ECLI:CZ:US:2010:3.US.1040.10.1
sp. zn. III. ÚS 1040/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného Mgr. Barborou Čihákovou, advokátkou v Chebu, Jánské náměstí 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010 č. j. 2 To 7/2010-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2010, doplněnou podáním ze dne 7. 4. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo postiženo jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 50 Nt 40/2008, stěžovatel se svým návrhem domáhal obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 4. 2007 č. j. 40 T 16/2004-917 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2007 č. j. 2 To 91/2007-1027. Krajský soud však důvody obnovy řízení dle §278 trestního řádu neshledal a stěžovatelův návrh podle §283 písm. d) trestního řádu usnesením ze dne 1. 12. 2009 č. j. 50 Nt 40/2008-36 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně brojil stěžovatel stížností, avšak vrchní soud ji ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 trestního řádu zamítl. Na doplnění možno uvést, že v "původním" řízení byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v návrhu na povolení obnovy řízení nově uvedl, že ke spáchání trestného činu byl donucen Z. D., jenž se na trestné činnosti podílel jako organizátor a který jej vydíral, hlídal a vyhrožoval mu tím, že ublíží jeho rodině a že jeho samotného zlikviduje. Jmenovaný se osobně účastnil výběru peněz v bance a zná osoby, které se na trestné činnosti podílely. V průběhu vyšetřování pak dohlížel na to, jak stěžovatel vypovídá, a opakovaně mu vyhrožoval, a to také střelnou zbraní, chlubil se kontakty na policii, přičemž mu ukazoval policejní protokoly. Domáhal se také výslechu A. Ř., který se měl účastnit jednání v Brně v roce 2003 a kterého dříve znal pouze pod přezdívkou. Krajský soud k tomu prý uvedl, že o osobě Z. D. stěžovatel hovořil jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, toto konstatování je však podle stěžovatele v rozporu s provedenými důkazy. Dále stěžovatel zmiňuje závěr vrchního soudu, že v návrhu na povolení obnovy řízení (stěžovatel) pouze ztotožnil neznámou osobu, o které se zmiňoval v průběhu řízení, přičemž šlo o novou skutečnost, která však nemůže zvrátit či jinak ovlivnit rozhodnutí o vině. Jedinou okolností, která by mohla mít vliv na úvahy o trestu, je údajné vydírání či donucení, avšak k této otázce se stěžovatel vyjadřoval značně neurčitě, přičemž jeho údaje nesvědčí o výrazné intenzitě vydírání ze strany další osoby či osob. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené vyslovuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů s tím, že hodnocení nových důkazů je jednostranné, a to proto, že tyto důkazy, které svědčí v jeho prospěch, byly a priori hodnoceny jako účelové a dříve známé. Stěžovatel také namítá, že se soudy měly zabývat jeho návrhy, především výslechem A. Ř. v souvislosti s organizací celé věci, jakož i osobou Z. D. a otázkou stěžovatelova vydírání. Za situace, kdy uvedl řadu podrobností o dalších osobách zapojených do trestné činnosti, měly soudy pokračovat v odstranění nastolených pochybností. Nejsou správné ani závěry vrchního soudu, který v podstatě existenci nových skutečností (z části) připustil, avšak věcí se podrobně nezabýval. Vzhledem k tomu má stěžovatel za to, že došlo k protiústavnímu výkladu a aplikaci předpisů obecného práva, a obecné soudy že tak nedostály požadavku na prověření důvodnosti podaného návrhu a obecně ani požadavku na provedení úplného dokazování, čímž došlo i k porušení zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je v rozporu s provedenými důkazy závěr krajského soudu, že stěžovatel měl o osobě Z. D. hovořit již v "původním" řízení. Takovýto závěr je však nepřesnou a z kontextu vytrženou citací závěrů krajského soudu. Uvedený soud v řízení o návrhu na povolení obnovy zkoumal, zda neznámá osoba, o níž stěžovatel podrobně vypovídal v "původním" řízení a která měla být dle stěžovatele organizátorem (nebo jedním z organizátorů) celé akce, je osobou označenou v návrhu na povolení obnovy řízení jménem Z. D., přičemž na základě výpovědi samotného stěžovatele dospěl ke kladnému závěru. Krajský soud se na tuto otázku zaměřil s ohledem na skutečnost, že stěžovatel ve svém návrhu tvrdil, že se předmětného jednání dopustil pod nátlakem Z. D. Uvedený soud následně tuto argumentaci odmítl v podstatě s tím, že nejde o novou skutečnost, neboť totéž stěžovatel namítal v "původním" řízení, kde se stejnou otázkou (tj. že stěžovatel jednal pod nátlakem) soudy zabývaly a stěžovatelovu námitku odmítly jako nedůvodnou. Jde-li o A. Ř., toto jméno stěžovatel uvedl v již "původním" řízení ve stadiu řízení odvolacího, takže jde o osobu v tehdejším řízení známou. Krajský soud se také zabýval skutečností, že stěžovatel uvedl jméno Z. D. až po několika letech, načež stěžovatelovo zdůvodnění označil za nepravdivé a současně vysvětlil, co jej k tomuto závěru vedlo. Konečně také zmínil skutečnost, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu podal na uvedené osoby trestní oznámení, ale že věc byla po pečlivém prošetření pravomocně odložena. V této souvislosti se výslech jmenovaného coby svědka jeví jako nadbytečný, a tudíž lze stěží vytknout krajskému soudu, že jej odmítl provést a že jej nepovažoval za důkaz, který by mohl reálně odůvodnit jiné, pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Nesrovnalosti, na něž stěžovatel poukazuje, se týkají trestní odpovědnosti dalších osob a byly zmíněny již v "původním" řízení, přičemž nyní nic nenasvědčuje tomu, že by je bylo možno nějak odstranit.
Na základě stěžovatelovy stížnosti se pak věcí zabýval vrchní soud, jež se v podstatných bodech se závěry krajského soudu ztotožnil. Za novou skutečnost přitom (výslovně) označil jen ztotožnění osoby Zd. D., přičemž odmítl, že by mohla nějak zvrátit či ovlivnit rozhodnutí o vině. Je přitom zřejmé, že i kdyby byla orgány činnými v trestním řízení prokázána trestní odpovědnost i této osoby coby organizátora, což se ovšem nestalo, samo o sobě by to nemělo na trestní odpovědnost stěžovatele vliv. Ústavní soud pokládá za potřebné zopakovat, že v případě tvrzeného nátlaku stěžovatel sice v návrhu na povolení obnovy nově uvedl konkrétní jméno, ovšem samotné skutečnosti stran tohoto nátlaku jsou jen opakováním toho, co stěžovatel uvedl v "původním" řízení a co v něm již bylo vypořádáno. V souvislosti s "původním" řízením je třeba dle názoru Ústavního soudu chápat i závěr vrchního soudu, že se k tomu stěžovatel vyjadřoval "značně neurčitě" a že "jeho údaje nesvědčí o výrazné intenzitě vydírání".
Z výše uvedeného je patrno, že obecné soudy se podrobně tím, zda byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, zabývaly, přičemž řádně zdůvodnily, proč návrhu nevyhověly. Pokud stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí a domáhá se toho, aby Ústavní soud - z věcného hlediska - věc sám znovu posoudil, je třeba připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu