ECLI:CZ:US:2014:3.US.1068.14.1
sp. zn. III. ÚS 1068/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO HÉGR, a. s., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 658/54a, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 33 Cdo 228/2014-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jejího názoru porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, a to pro neodstranění vad, které bránily meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2013 č. j. 69 Co 175/2013-212. Konkrétně stěžovatelka, zastoupená advokátem, v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Toliko nad rámec Nejvyšší soud rovněž uvedl, že dle jeho názoru stěžovatelka fakticky neuplatnila žádný dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka považuje postup Nejvyššího soudu za odepření spravedlnosti, a jako takový rozporný s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatelka je toho názoru, že závěr Nejvyššího soudu o netvrzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání je zjevně nesprávný, když v dovolání stěžovatelka výslovně uvádí: "Rozsudek máme za nesprávný, neboť je vystaven na špatném závěru o závaznosti písemné kupní smlouvy, ...na základě které jsme podle obou soudů tedy měli být zavázáni zaplatit žalobci kupní cenu." a "Tvrdíme, že nám nikdy nevznikl závazek žalobci cokoli zaplatit a pokud soudy v předcházejících řízeních dospěly k jinému závěru, jde o nesprávné právní posouzení věci.". Stěžovatelka je toho názoru, že přípustnost jejího dovolání je dána, neboť po Nejvyšším soudu požadovala, aby vyřešil otázku hmotného nebo procesního práva, "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" (srov. ustanovení §237 občanský soudní řád). Občanský soudní řád přitom neobsahuje požadavek uvedení konkrétního ustanovení, na jehož základě je přípustnost dovolání dovozována. Stěžovatelkou podané dovolání tak splňovalo všechny zákonné požadavky, a jako takové mělo být meritorně přezkoumáno. I kdyby se však jednalo o vadu dovolání, měl Nejvyšší soud povinnost vyzvat stěžovatelku k jejímu odstranění, a to tím spíše, že dovolání bylo podáno několik dnů po doručení rozhodnutí odvolacího soudu a do konce lhůty tak zbývala ještě výrazná časová rezerva. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
4. Na výzvu Ústavního soudu zaslal Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti, v němž v zásadě zopakoval důvody svého rozhodnutí a uvedl, že rozhodl podobným způsobem v řadě dalších případů, přičemž některá z těchto jeho rozhodnutí potvrdil jako ústavně konformní i Ústavní soud.
5. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž však pouze zopakovala již dříve uvedené argumenty.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud si vyžádal kopii stěžovatelkou podaného dovolání a dospěl k závěru, že z hlediska rozsahu přezkumu, který ve vztahu k rozhodování obecných soudů Ústava České republiky v čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) vymezila, Nejvyšší soud nepochybil, když toto podání odmítl pro vadu spočívající v neuvedení tvrzení stran splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka zřejmě vychází z předpokladu, že poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, upravený textem "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří na případy, kdy má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Ve skutečnosti však toto ustanovení dopadá pouze na situace právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíhož řešení by se měl dle dovolatele odklonit (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To by se mělo náležitě projevit v argumentaci, která se v takovém druhu dovolání Nejvyššímu soudu následně předestírá.
9. Ve stěžovatelčině případě je třeba jen pro úplnost konstatovat, že celé stěžovatelkou podané dovolání je pojato jako další opravný prostředek, v němž soud vyššího stupně nahrazuje veškeré závěry soudů nižších stupňů svými vlastními. Institut dovolání a role Nejvyššího soudu je však v současné právní situaci jiná, neboť smysl dovolacího řízení leží zejména v sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §237 občanského soudního řádu]. Je přitom vhodné zdůraznit, že právo podat dovolání nelze z ústavněprávního hlediska brát jako nárokové a je tedy zásadně věcí zákonodárce, jaké stanoví podmínky pro jeho projednání (přípustnost, náležitosti, apod.), omezen přitom je jen obecně přijímanými principy demokratického právního státu [velmi podrobně se touto otázkou zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)]. Stěžovatelka, zastoupena právním zástupcem, pak nesplnila podmínky ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž z celého obsahu dovolání nelze ani v náznaku najít tvrzení ohledně odchýlení se odvolacího soudu od jednotné rozhodovací činnosti obecných soudů, popř. existence doposud neřešené otázky. Podané dovolání představuje v podstatě jen souhrn skutkového stavu tak, jak jej vidí stěžovatelka, s právními závěry, které z této její perspektivy pak nutně vyplývají. Odmítnutí takového dovolání pak nelze s ohledem na výše uvedené považovat za protiústavní.
10. Ze stejného důvodu (sub 8 a 9) Ústavní soud rovněž jen pro úplnost dodává ve vztahu k tvrzené poučovací povinnosti Nejvyššího soudu, že taková povinnost soudů platí v občanském soudním řízení jednak obecně, jako zásada zajišťující jeho spravedlnost (srov. ustanovení §5 občanského soudního řádu), a dále je upravena pro konkrétní úkony soudního řízení (srov. např. ustanovení §43 odst. 1, §118a odst. 1 nebo §157 odst. 1 občanského soudního řádu), kde má její nesplnění obvykle za následek "rozšíření" práv postiženého účastníka soudního řízení (např. prodloužení lhůty k provedení procesního úkonu). Občanský soudní řád poučovací povinnost v případě vadného dovolání explicitně nestanoví (srov. ustanovení §243b občanského soudního řádu). Ústavní soud je pak toho názoru, že k poučovací povinnosti jako zásadě je třeba přistupovat především tak, aby každému konkrétnímu účastníkovi soudního řízení nebránily v jeho procesní aktivitě nepřiměřené procesní překážky, či aby neutrpěl nespravedlivou a nepředvídatelnou újmu na svých ústavních právech (obdobně např. bod 16 a násl. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Při zvážení uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že z ústavních principů nelze dovodit povinnost soudů poučovat advokátem zastoupeného účastníka soudního řízení v dovolacím řízení o jeho procesních právech, zvláště v případě, nestanovuje-li zákon takovou povinnost explicitně. Nepoučením o existující vadě podaného dovolání tak nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu