ECLI:CZ:NS:2011:3.TZ.12.2011.1
sp. zn. 3 Tz 12/2011 -23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 2. 1993, v neprospěch obviněného J. P.
Napadené usnesení se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. P. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 1955 u svého útvaru v Š. odmítl nastoupit do dozorčí služby s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne, aby v sobotu pracoval. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Dále mu byla podle §43 tr. zák. z roku 1950 vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 téhož zákona na tři roky. Byla mu též uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 4. 3. 1955.
Obviněný J. P. požádal přípisem ze dne 26. 7. 1990 o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Jeho žádost byla usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 11. 1990, sp. zn. 3 Rtv 77/90, zamítnuta s odůvodněním, že nejde o věc, na kterou se zák. č. 119/1990 Sb. vztahuje. Ke stížnosti obviněného J. P. bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 3. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 7/91, tak, že dle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř., se zřetelem k §17 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., se napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 11. 1990, sp. zn. 3 Rtv 77/90, zrušuje a bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Ve veřejném zasedání konaném dne 17. 10. 1991 bylo bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně vydáno usnesení pod sp. zn. 3 Rtv 77/90, jímž byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušen ve výroku o trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 11. 1991.
Následně rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 77/90, tak, že J. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle čl. V. z důvodů části II. čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 11. 2. 1955 u svého útvaru v Š. odmítl nastoupit do dozorčí služby s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne, aby v sobotu pracoval, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Jelikož po zákonném poučení požádal obviněný prostřednictvím svého obhájce o pokračování v řízení nařídil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně hlavní líčení na den 4. 6. 1992, ve kterém rozhodl rozsudkem, sp. zn. 3 Rtv 77/90, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, kterým byl J. P. odsouzen za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, z důvodů §227 tr. ř. trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 6. 1992.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve vztahu k ust. §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. P.
Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že v posuzovaném případě se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný J. P. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. (přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl), případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehablitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §270 odst. 1 tr. zák. bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že obviněný žil řádným občanským životem a pokud byl soudně trestán, bylo to v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1955 za trestný čin.
Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. P. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně sice v rámci rehabilitačního řízení dospěl k závěru, že výroky o vině a trestu v původním odsuzujícím rozsudku býv. nižšího vojenského soudu nemohou obstát a tyto zrušil, poté ale ve věci obviněného bez dalšího aplikoval aboliční část rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného zastavil. Toto rozhodnutí býv. vojenského obvodového soudu, aplikující vyhlášenou amnestii prezidenta republiky na osobu obviněného, je ale v důsledku výše vyslovených závěrů Ústavního soudu třeba označit za porušující zákon v neprospěch obviněného. V případě správného postupu mělo být po nabytí právní moci zrušujícího usnesení ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, ve smyslu §15 odst. 1 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, nařízeno ve věci hlavní líčení a obviněný měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tudíž neměl v analogickém smyslu §368 tr. ř. k aplikaci amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 přistoupit automaticky, ale měl nejprve v průběhu dalšího řízení vyřešit otázku, zda jsou u obviněného splněny zákonné podmínky pro jeho odsouzení trestným činem za spáchané jednání, či nikoli. Pouze v případě, že by dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný se žalovaným skutkem dopustil trestného činu, na který se vztahuje aboliční část rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 9. 5. 1960, případně jiného již vyhlášeného amnestijního rozhodnutí, musel by trestní stíhání obviněného zastavit. Pokud by tomu tak nebylo, musel by obviněného uznat vinným a případně mu uložit trest. Jestliže by, jak již bylo výše naznačeno, v tomto případě musel konstatovat, že obviněný svým jednáním trestní zákon neporušil, přicházel by v úvahu pouze zprošťující rozsudek.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jakož i v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. P.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 77/90.
Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. P. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata