ECLI:CZ:US:2011:3.US.1028.11.1
sp. zn. III. ÚS 1028/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem v Brně, Příkop 6, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 70 Nt 3712/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 9 To 34/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 4. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") porušily jeho práva na "zaručení osobní svobody" a na spravedlivý proces dle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením městského soudu byl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která však byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, a to ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jak patrno z usnesení policejního orgánu ze dne 14. 12. 2010 ČTS: NPC-59/TČ-2010-209DKR-E5 o zahájení trestního stíhání, jediným důkazním prostředkem mají být údajné odposlechy telefonických hovorů. To má plynout z popisu skutků, neboť trestná činnost měla probíhat na základě telefonické komunikace. I když zmíněné usnesení odkazuje i na další "operativně pátrací prostředky", jakými jsou výsledky domovních prohlídek apod., nic nedokládá, že by jinému opatřoval omamné či psychotropní látky, a žádná taková látka nebyla nalezena. Městský soud založil názor o důvodnosti podezření rovněž na zmíněných odposleších, přičemž na ně jen obecně odkázal, a krajský soud se s tímto stanoviskem ztotožnil. V této souvislosti stěžovatel obecným soudům jednak vytýká, že telefonní hovory nebyly žádným způsobem (ani rámcově) specifikovány, a jednak popírá jejich existenci s tím, že odposlechy nejsou v takové podobě, aby z nich mohly být zjištěny konkrétní skutečnosti, protože ani s odstupem několika měsíců není policejní orgán schopen je předložit. To má údajně plynout ze sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2011 a 9. 3. 2011 ve věci žádosti o přezkoumání postupu podle §65 odst. 2 tr. ř., která potvrzují nepřesnost operativních odposlechů, neboť jde jen o rámcové překlady rozhovorů vedených ve vietnamském a německém jazyce, přičemž jejich obsah je těžce srozumitelný samotným tlumočníkům, u velkého množství hovorů je pak teprve prováděn výběr těch, které mají obsahovat konkrétní skutečnosti. Záznamy telefonních hovorů tedy nejsou v podobě, ve které by je bylo možno předložit stěžovateli z důvodu jejich nesrozumitelnosti a obsahové nejednoznačnosti, a tudíž nemohou být srozumitelné ani pro soud rozhodující o vazbě. Jestliže, jak stěžovatel tvrdí, bylo vybráno několik jednoznačných "zájmových" hovorů, které dokládají konkrétnost a důvodnost příslušných skutečností již v době vydání napadených rozhodnutí, pak bylo možno je nepochybně předložit i jemu. Kromě toho stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na průtahy při doručování napadeného usnesení krajského soudu a následně shrnuje, že pokud orgány činné v trestním řízení uvádějí, že nedisponují podklady takové kvalitativní úrovně, aby z nich bylo možno vycházet, nelze objektivně dospět k závěru o konkrétních skutečnostech ve smyslu §67 tr. ř. Přitom poukaz státního zastupitelství na časovou náročnost nemůže obstát, protože trestná činnost měla být páchána již od dubna 2010, a tudíž policejní orgán měl dostatek času k výběru "zájmových" hovorů a pořízení kvalifikovaných překladů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je tedy věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a také soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyla naplněna jedna z podmínek pro vzetí jeho osoby do vazby, kterou je existence "důvodného podezření". Jak lze zjistit z napadeného usnesení městského soudu, závěry tohoto soudu stran naplnění dané podmínky jsou odůvodněny poměrně stručně odkazem na spisový materiál předložený spolu s návrhem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně na vzetí stěžovatele do vazby, resp. na v něm obsažené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o provedení domovních prohlídek a další listinné důkazy. Uvedenou otázkou se zabýval i krajský soud jako soud stížnostní, jenž se (v podstatě jen) se závěry městského soudu ztotožnil. Ústavní soud si vyžádal soudní spis městského soudu sp. zn. 70 Nt 3712/2010, obsahující (mj.) zmíněný návrh státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do vazby. Z tohoto návrhu lze zjistit, že stěžovatel jako člen organizované skupiny měl prodávat psychotropní látky (konopí) dalším osobám za účelem jejich převozu do Rakouska, jak a kde se tak mělo dít a také jaká konkrétně měla být jeho úloha v této skupině. Dále je možno z tohoto návrhu zjistit, jakým osobám měl stěžovatel uvedené látky dodávat a tyto osoby byly (v té době) identifikovány telefonními čísly jimi používaných telefonních stanic a jejich případnými jmény nebo přezdívkami. Ve spise je také obsaženo usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta (mj.) stěžovatelova stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. V něm státní zástupkyně reagovala na námitky obviněných ohledně důvodnosti zahájení trestního stíhání, přičemž (již tehdy) uvedla celou řadu zcela konkrétních skutečností týkajících se stíhané trestné činnosti. Nevycházela přitom jen z odposlechů telefonních hovorů, ale i ze záznamu telekomunikačního provozu, ze sledování osob a věcí a protokolů o výslechu rakouských odběratelů. Dále z tohoto usnesení vyplynulo, že ze strany policie došlo k zajištění zmíněné látky.
Z téhož pak zjevně vycházely i obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově vzetí do vazby. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, že do trestního spisu nebyly jako důkaz zařazeny úřední překlady telefonních hovorů, má Ústavní soud za to, že při rozhodování o vazbě se mohou orgány činné v trestním řízení opírat rovněž o "operativní" překlady coby tzv. indicie, jak se také v dané věci stalo. Jestliže stěžovatel argumentuje přípisy Krajského státního zastupitelství v Brně, kde se hovoří o obtížích s překlady telefonních hovorů pro nesrozumitelnost, neplyne z toho ještě, že tomu tak mělo být v případě všech telefonních hovorů, naopak vzhledem k tomu, že stěžovatelovo obvinění je založeno na zcela konkrétních skutečnostech, evidentně vycházejících právě z odposlechu telefonních hovorů, lze téměř vyloučit, že by toto obvinění bylo nějak "vykonstruované", bez opory v důkazech či alespoň indiciích, zejména pak zmíněných "operativních" překladech. Ústavní soud však musí apelovat na orgány činné v trestním řízení, aby při dalším rozhodování o vazbě svůj případný závěr o "důvodném podezření" zdůvodnily tak, aby vyloučily veškeré pochybnosti, o jaké konkrétní důkazy či indicie se přitom opíraly. Upozorňuje-li stěžovatel na průtahy při doručování napadeného usnesení krajského soudu, namítané pochybení nemá (nemůže mít) za následek, že by se toto samotné rozhodnutí stalo vadným, a tudíž je daná námitka (vzhledem k petitu ústavní stížnosti) bezpředmětná.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu