ECLI:CZ:US:2016:3.US.1060.16.1
sp. zn. III. ÚS 1060/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Flekala, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, sídlem Komenského 319/6, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3769/2015-97, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 90/2014 a Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 T 303/2011, které si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel byl stíhán a následně pravomocně odsouzen za spáchání zločinu křivého obvinění podle ustanovení §345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že lživě obvinil policisty vyšetřující jeho dopravní nehodu ze spáchání několika trestných činů. Odsuzující rozsudky byly však usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 467/2013 zrušeny převážně z toho důvodu, že dle Nejvyššího soudu nebylo možné považovat jednání, kterého se měli policisté dle stěžovatele dopustit, za trestné činy.
3. Stěžovatel se následně žalobou proti České republice domáhal u obvodního soudu náhrady škody ve výši 260 416,69 Kč a peněžního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 2 990 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2015 č. j. 14 C 90/2014-41 přiznal stěžovateli právo na náhradu škody ve výši 4 416,69 Kč s příslušenstvím (náhrada nákladů za právní zastoupení), ve zbytku pak žalobu zamítl. Dle obvodního soudu se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu uvedené trestní stíhání (resp. odsouzení) způsobilo újmu na jeho výdělku. Stejně tak soud odmítl tvrzení o odpovědnosti za nemajetkovou újmu, neboť psychické obtíže měl stěžovatel už dlouho před stíháním. Stejně tak soud neshledal důvod přiznat stěžovateli nárok na vyšší zadostiučinění za tvrzené způsobení nemajetkové újmy, neboť psychické obtíže, z nichž tato újma dle stěžovatele vyplývala, měl stěžovatel dle zjištění soudu už dlouho před trestním stíháním. V tomto směru je dle soudu dostatečnou náhradou částka 10 000 Kč, kterou stěžovatel obdržel od vedlejší účastnice již před podáním žaloby k obvodnímu soudu.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2015 č. j. 20 Co 169/2015-85 tak, že změnil rozsudek obvodního soudu v tom směru, že zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 4 416,69 Kč s příslušenstvím a ve zbytku rozsudek potvrdil. Ztotožnil se přitom s argumentací nalézacího soudu týkající se neprokázání vzniku majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s uvedeným trestním stíháním. Dle městského soudu si stěžovatel přivodil trestní stíhání především sám, když si neoprávněně stěžoval na chování policistů v souvislosti s vlastním nepatřičným jednáním v opilosti. Navíc odvolací soud zmínil předchozí zkušenost stěžovatele s trestním stíháním, pročež pro něj postup orgánů činných v trestním řízení nebyl zvláštní psychickou zátěží.
5. Dovolání, které stěžovatel proti tomuto rozsudku podal, odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud, když shledal, že městský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (sub 7), které by mohly založit přípustnost dovolání, a nepostupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Dle stěžovatele došlo v kompenzačním řízení k porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny. V tomto směru se stěžovatel dovolává závěrů judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel především považuje za nepřípustné a absurdní, že soudy vzaly v potaz stěžovatelovo jednání (údajné křivé nařčení policistů) pouze při stanovování výše odškodnění, a nikoliv jako podmínku vylučující odpovědnost státu. Soudy by dle stěžovatele měly ctít zásadu presumpce neviny a řídit se zprošťujícím rozsudkem jako celkem. Pokud by se soudy v kompenzačním řízení zabývaly trestním spisem důkladněji, musely by dospět k závěru, že trestní stíhání bylo zjevnou policejní šikanou. Soudy nepřípustně jednak bagatelizují zásah do stěžovatelových práv, a dále nepřípustně zdůrazňují politické trestní stíhání z období totality, díky němuž byl dle soudů stěžovatel na průběh trestního stíhání připraven, a bagatelizují rovněž hrozící trest odnětí svobody v trvání až 8 let, a dále přehlíží lékařskou zprávu, potvrzující stěžovatelovy psychické problémy v důsledku trestního stíhání. Argumentaci soudů tak stěžovatel hodnotí jako jednostrannou a tendenční. Poskytnuté odškodnění je pak dle stěžovatele nedostatečné. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků a replika stěžovatele
7. V projednávané věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Ve vyjádření Nejvyššího soudu se uvádí, že v řízení před ním nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. K námitce užití "politického deliktu" z minulého režimu Nejvyšší soud poznamenal, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je dovolací soud vázán, nevyplývá politický charakter tehdy stíhaného jednání. Otázka, nakolik mohou obecné soudy zohlednit skutečnost velmi starých odsouzení, nebyla před Nejvyšším soudem vznesena, a proto je její řešení v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud rovněž námitku porušení presumpce neviny. Obecné soudy totiž stěžovatele nepovažovaly za pachatele trestného činu, pouze konstatovaly, že se dopustil jednání, které celé trestní stíhání vyvolalo. Trestní stíhání tedy nebylo výsledkem šikany policejních orgánů, ale chybného jednání stěžovatele. Tato okolnost přitom byla vzata v potaz pouze při určování přiměřeného zadostiučinění. Přisvědčit dle dovolacího soudu nelze ani námitce o bagatelizování stěžovateli hrozícího trestu, neboť s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu mohl stěžovatel očekávat nanejvýš uložení mírného trestu při dolní hranici trestní sazby.
8. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž označil argumentaci Nejvyššího soudu za formalistickou a nepřípadnou. Dle stěžovatele není řešení otázky posouzení starého odsouzení za politický delikt nepřípustné, neboť ji stěžovatel v rámci dovolání uplatnil. Dále stěžovatel zopakoval své skutkové hodnocení událostí na policejní služebně.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel jen opakuje námitky z řízení, se kterými se již obecné soudy, kterým přísluší hodnotit provedené důkazy, dostatečně vypořádaly. Ústavní soud může do této jejich činnosti zasáhnout pouze v případě, že překročí meze, které jim v tomto směru klade ústavní pořádek. Tak tomu však v předmětném řízení nebylo. Stěžovatel toliko předkládá vlastní verzi skutkového děje, zejména proběhlého trestního řízení a prokazatelnosti negativních psychických následků. Soudy zcela srozumitelně a logicky vyhodnotily jeho chování, spočívající v nařčení policistů, jako protiprávní, nikoliv však trestné, a tento závěr v souladu s ustálenou praxí promítly do rozhodnutí o výši poskytovaného zadostiučinění, nikoliv při rozhodování o samotné odpovědnosti státu. Vzhledem k tomuto řádně zjištěnému stěžovatelovu chování a řádně zjištěným dopadům trestního stíhání do stěžovatelova života nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by poskytnuté zadostiučinění bylo nepřiměřené. Skutkové závěry soudů pak plně odpovídají obsahu spisového materiálu a rovněž se zcela shodují se závěry soudů, rozhodujících v trestním řízení. Za správný považuje Ústavní soud i argument rozhodujících soudů, že stěžovateli reálně nehrozil přísný trestní postih. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a vůbec neměly v napadeném řízení hodnotit protiprávnost stěžovatelova chování. Ústavní soud naopak ustáleně ve své judikatuře zastává názor, že soud v občanskoprávním řízení není vázán rozsudkem zprošťujícím, usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno, a dokonce ani odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Osoba, která není odsouzena v trestním řízení, tak vůbec nemusí být úspěšná v souvisejících řízeních občanskoprávních. V nich soudy mají oprávnění samy posoudit otázky, řešené toliko v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení. Pro podrobnější odůvodnění lze i v tomto směru stěžovatele odkázat na shora uvedený nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci se navíc soudy v kompenzačním řízení od závěrů trestních soudů nijak neodchýlily, nýbrž po jejich převzetí provedly právní hodnocení stěžovatelova chování, které trestní rozhodnutí neobsahují. Stěžovateli pak Ústavní soud nemohl přisvědčit ani v jeho tvrzení, že soudy v kompenzačním řízení nevěnovaly průběhu trestního řízení dostatečnou pozornost (viz např. podrobný popis stěžovatelova chování na policejní služebně na str. 7 rozsudku městského soudu). Nesouhlas se stěžovatelovým hodnocením proběhlého řízení jako policejní šikany však není porušením stěžovatelových ústavních práv. Konečně, opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že soudy neoprávněně proti stěžovateli užily jeho dřívější odsouzení v minulém režimu. Jednak představuje toto vyjádření pouze tzv. obiter dictum rozhodnutí odvolacího soudu (nalézací soud je vůbec nezmiňuje) a dále tímto závěrem odvolací soud vyjadřuje toliko názor, že stěžovatel má s postupy orgánů činných v trestním řízení určitou zkušenost, a proto pro něj trestní stíhání nepředstavuje takový psychický šok jako pro osobu v tomto směru nezkušenou. Jakkoliv lze takový závěr považovat za nevhodný, neboť nijak nezohledňuje podstatu samotného stíhaného jednání, ani případné jednání státních orgánů v době před rokem 1990, nemůže vzhledem k výše uvedenému představovat takový zásah do stěžovatelových ústavních práv, který by měl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
12. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu