ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.42.2001.1
sp. zn. 3 Tz 42/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. P., proti usnesení Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 Zt 1395/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie ČR, Obvodní úřad vyšetřování pro Prahu 4, zahájil sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., ve věci vedené pod sp. zn. ČVS:OV4-1152/20-ŽA-2000, trestní stíhání obviněného J. P. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „v prosinci 1999 nabídl realitní kanceláři S. se sídlem P, svůj družstevní podíl k bytu v P., ul. K. 4, přičemž zájemce o byt P. B., poté uvedl v omyl tím, že mu uvedl větší rozměry bytu, než ve skutečnosti jsou, a že anuita činí 30 000,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti ovšem činila 109 500,- Kč; poškozený P. B. složil zálohu na byt ve výši 170 000,- Kč, která mu nebyla po zjištění všech pravých skutečností vrácena\".
Po skončení vyšetřování předložil vyšetřovatel spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby (§166 odst. 3 tr. ř.). Po zhodnocení opatřených důkazů Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 4, (dále jen státní zástupce ve smyslu §12 odst. 1 tr. ř. o orgánech činných v trestním řízení) následně rozhodla usnesením ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 Zt 1395/2000, tak, že podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. P. pro shora uvedený skutek zastavila, když dospěla k závěru, že předmětný skutek není trestným činem a současně není důvod k postoupení věci. Usnesení bylo obviněnému oznámeno doručením dne 16. 11. 2000 a právní moci nabylo dne 21. 11. 2000 (§60 odst. 3, §140 odst. 1 písm. b/, aa/ tr. ř.).
Dne 13. 2. 2001, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř., podal proti tomuto pravomocnému usnesení ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného J. P. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel namítl, že státní zástupce vydal shora citované usnesení na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a v důsledku toho učinil vadné skutkové i právní závěry, jež vedly k přinejmenším předčasnému a tedy nezákonnému zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. V dané souvislosti pak poukázal na to, že zastavení trestního stíhání v přípravném řízení je možné pouze tehdy, jestliže z provedeného dokazování (po vyhodnocení všech důkazů) zcela jednoznačně a nepochybně vyplývá, že stíhaný skutek trestným činem není. Podle výtek stěžovatele nebylo v daném případě vzato v úvahu, že obviněný J. P., jako člen představenstva BD K., musel znát změnu stanov, která byla přijata na schůzi tohoto družstva dne 12. 10. 1999, a z níž vyplývala výše anuity k předmětnému bytu v podstatně vyšší částce, než kterou poškozenému opakovaně uváděl. Stěžovatel dále dovodil, že o snaze obviněného zamlčet skutečnou výši anuity svědčí zejména skutečnost, že poškozenému předložil k nahlédnutí stanovy družstva bez jejich dodatku z 12. 10. 1999, byť o jeho existenci věděl. Vzhledem k tomu, že výše anuity nebyla v žádném dokumentu ani listině výslovně specifikována, proto nelze přisvědčit názoru státního zástupce, jenž v odůvodnění svého usnesení uvedl, že poškozený byl s finančními záležitostmi týkajícími se bytu obeznámen a s těmito souhlasil.
Neúplnost dosavadního dokazování spatřoval stěžovatel především v tom, že v přípravném řízení nebyly provedeny důkazy, na podkladě nichž by bylo možné náležitě posoudit, zda obviněný poškozenému úmyslně zamlčel podstatné skutečnosti za účelem obohatit se na jeho účet. V důsledku toho pak nebyla dostatečně objasněna otázka, zda skutek je či není trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. Pro náležité posouzení subjektivní stránky (zavinění) považuje stěžovatel za nezbytné vyslechnout zejména obviněného, když nelze vyloučit, že své rozhodnutí k věci nevypovídat v pozdějším řízení změní.
Se zřetelem na vytýkané vady ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl ve prospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., ve vztahu k ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Z důkazů, jež byly v posuzované věci opatřeny, vyplývá, že obviněný J. P. a P. B. uzavřeli dne 13. 12. 1999 smlouvu o smlouvě budoucí, kterou měla být dohoda o převodu členských práv a povinností v BD K., včetně práva užívání bytu (specifikovaného ve smlouvě) z účastníka J. P. na účastníka P. B. za vzájemně ujednanou kupní cenu 910 000,- Kč, s tím, že k dohodě o převodu členských práv a povinností ve výše uvedeném družstvu dojde nejpozději do 10. 3. 2000. Předmětná smlouva obsahuje též ujednání, že záloha ve výši 170 000,- Kč, kterou složil P. B. dne 10. 12. 1999 v realitní kanceláři S., zůstane depozitně uložena nejpozději do 10. 3. 2000, a že výše uvedený účastník smlouvy bude doplatek ceny za převod členských práv a povinností ve výši 740 000,- Kč čerpat z úvěru u SS KB a. s. P.
V dohodě o složení shora uvedené zálohy, uzavřené dne 10. 12. 1999 mezi P. B. a majitelkou realitní kanceláře S. J. P. (č. l. 12) bylo m.j. stanoveno, že pokud by složitel od převodu členských práv odstoupil nebo neuzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností z důvodů zaviněných na jeho straně, propadá tato záloha jednou polovinou příjemci a jednou polovinou J. P. Pro případ, že by nedošlo k převodu členských práv a povinností z důvodů nastalých na straně realitní kanceláře nebo J. P., bylo dále ujednáno, že realitní kancelář je povinna vrátit složiteli zálohu do 7 dnů po termínu, do kterého měla být předmětná smlouva nejpozději uzavřena.
K uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k družstevnímu bytu mezi obviněným J. P. a P. B. však nedošlo. Podle svědecké výpovědi P. B. se tak stalo z důvodu, že obviněný mu ohledně bytu poskytl nesprávné informace, resp. mu některé důležité skutečnosti zamlčel, zejména pokud jde o výši anuity, která nečinila obviněným udávanou částku „okolo 30 000,- Kč\", ale částku 109 500,- Kč, což si svědek později sám zjistil. Ačkoliv se cítil jednáním obviněného oklamán, byl ochoten smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu s obviněným uzavřít, ovšem za podmínky, že obviněný upraví cenu převodu o částku rozdílu mezi jeho mylnou informací a skutečnou výší anuitní částky. Na tento návrh však obviněný nepřistoupil (č. l. 7).
Svědkyně J. P. uvedla, že P. B. ji informoval, že anuita nebyla obviněným „přesně stanovena\" (č. l. 10), a že by měla činit cca 30 000,- Kč až 40 000,- Kč. Tuto okolnost si proto hodlal ověřit u předsedy bytového družstva. Svědkyně dále vypověděla, že P. B. v době, kdy mu peněžní ústav již poskytl příslušný úvěr, se pokusil dosáhnout zrušení uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí a učinil jí nabídku, že pokud mu vrátí složenou zálohu, tak z této částky jí poskytne 17 000,- Kč a 8 000,- Kč dá J. P. K nabízenému vyrovnání však nedošlo. Svědkyně se následně pokoušela P. B. písemně kontaktovat, ovšem bez výsledku, jak o tom svědčí dopis založený ve spise (čl. 37, 38) na jehož obálce je poznámka pošty, že adresát odmítl zásilku převzít. Poněvadž podle přesvědčení svědkyně její realitní kancelář podnikla veškeré kroky k hladkému prodeji uvedeného bytu, bylo se zálohou složenou P. B. naloženo tak, že 120 000,- Kč předala obviněnému J. P. a sama si jako provizi ponechala částku 50 000,- Kč.
Objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek. K naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu zákon vyžaduje jednání pachatele, jímž ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu (nejméně) nikoli nepatrnou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.).
Za uvedení v omyl se považuje jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel sám sice omyl nevyvolal, ale po poznání omylu jiného, v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, jenž neuvede jakékoli skutečnosti, které mají zásadní (podstatný) význam pro rozhodnutí podváděné osoby, která, jestliže by tyto skutečnosti znala, neposkytla by pachatelem předpokládané plnění, popř. je poskytla, ale za pro pachatele podstatně méně výhodnějších podmínek. Ve všech uvedených případech zákon předpokládá úmyslné zavinění (§4 tr. zák.), přičemž úmysl pachatele musí zahrnovat jak podvodné jednání, tak obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody.
V nyní posuzované věci mělo podvodné jednání obviněného J. P. spočívat v tom, že poškozeného P. B. uvedl v omyl v údajích o rozměrech předmětného bytu a v rozporu se skutečností jej měl informovat o výši anuity pouze 30 000,- Kč, ačkoliv se jednalo o částku 109 500,- Kč. V důsledku toho pak poškozený složil dohodnutou zálohu ve výši 170 000,- Kč, která mu nebyla (když později zjistil pravý stav věci a pro sebe nevýhodnou smlouvu neuzavřel) vrácena.
Ze spisu vyplývá, že obviněný J. P. využil práva uvedeného v ustanovení §33 odst. 1 věta první tr. ř. a rozhodl se, že nebude k věci vypovídat.
Za stavu, kdy státní zástupce neměl k dispozici výpověď obviněného, je zřejmé, že závěr a tom, zda k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. v případě obviněného skutečně došlo, musel učinit na základě ostatních ve věci opatřených důkazů. Skutečnost, že by obviněný měl v úmyslu uvést poškozeného P. B. v omyl na základě nesprávných údajů ohledně velikosti bytu anebo tyto skutečné údaje zamlčet, nevyplývá ani z výpovědi poškozeného, který uvedl, že obviněný mu byt jednak ukázal a jednak mu sám předložil potřebnou dokumentaci, v níž byly přesné rozměry předmětného bytu uvedeny. Pokud jde o výši anuity, obviněný poskytl poškozenému informaci, že tato činí „okolo 30 000,- Kč\". Takto formulovaný údaj ovšem musel vzbuzovat pochybnosti, přinejmenším v tom smyslu, že otázku anuity bude ještě třeba ověřit. To poškozený skutečně udělal, avšak podle jeho výpovědi se tak rozhodl až po složení zálohy a po uzavření výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí. Argumentaci uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný jako člen představenstva bytového družstva musel znát změnu stanov a musel proto vědět, že anuita bude podstatně vyšší, což poškozenému zatajil, zde přisvědčuje výpověď P. B., podle níž mu obviněný ukázal stanovy, které tuto poslední úpravu neobsahovaly.
Zbývalo tedy posoudit, zda obviněný jednal v tzv. podvodném úmyslu. Z hlediska zákonem stanovené formy úmyslného zavinění to znamená, že si výsledek vycházející z výše popsaného jednání (obohacení sebe či jiného) musel představovat buď jako nutný (§4 písm. a/ tr. zák.) anebo jako možný (§4 písm. b/ tr. zák.). Je třeba dále poznamenat, že zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním a následkem (účinkem).
V posuzovaném případě bylo v dohodě o složení zálohy uzavřené mezi poškozeným P. B. a majitelkou realitní kanceláře S. J. P. ujednáno, za jakých okolností složená záloha propadá ve prospěch jmenované a J. P. ; na druhé straně je v ní též obsaženo, že pokud by složitel od převodu členských práv odstoupil nebo neuzavřel smlouvu o jejich převodu z důvodů nastalých na straně realitní kanceláře nebo J. P., je realitní kancelář povinna složiteli zálohu vrátit. Jestliže tedy obviněný z jakéhokoliv důvodu poškozenému určité skutečnosti zamlčel a poškozený proto toho nedostál povinnostem ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 13. 12. 1999, musel si obviněný být současně vědom, že v důsledku tohoto jednání bude realitní kancelář povinna složenou zálohu P. B. vrátit. K tomu, že posléze bylo se složenou zálohou naloženo jinak, nedošlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Stalo se tak totiž z rozhodnutí realitní kanceláře S., jejíž majitelka jednala v přesvědčení, že záloha propadá z důvodů zaviněných na straně P. B., který později s realitní kanceláří přestal komunikovat, zasílanou korespondenci odmítal převzít, takže ani nevysvětlil příčiny, které jej vedly k tomu, že smlouvu neuzavřel a nesdělil ani skutečnosti, na jejichž základě by mu měla být záloha vrácena.
Názor státního zástupce, vyslovený v napadeném usnesení, že jednání obviněného J. P. nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a že předmětnou věc je nutno posuzovat jen v rovině občanskoprávní, je proto opodstatněný. Občanské právo České republiky vyjadřuje v ustanovení §451 OZ zásadu, že se nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. V §451 odst. 1 OZ je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Posuzování těchto otázek je předmětem občanského soudního řízení.
Z důvodů, jež jsou podrobně rozvedeny výše, je třeba považovat napadené usnesení za věcně správné, neboť výrok o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že posuzovaný skutek není trestným činem a současně není důvod k postoupení věci, byl učiněn v souladu se zákonem. Napadenému usnesení lze vytknout pouze to, že nebyla věnována patřičná pozornost jeho odůvodnění, zejména pokud jde o právní úvahy, na jejichž podkladě státní zástupce posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
K námitce vznesené ve stížnosti pro porušení zákona, že věc nebyla náležitě objasněna (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), neboť nebyl proveden důkaz výpovědí obviněného (který sice
v přípravném řízení nevypovídal, ale v řízení před soudem by podle názoru stěžovatele mohl své rozhodnutí eventuálně změnit), je zapotřebí poznamenat, že řízení nelze prodlužovat na základě hypotetických úvah, že se obviněný v budoucnu vzdá některého ze svých obhajovacích práv (§33 odst. 1 tr. ř.). To by bylo v rozporu jednak s ustanovením §33 odst. 3 tr. ř., podle něhož jsou všechny orgány činné v trestním řízení obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejích uplatnění, a jednak by to ve svém důsledku znamenalo vystavit obviněného určitému (nepřípustnému) nátlaku, aby případně revidoval uplatnění svého práva, jež mu zaručuje, že není povinen vypovídat. Přitom stěžovatel nad výše uvedený rámec nespecifikuje žádné jiné konkrétní důkazy, o které by bylo nezbytné v zájmu řádného zjišťování skutkového stavu věci řízení doplnit.
Nejvyšší soud za tohoto stavu proto neshledal stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle §268 odst. 1 tr. ř. ji zamítl, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler