze zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.
S dovolatelkou lze pak souhlasit (a to i s přihlédnutím k rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 156/2003) v tom, že institutu narovnání je možné použít výlučně v případech, kdy je trestným činem způsobena škoda konkrétní osobě, která pak také s tímto postupem může vyslovit souhlas a převzít od obviněného uhrazené odškodnění. Pokud pak dovolatelka polemizuje s tím, že by uvedeného institutu nemohlo být použito v řízení o daném trestném činu spáchaném v základní skutkové podstatě, v tomto jí lze přisvědčit. Dovolací soud má však za to, že pokud jsou všechny podmínky stanovené zákonem splněny, není důvod, a to i vzhledem k citované zásadě procesní ekonomie, aby takový postup soudy nevyužívaly, ačkoliv se jedná o závažnější formu spáchaného trestného činu vyjádřenou v příslušné (kvalifikované) skutkové podstatě.
Dovolatelku pouze nutno upozornit, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 tr. zák. není zařazen v hlavě čtvrté mezi činy obecně nebezpečnými, nýbrž v hlavě páté, mezi činy hrubě narušujícími občanské soužití. Jejich znakem je provedení zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od obecného nebezpečí ve smyslu §179 a 180 tr. zák. se vedle rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1200). K otázce způsobené škody (a její úhrady), lze potom namístě stručně zopakovat, že jednak obviněný zjištěnou škodu uhradil, když předtím podnikl všechny potřebné (myslitelné) úkony k její úhradě směřující.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka