ECLI:CZ:US:2009:3.US.1007.09.1
sp. zn. III. ÚS 1007/09
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 17. DUBNA 2013 SP. ZN. Pl. ÚS 3/12.
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 4. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Dle ustanovení §73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §73 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, odvozuje počátek běhu lhůty pro její podání ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti shora označenému usnesení vrchního soudu proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu), jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění. Stěžovatel přitom předmětné usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá).
Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy; vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Vzhledem k výše uvedenému nutno konstatovat, že v posuzované věci dovolání nebylo posledním procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu a že tudíž lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od data doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože k doručení tohoto usnesení nepochybně došlo již v průběhu roku 2008 a ústavní stížnost byla podána dne 21. 4. 2009, je zřejmé, že jde o pozdě podaný návrh.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Zbývá doplnit, že i kdyby bylo možno podané dovolání označit za poslední procesní prostředek ve smyslu §73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (čemuž tak - jak bylo uvedeno výše - není), nezbylo by Ústavnímu soudu než ústavní stížnost rovněžodmítnout, a to podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadl; rozhodnutí
o "posledním procesním prostředku" totiž nelze vyloučit z ústavněprávního přezkumu(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírkanálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu