ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.28.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 28/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2001 stížnost obžalovaného R. N., roz. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č. j. 6 To 3/01-1681, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/99, a podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 42 T 16/99-1573, byl obžalovaný R. N. odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a vícenásobný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obžalovaného proti tomuto rozsudku měl projednat Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání nařízeném na 5. 1. 2001, které však muselo být v důsledku nemoci obhájce obžalovaného odročeno.
Krátce před tímto termínem veřejného zasedání (3.1. 2001) došla Vrchnímu soudu v Praze žádost obžalovaného R. N. o propuštění z vazby, která byla usnesením jmenovaného soudu ze dne 17. 1. 2001, č. j. 6 To 3/01-1681, podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta. Vrchní soud nepovažoval za dostatečné nahrazení vazby obžalovaného ani jeho písemným slibem podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., ani nabídkou záruky A.P. a D. Z. za jeho další chování (§73 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný R. N. v zákonné lhůtě stížnost.
Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle §147 odst. 1 tr. ř., a učinil v uvedeném směru následující závěry.
Rozhodnutí podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby je rozhodnutím (usnesením) o vazbě podle §74 tr. ř., proti kterému je podle §71 odst. 4 tr. ř. zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu (státního zástupce) jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku - pokud vrchní soud podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně (instance).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, o vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samé nesouvisela, ale jde vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, event. uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím (často v tom samém zasedání, v němž rozhodne též o podaném odvolání). Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení, jímž v posuzované věci rozhodl odvolací soud podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalovaného R. N. o propuštění z vazby (včetně odmítnutí jejích surogátů podle §73 odst. 1 písm. a/, b/ tr. ř.), je rozhodnutím soudu druhého stupně (instance), proti němuž podle §141 odst. 2 tr. ř. a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější otázce, tj. otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících (např. o vazbě).
Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 cit. Úmluvy podle něhož "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody", je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když tomu tak zpravidla je (§74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří již vzpomenuté ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek §275 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum důvodů existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v §72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje v řízení z podnětu obviněného (§72 odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v souvislosti s rozhodováním podle §71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby. Přezkoumání důvodu vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.
I když tedy Vrchní soud v Praze v poučení o opravném prostředku proti svému usnesení podle §72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalovaného R. N. o propuštění z vazby (resp. nepřijetí jejích surogátů podle §73 odst. 1 písm. a/, b/tr. ř.) nesprávně uvedl, že je proti němu přípustná stížnost, jde ve skutečnosti o usnesení soudu druhé instance,proti němuž platný trestní řád v žádném případě stížnost nepřipouští. Pokud proto obžalovaný R. N. proti tomuto usnesení stížnost podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že ji bez meritorního přezkoumání věci (§147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 21. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner