ECLI:CZ:US:2006:3.US.107.06.1
sp. zn. III. ÚS 107/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDIAL, spol. s r.o., se sídlem v Nýřanech, Benešova 347, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. IV ÚS 639/05, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 169/2005, s návrhem na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a aby zrušil ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), jež podle jejího názoru protiústavně ukládá účastníku řízení před Ústavním soudem povinnost být zastoupen advokátem.
Napadeným usnesením Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu odmítl předchozí návrh stěžovatelky, směřující proti témuž - rovněž napadenému - rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že její podání nesplňovalo náležitosti stanovené tímto zákonem, neboť nebyla zastoupena advokátem, a tuto vadu ani v dodatečně stanovené lhůtě neodstranila.
Ve znovu podané ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky proti správnosti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o její žalobě na náhradu škody vzniklé "nesprávným úředním postupem", a svoji stížnost směřuje současně i proti předchozímu usnesení, jež Ústavní soud v této věci - pro zmíněný nedostatek povinného zastoupení - podle §43 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu vydal. Oproti ústavní stížnosti předchozí stěžovatelka navrhla i zrušení ustanovení, jež bylo pro původní řízení o ní rozhodující; jak bylo výše uvedeno, má je za protiústavní (čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a zjevně očekává, že jeho odstranění může vést k jinému výsledku, než kterého dosáhla v řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 639/05.
Ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí krajského a Ústavního soudu, je podána opožděně, resp. je nepřípustná.
Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež se - logicky, jakož i z jeho institucionální struktury - odbývá v režimu jednoinstančním; proti rozhodnutí Ústavního soudu také již zásadně (srov. §119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek. Jestliže stěžovatelka tuto okolnost pominula, a ústavní stížností napadla předchozí usnesení o ústavní stížnosti, jde o návrh podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu bezpochyby nepřípustný.
Jelikož předchozí usnesení Ústavního soudu v téže věci není zjevně "rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje", běží 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem od doručení tohoto rozhodnutí obecného soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jestliže, jak uvádí stěžovatelka, k tomu došlo 3. 8. 2005, a předmětná ústavní stížnost byla podána 16. 1. 2006, jde v této části o návrh podaný zjevně "po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" (§43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
V obou případech je namístě ústavní stížnost - podle označených ustanovení zákona o Ústavním soudu - odmítnout.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout i návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to již proto, že za dovozených okolností nutně sleduje režim samotné ústavní stížnosti; výsledek řízení o ní totiž není k ustanovení, jež je navrženo ke zrušení, v žádném vztahu (nemá v něm jakkoliv základ). Nadto, z čl. 88 odst. 2 Ústavy se podává, že Ústavní soud je vázán kromě norem ústavního pořádku i zákonem o Ústavním soudu, pročež mu derogační pravomoc zde nepřísluší.
Zatímco k odmítnutí ústavní stížnosti byl v dané věci povolán soudce zpravodaj, odmítnout návrh na zrušení ustanovení právního předpisu může jen senát (srov. §43 odst. 1, odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu