ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.57.2001.1
sp. zn. 3 Tz 57/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. V., proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha -východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (pod bodem 1 výroku citovaného rozsudku), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zákona (pod bodem 2 výroku uvedeného rozsudku). Podkladem výroku o vině ad 1) se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v době od 30. 6. 1995 do 29. 9. 1995, kdy byl zaměstnán jako brigádník ve funkci obsluhující a inkasující číšník v restauraci N. P., Č., krátil tržbu v celkové částce 17.171,- Kč, ke škodě majitele P. Š. V bodě ad 2) společně se Z. G., a M. D. v době od 19.00 hod. dne 27. 9. 1995 do 15.30 hod. dne 28. 9. 1995, odcizili ze sklepní kóje panelového domu č. 1486 v R. ulici v Č., za použití násilí, po odstřižení visacího zámku, 2 horská jízdní kola zn. MTB DAWGS LX a zn. VELAMOS s lakovaným zámkem v celkové hodnotě 12.540,- Kč ke škodě majitelky Mgr. E. M., přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 40 T 96/93 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu do 4. 5. 1995. Za shora uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §39 odst. 2 písm. b) tr. zákona byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 1997, sp. zn. 1 T 101/96. Týmž rozsudkem byl obviněný P. V. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od 25. 9. 1995 do 8. 10. 1995 odcizil bez použití násilí z osobního automobilu zn. ALFA ROMEO, které měl zapůjčené od K. Z. autorádio s CD přehrávačem zn. Blaupunkt - München SCD 09, s ekvalizerem BFA 108, v celkové hodnotě 14.000,- Kč ke škodě majitelky K. Z., ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 40 T 96/93 ze dne 21. 12. 1993 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu do 4. 5. 1995. Protože proti tomuto rozsudku obviněný ani státní zástupce nepodali odvolání, měl rozsudek nabýt právní moci dne 15. 5. 1999.
Vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 7 Tz 220/99, učiněného na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 Tp 168/99 ve prospěch obviněného a jeho závěrům, že trestní stíhání proti obviněnému P. V. se mělo vést jako řízení proti mladistvému a rozsudek měl být doručen všem oprávněným osobám (soudem ustanovené obhájkyni a orgánu pověřenému péčí o mládež), uvedený rozsudek nabyl právní moci až dnem 11. 3. 2000, tedy poté, co byl doručen dodatečně ustanovené obhájkyni a orgánu pověřenému péčí o mládež.
Proti takto pravomocnému rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96, podal ministr spravedlnosti dne 9. 3. 2001 opět stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. V., neboť má i nadále za to, že byl vydán na podkladě vadného postupu řízení. Stížnost pro porušení zákona napadenému rozsudku sice nevytýká žádné konkrétní pochybení ve výroku o vině a trestu, poukazuje však na to, že soud řádně nepoučil obviněného o jeho právech umožňujících mu řádné uplatnění obhajoby. V této souvislosti poukazuje na to, že soud neučinil opatření k tomu, aby si obviněný mohl zvolit obhájce, způsobilého k uplatnění jeho zákonných práv. Obviněný v přípravném řízení a na počátku řízení před soudem měl ustanoveného obhájce, avšak poté, co byl dne 10. 12. 1998 vzat do vazby a ustanovená obhájkyně se nemohla účastnit řízení před soudem z důvodu nemoci, si zvolil jako obhájce JUDr. S. P., který jej pak jako obhájce zastupoval u hlavního líčení dne 8. 1. 1999, kde přednesl závěrečnou řeč a byl přítomen vyjádření obviněného k vyhlášenému rozsudku. Podle následného zjištění však JUDr. St. P. nebyl advokátem a jeho připuštění k výkonu činnosti obhájce bylo v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. řádu a s ustanovením §36 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, podle kterého obviněný musí mít obhájce, je-li ve vazbě a jde-li o mladistvého. Okresní soud si neověřil, zda JUDr. P. je advokátem či nikoliv.
Další pochybení ministr spravedlnosti spatřuje v tom, že před soudem proti obviněnému nebylo vedeno řízení jako proti mladistvému, ač skutků spáchaných v době od 30. 6. 1995 do 8. 12. 1995 se obviněný dopustil jako mladistvý. V důsledku toho nebyl soudem doručen opis obžaloby orgánu pověřenému péčí o mládež a tento orgán nebyl ani obeslán k hlavnímu líčení. Tomuto orgánu tak bylo znemožněno vystupovat před soudem. Z těchto důvodů bylo řízení před soudem nezákonné.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že v řízení předcházejícím rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96 byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. V. v ustanoveních §35 odst. 1, §36 odst. 1 písm. a), c) a dále v ustanovení §294 a §2 odst. 5 tr. řádu, podle §269 odst. 2 tr. řádu, aby napadený rozsudek zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §267 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, nalézací soud ve vztahu k meritu věci provedl v hlavním líčení dostatek důkazů pro objektivní posouzení věci a v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Objasňoval se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, a prováděl v obou směrech důkazy nevyčkávaje návrhu stran, přezkoumával a všemi dosažitelnými prostředky ověřoval všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tento postup soudu pak vyústil v zákonný výrok o vině i trestu.
Vedle těchto zjištění Nejvyšší soud shledal i ve stížnosti pro porušení zákona namítané vady, ke kterým v průběhu řízení před soudem skutečně došlo a kterými se Nejvyšší soud podrobně zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí. S ohledem na zjištěné procesní vady musel Nejvyšší soud především posoudit, zda konstatovaný vadný postup soudu v hlavním líčení měl vliv i na správnost jeho pravomocného rozhodnutí. Tak by tomu bylo v případě, že by zjištěná porušení procesních ustanovení (zejména vzhledem k nekvalifikované obhajobě obviněného v závěru hlavního líčení a způsobu řízení před soudem jako proti dospělému) vzbuzovalo pochybnosti o tom, že by se při jejich dodržení mohlo dospět ke stejnému rozhodnutí, jaké bylo v posuzované věci již učiněno.
Nejvyšší soud shledal, že v přípravném řízení byla práva obviněného plně respektována, mimo podané obžaloby bylo řízení proti němu vedeno jako proti mladistvému za účasti kvalifikovaného obhájce. Stejně tak kvalifikovaný obhájce byl účasten i v řízení před soudem (hlavní líčení bylo několikrát odročováno), mimo posledního jednání, v němž důkazní řízení bylo již ukončeno a nekvalifikovaný obhájce JUDr. S. P. přednesl toliko závěrečnou řeč, přičemž s jeho argumentací se obviněný plně ztotožnil. Jak vyplývá z jednotlivých protokolů o hlavním líčení, ustanovená obhájkyně obviněného v průběhu důkazního řízení vystupovala aktivně a zcela hájila jeho práva.
V předchozím řízení o shodné stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud tím, že podanou stížnost zamítl jako podanou do nepravomocného rozhodnutí, zčásti napravil předchozí vady a umožnil tak ustanovené obhájkyni a orgánu péče o mládež dodatečně využít svých práv a případně uplatnit řádný opravný prostředek. Oba účastníci řízení tato dodatečně přiznaná práva v zákonné lhůtě neuplatnili.
S ohledem na tato zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v důsledku namítaných vad v řízení před nalézacím soudem nedošlo k takovému porušení zákona, které by mělo bezprostřední vliv na zákonnost rozhodnutí soudu v otázce viny a trestu. Konečně do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku stížnost pro porušení zákona nic nenamítá. V neposledním vzal Nejvyšší soud v úvahu, že od spáchání projednávané trestné činnosti uplynulo téměř šest let a napadeným rozsudkem uložený trest odnětí svobody obviněný již vykonal.
Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než postupovat podle §268 odst. 1 tr. řádu a stížnost pro porušení zákona zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl, aniž považoval za potřebné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu k osobnímu slyšení či účasti obviněného na jednání, neboť obviněný plně realizoval svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych