ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.58.2001.1
sp. zn. 3 Tz 58/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného C. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 83/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
V řízení, jež předcházelo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103,
byl porušen zákon
v ustanovení §33 odst. 1, 3, §233 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Toto usnesení se zrušuje. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soud v Praze se přikazuje, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2000, č. j. 24 T 83/99-72 byl obviněný C. P. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť podle zjištění soudu prvního stupně „od února 1998 do července 1999 v P. ani jinde neplatil výživné na nezletilou dceru L., ač mu tato povinnost vedle zákona o rodině vyplývá i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 8 C 26/95 ze dne 21. 3. 1995, který nabyl právní moci dne 25. 4. 1995, a podle kterého je povinen přispívat na výživu částkou 1 500,- Kč měsíčně předem vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky L. P., na výživném uhradil v měsíci červenci 1998 částku 1 500,- Kč, v srpnu 1998 částku 1 500,- Kč, v březnu 1999 částku 1 500,- Kč, v srpnu 1999 spolu s běžným výživným částku 6 500,- Kč a v září 1999 rovněž s běžným výživným částku 3 000,- Kč, a za uvedené období tak matce nezletilé dluží výživné ve výši 16 000,- Kč\".
Při takto formulovaném výroku o vině uložil soud prvního stupně obviněnému C. P. podle §213 odst. 1 tr. zák. sedmiměsíční trest odnětí svobody, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil též povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení řádně hradil běžné výživné a doplatil výživné dlužné.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr\") dne 9. 3. 2001 ve prospěch obviněného C. P. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") stížnost pro porušení zákona.
Ministr poukázal ve své stížnosti pro porušení zákona na to, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno podle §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obviněného s tím, že byl k němu na den 10. 1. 2001 řádně a včas předvolán. Bylo vycházeno z protokolu založeného na č. l. 98 spisu, v němž obviněný potvrdil převzetí předvolánky. Ten se však k odvolacímu soudu dostavil až 16. 1. 2001, tedy pět dní po vyhlášení napadeného usnesení a předložil předvolánku, v níž je termín veřejného zasedání vyznačen na 16. 1. 2001. Tímto nedopatřením zaviněným soudem mu tedy bylo znemožněno veřejného zasedání se zúčastnit a uplatnit v něm právo na obhajobu. Jde přitom o závažnou vadu řízení, které vyhlášení meritorního rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo.
V petitu ministrova mimořádného opravného prostředku bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením odvolacího soudu i v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, toto usnesení aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Když Nejvyšší soud podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení odvolacího soudu i řízení, jež mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je v zásadě důvodná.
Z trestního spisu vedeného v této věci u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 83/99 je patrno, že veřejné zasedání Městského soudu v Praze, v němž mělo být projednáno odvolání obviněného C. P. proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, bylo opakovaně odročeno, neboť obviněného se k tomuto veřejnému zasedání nedařilo obeslat. Po druhém odročení tohoto veřejného zasedání předseda senátu odvolacího soudu vydal podle §69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení obviněného C. P., a to z důvodu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný byl na podkladě uvedeného příkazu zatčen a následně i soudcem vyslechnut dne 21. 12. 2000. Podle protokolu o tomto výslechu byla obviněnému při něm „předána předvolánka k veřejnému zasedání na 10. ledna 2001 ve 14.15 hod., č. dv. 16/přízemí, jejíž převzetí obžalovaný stvrzuje svým podpisem .. \" (č. l. 98).
Dne 10. ledna 2001 bylo také v nepřítomnosti obviněného C. P. u Městského soudu v Praze konáno veřejné zasedání, v němž napadeným usnesením, č. j. 6 To 430/2000-103, bylo jeho odvolání proti cit. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (č. l. 99).
Z úředního záznamu předsedy senátu odvolacího soudu na č. l. 101 však vyplývá, že obviněný C. P. se dostavil k Městskému soudu v Praze dne 16. 1. 2001 a předložil písemné vyrozumění, jež obdržel od tohoto soudu a v němž byl termín veřejného zasedání odvolacího soudu stanoven na 16. 1. 2001 od 14.15 hod.
Je tedy zřejmé, že v důsledku omylu soudní kanceláře při vyplňování formuláře o vyrozumění obviněného C. P. o veřejném zasedání odvolacího soudu byl obviněný chybně vyrozuměn o jeho konání dne 16. 1. 2001, ač ve skutečnosti mělo být a také skutečně bylo konáno dne 10. 1. t. r.
I když, jak již bylo vpředu zmíněno, obviněný C. P. byl při svém výslechu ústně vyrozuměn, že toto veřejné zasedání odvolacího soudu bude konáno 10. 1. 2001, v písemném vyrozumění, jež převzal, byl datum jeho konání stanoven na 16. 1. 2001, takže se mohl důvodně domnívat, že toto je jeho správné datum. Tohoto posledně uvedeného dne se k odvolacímu soudu ve stanovenou dobu také dostavil.
Stížnost pro porušení zákona proto správně zdůrazňuje, že uvedeným postupem odvolacího soudu (byť ne přímo senátu rozhodujícího o podaném řádném opravném prostředku, ale soudní kanceláře, tedy soudu jako celku) byl obviněný C. P. zkrácen ve svém právu na obhajobu podle §33 odst. 1 tr. ř., o kterém jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny podle §33 odst. 3 tr. ř. obviněného poučit a poskytnout mu plnou možnost jeho uplatnění. Odvolací soud mohl konat veřejné zasedání o odvolání obviněného podle §233 odst. 1 tr. ř. jen v případě, že by jej o tomto veřejném zasedání řádně vyrozuměl a obviněný by nevyužil svého práva se jej zúčastnit. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, když navíc z postupu odvolacího soudu při nařizování a konání tohoto veřejného zasedání je zřejmé, že odvolací soud nerozlišoval mezi pojmy „předvolání\" obviněného k veřejnému zasedání a „vyrozumění\" obviněného o něm. Podle posledně cit. zákonného ustanovení totiž předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Kdyby tedy obviněný byl k tomuto veřejnému zasedání předvolán, jak je uvedeno v nařízení původního veřejného zasedání odvolacího soudu na č. l. 83 a jak vyplývá i z výrazu „předvolánka\" užitého ve zmíněném protokolu o výslechu obviněného, pak by veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného nemohlo být v žádném případě konáno. Vzdor tomuto užitému pojmu „předvolání k veřejnému zasedání\" však bylo obviněnému předáno „vyrozumění o veřejném zasedání\", což je případ, kdy obviněný má právo, avšak nikoliv povinnost, se veřejného zasedání zúčastnit a takto je také soudem poučen. V posuzované věci šlo tedy nepochybně o situaci, kdy obviněného postačilo vyrozumět o konání tohoto veřejného zasedání, ovšem aby mohlo být toto veřejné zasedání provedeno v jeho nepřítomnosti, bylo nezbytné, aby obviněný byl o jeho konání vyrozuměn nejen včas, ale též řádně, t. j. aby v písemném vyrozumění bylo vedle příslušného poučení uvedeno též správné datum jeho konání.
Ze všech až dosud uvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu ministrova mimořádného opravného prostředku vyslovil, že nikoliv napadeným usnesením odvolacího soudu, ale v řízení před odvolacím soudem, jež vydání tohoto usnesení předcházelo, byl v neprospěch obviněného C. P. porušen zákon v ustanovení §33 odst. 1, 3 tr. ř. o právu obviněného na obhajobu, a v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Porušení zákona nebylo vysloveno v ministrem navrhovaném a odvolacím soudem analogicky použitém ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť toto ustanovení se netýká veřejného zasedání odvolacího soudu, nýbrž hlavního líčení před soudem prvního stupně, kdy podmínky pro jeho konání v nepřítomnosti obviněného jsou oproti odvolacímu řízení výrazně odlišné.
V důsledku tohoto výroku o porušení zákona v řízení, jež předcházelo vydání meritorního usnesení odvolacího soudu a ovlivnilo jeho zákonnost, Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Posledním výrokem tohoto rozsudku Nejvyššího soudu bylo soudu, jenž zrušené rozhodnutí vydal, t. j. Městskému soudu v Praze, podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 24. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner