infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.07.2009, sp. zn. III. ÚS 1075/09 [ usnesení / KŮRKA / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.1075.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Ústavní stížnost prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou a spol.

ECLI:CZ:US:2009:3.US.1075.09.1
sp. zn. III. ÚS 1075/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova 5, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009 a ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 odst. 3, čl. 10 a "čl. 36 - 40" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007, uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, tak, že rozsudek městského soudu zrušil a s odkazem na §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu její trestní stíhání jakožto promlčené zastavil. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatelky Nejvyšší soud - ústavní stížností rovněž napadeným - usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, toto usnesení zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze poté v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu výše označený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zločinem vraždy prosté podle §134 zák. č. 117/1852 ř. z., §135 bod 4 zák. č. 117/1852 ř. z., jako přímého účastníka podle §136 zák. č. 117/1852 ř. z., a odsoudil ji podle §136 zák. č. 117/1852 ř. z., §231 zák. č. 117/1852 ř. z., §54 odst. 2 zák. č. 117/1852 ř. z., §16 odst. 2 tr. zák., §27 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a pro výkon trestu ji zařadil podle §14 a §17 zák. č. 117/1852 ř. z., za použití §16 odst. 2 tr. zák. a §39a odst. 3 tr. zák., do věznice s dozorem. Jako zločin vraždy podle citovaných ustanovení posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který spočíval (stručně řečeno) v tom, že stěžovatelka jako prokurátorka tehdejší Státní prokuratury v období od 31. 5. 1950 do 8. 6. 1950 v Praze se spolu s dalšími prokurátory podílela na zastupování obžaloby v hlavním přelíčení ve věci proti obžalované JUDr. M. H. a spol., která byla u tehdejšího Státního soudu v Praze vedena pod sp. zn. Or I/VII-65/50, přičemž postupovala v rozporu s tehdy platnými ustanoveními §3, §30, §34 a dalšími zák. č. 119/1873 ř. z., byla si vědoma toho, že o vině a trestu obžalovaných rozhodly již před tímto přelíčením a nezávisle na jeho průběhu mimosoudní orgány a že toto přelíčení sloužilo jen k vyvolání dojmu zákonnosti trestního řízení, jehož jediným cílem byla fyzická likvidace obžalovaných, a rozsudkem tehdejšího Státního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1950, sp. zn. Or I/VII-65/50, pak byli odsouzeni JUDr. M. H., J. B., JUDr. O. P. a Z. K. k trestům smrti, které byly vykonány dne 27. 6. 1950, a dalších devět osob k trestům těžkého žaláře v rozmezí od patnácti let až na doživotí. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud (poté, co usnesením ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, rozhodl o jí vznesené námitce podjatosti tak, že senát 7 Tdo ve složení JUDr. Petr Hrachovec, JUDr. Michal Mikláš a JUDr. Jindřich Urbánek není vyloučen z projednávání a rozhodování věci) rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, podle §265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl. V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že: 1. Obecné soudy vůči ní uplatnily princip kolektivní viny tím, že nerozlišovaly míru odpovědnosti osob, které působily v procesu proti JUDr. M. H., podle toho, zda šlo o soudce či prokurátory a v jaké služební podřízenosti či nadřízenosti se tyto osoby nacházely. Tvrdí, že "nebyla takovým článkem pomyslného řetězce, aby z trestně právního hlediska naplňoval znak spolupachatelství k trestnému činu vraždy"; je naopak názoru, že její "role byla jen vedlejší", byla "v hierarchii účastníků v procesu až na posledním místě" a pro výsledek nesehrála "určující roli". V této souvislosti též míní, že neobstojí poukaz Nejvyššího soudu na faktickou rovinu tehdejšího fungování soudnictví, nýbrž měla být ozřejmena "samostatná možnost" tzv. dělnického prokurátora do vedení procesu reálně zasáhnout. 2. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí zůstaly neoznačeny "příslušné důkazy, založené ve spise", které měly potvrzovat, že věděla o "zmanipulování procesu s Dr. H. a spol."; účast při jednání, kde se soudci údajně domlouvali s prokurátory na trestech pro obžalované, měla být prokázána listinou, jež by nesla její podpis. Nepostačuje totiž, míní stěžovatelka, zpráva prokuratury "o možných trestech pro obviněné v procesu s Dr. H. a spol." předložená Ministerstvu spravedlnosti coby "dozorujícímu orgánu", kterou sama "nepřipravovala ani nepodepisovala". 3. Výrok o vině byl založen jen na "etickém odsouzení" její účasti v inkriminovaném procesu, resp. na porušení ustanovení §3, §30, §34 a dalších zák. č. 119/1873 ř. z., ačkoli má být "jasné", že "případným nespecifikovaným porušením etiky a morálky" nebo "pouhým porušením těchto předpisů" spáchat vraždu nelze. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, porušil ustanovení čl. 81 Ústavy, jakož i §265m odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, neboť udělil odvolacímu soudu "pokyny k hodnocení důkazů", byť formou vyslovení právního názoru, který však byl fakticky sdělením, že "všichni účastníci procesu s Dr. H. byli vinni stejně a tudíž je nutno uznat obviněnou z tr. činu vraždy - s tím, že trestní stíhání promlčeno není". Vrchní soud pak pochybil tím, že již "nikterak dále věc neprojednal a nepřipustil obhajobou navržený důkaz (její) výpovědí", a ponechal jí pouze prostor pro závěrečnou řeč. 5. Městský soud v Praze provedl důkaz anonymním dopisem "zrůdného, nesmyslného a nepravdivého obsahu", čímž "evidentně nastavil veřejné mínění proti ní" tak, že z ní "učinil bestii", což ve svých důsledcích vedlo i k tomu, že byl porušen rovněž čl. 10 Listiny. 6. Její pochybnosti vyvolává i obecnými soudy podané posouzení otázek, který trestní zákon je pro ni příznivější a zda není čin, za nějž "by mohla být případně odpovědná", promlčen. V obdobné věci bylo trestní stíhání tehdy obviněného JUDr. K. V., bývalého vojenského prokurátora, z důvodu podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Tato odlišnost v posouzení blízkých trestních věcí pak zakládá porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť "zákonná omezení základních lidských práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky"; s názorem, že toto ustanovení není aplikovatelné na konkrétní soudní rozhodnutí, stěžovatelka nesouhlasí. 7. Zůstalo též bez objasnění, proč nebyla "stíhána ihned po vzniku příslušné právní úpravy", když "ještě nebyla tak stará a mohla se účinně bránit, na živu byli jistě i další aktéři procesu s Dr. H. a spol.", a stěžovatelku též zajímá, "kde byly uloženy nynější důkazy, na jejichž základě byla odsouzena". 8. Nesprávně byla posouzena v řízení i námitka podjatosti soudců senátu, jenž rozhodoval v její věci, a stěžovatelka ji doplňuje dále tím, že "se nelze smířit" s tím, že usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, vydal Nejvyšší soud v senátu, jemuž předsedal JUDr. P. K., který je znám z kauzy "justiční mafie". Stěžovatelka konečně navrhla, aby v řízení před Ústavním soudem byly provedeny další důkazy k vyšetření její účasti v inkriminovaném procesu, včetně jejím výslechem. Na základě výzev Ústavního soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření. Nejvyšší soud připomenul, že oproti tvrzením stěžovatelky rozdílné právní posouzení věci (ve vztahu k vrchnímu soudu) spočívalo v tom, že zatímco odvolací soud považoval jednání obviněné jen za jednání, jímž "přispěla ke skutku ... vzdálenějším způsobem" (§137 zák. č. 117/1852 ř. z.), podle jeho názoru stěžovatelka "při samém vykonávání vraždy ... činným způsobem spolupůsobila" (§136 téhož zákona). Tento závěr se opírá o zvláštní povahu smrtícího mechanismu (zinscenovaný soudní proces), zjištěného nižšími soudy, "do kterého nijak nezasahoval a v žádném směru ho neměnil", jestliže "výsledek procesu byl předem dán rozhodnutím mimosoudního (politického) orgánu a kdy se materiálně nejednalo o výkon nezávislého soudnictví, (v němž) sehráli soudci i prokurátoři v podstatě srovnatelnou roli spočívající v tom, že jen měli zastřít skutečnou povahu věci a dodat jí vnější zdání legálnosti". Ti i oni se nechali obsadit do rolí inscenace, uvedl Nejvyšší soud, jejíž děj a výsledek určil politický orgán, v těchto rolích každý svým způsobem naplňoval jeho vůli, a tudíž "v tomto smyslu si byli rovni". Nejvyšší soud dal najevo, že upřednostnil hodnotový výklad práva před "ryze formalistickým pohledem zcela odtrženým od skutečného postavení soudnictví, které bylo fakticky podřízeno politické moci", a stěžovatelkou prosazované "zásadní rozlišování odpovědnosti soudců a odpovědnosti prokurátorů" proto odmítl. Vrchní soud v Praze odkázal na závěry vyslovené v napadeném rozsudku a ztotožnil se s právními názory, jež v téže věci vyjádřil Nejvyšší soud. Stěžovatelka v replice k vyjádřením obecných soudů opětovně oponovala s tím, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou. Trestní řízení, jež bylo proti ní vedeno, "nutně chápe jako proces politický, s cílem ji odsoudit jako posledního žijícího účastníka tehdejšího procesu". Vrchnímu soudu v Praze vytkla "slepé ztotožnění se s odůvodněním Nejvyššího soudu", jež přehlíží, že "nesoudila a působila pouze v prvním stupni řízení jako osoba bez možnosti cokoli ovlivnit". Nejvyšší soud znovu podezírá z přijetí "koncepce kolektivní viny", jakož i "presumpce viny"; i kdyby věděla o "manipulaci", její postup by "nemohl být hodnocen jako přímá účast na vraždě, zvláště při seznámení se s tehdejšími podmínkami panujícími ve společnosti". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Přes odkazovaná (a to nezřídka nepřípadně) ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je zásadně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatelka předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu, byť výslovně nedovolávanému, čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními stěžovatelčino řízení a jeho výsledek postiženo není. a) K výtce z uplatnění "principu kolektivní viny" se relevantním způsobem vyjádřily obecné soudy (Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, a usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008, a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008), a není důvod nepovažovat jejich názory za výstižné; byl-li proces s JUDr. M. H. a spol., "předem zinscenován", jeho výsledek založen vně, rozhodnutím "politického orgánu", a jeho vůdčí aktéři vědomě sloužili toliko k vyvolání zdání jeho zákonnosti, pak vskutku postrádá opodstatnění zásadně diferenciovat uvnitř skupiny těchto "aktérů", ať již vystupovali v roli soudců nebo prokurátorů. Závěr, k němuž dospěly obecné soudy, že účast stěžovatelky v tomto procesu jako konkrétní osoby (prokurátorky) se vzhledem k těmto jeho konkrétním znakům (coby pouhé "zdání" procesu) neliší od účasti ostatních prokurátorů, jakož i soudců, "tak podstatně, aby byla zcela nesrovnatelná", je závěrem nejen akceptovatelným, nýbrž jsou jím i spolehlivě vyvráceny úvahy o údajně uplatněném principu "kolektivní odpovědnosti". Stěžovatelka opakovaně přehlíží, že obecné soudy - toliko - posoudily (na základě učiněných skutkových zjištění) i její jednání (vedle dalších jmenovitě označených osob) jakožto způsobilé identifikovat ji s osobou, která podle §136 zákona č. 117/1852 ř.z. "při samém vykonávání vraždy ... činným způsobem spolupůsobila". b) Rozhodný právní závěr (o stěžovatelčině účasti v procesu a jeho subjektivním vnímání) byl formulován na podkladě skutkových zjištění učiněných městským a vrchním soudem, která Nejvyšší soud rekapituloval v odůvodnění usnesení ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009, v podobě shrnutí, že "obviněná jako absolventka právní školy pro pracující byla mezi prokurátory vybrána k zastupování obžaloby v procesu proti JUDr. M. H. a spol. vzhledem k tomu, jak se předtím osvědčila v jiných politických procesech a že vynikala jako dobrý řečník. Z prokurátorů, kteří na věci pracovali, byla ustavena tzv. vedoucí skupina prokurátorů a obviněná byla v této skupině. Z tohoto titulu se obviněná zúčastnila vypracování konceptu obžaloby. Obžalovací spis byl výsledkem spolupráce tzv. vedoucí skupiny prokurátorů s ministerstvem vnitra a byl předložen k politickému schválení. Obviněná se s dalšími prokurátory a rovněž se soudci tehdejšího Státního soudu v Praze zúčastnila společných porad a instruktáží týkajících se trestů a vystupování před soudem. Přitom byla vybrána mezi ty prokurátory, kteří před soudem přednesli závěrečnou řeč. Závěrečná řeč obviněné byla vyhraněným politickým vystoupením, jehož obsahem bylo mimořádně ostré morální odsouzení osob postavených před soud. Jasným záměrem závěrečné řeči obviněné bylo působit emotivně na veřejnost tak, aby uložené tresty akceptovala. Po vynesení rozsudku obviněná podepsala hodnocení procesu. V tomto hodnocení bylo vyjádřeno uspokojení nad jeho výsledkem se zvláštním zdůrazněním toho, že pokud proces "dopadl dobře", stalo se tak zejména "díky Státní bezpečnosti". V uvedeném hodnocení však bylo uvedeno i to, že proces mohl být lépe politicky připraven." Tato skutková zjištění učinil soud prvního stupně z početných listinných důkazů, představovaných "zprávami, přípisy, zápisy a úředními záznamy o přípravě na proces", podrobně specifikovanými v odůvodnění jeho rozsudku (procesní spis, č.l. 205-212) a odvolací soud takto zjištěný skutkový stav zhodnotil jako správný (tamtéž, č.l. 288). Ani stěžovatelka netvrdí, že by obecné soudy dezinterpretovaly kupříkladu obsah zápisu o poradě ve věci "Direktoria" konané na Ministerstvu vnitra dne 3. 5. 1950 ohledně "vypracování" obžalovacího spisu ve spolupráci vyšetřovací skupiny vnitra a vedoucí skupiny prokurátorů, stejně jako zápisu o poradě ve věci "Direktoria" konané na Ministerstvu spravedlnosti dne 17. 5. 1950 za účasti náměstka ministra spravedlnosti, členů tzv. vedoucí skupiny prokurátorů a soudců Státního soudu (procesní spis, příloha č. 3, č.l. 13-16), obsah přípisu ze dne 26. 5. 1950 o další "instruktáži" konané na Ministerstvu spravedlnosti následujícího dne za její přítomnosti (procesní spis, příloha č. 3, č.l. 23) anebo podaného "zhodnocení procesu", včetně "politické přípravy" a dosaženého "dobrého" výsledku (procesní spis, příloha č. 3, č.l. 110). Rovněž není důvod, natož z ústavněprávních pozic, cokoli vytýkat obecnými soudy přijatému hodnocení dokumentu, stěžovatelkou označovaného za "zprávu prokuratury", předloženou "dozorujícímu orgánu" (procesní spis, č.l. 55-57; procesní spis, příloha č. 3, č.l. 20-22) zachycující průběh společné porady "všech intervenujících prokurátorů" se soudci Státního soudu, jež se též týkala uvažovaných trestů. Požaduje-li stěžovatelka, aby "účast při jednání, kde se soudci údajně domlouvali s prokurátory na trestech pro obžalované v procesu s Dr. H. a spol.", byla prokázána též listinou nesoucí její podpis, stojí za připomenutí, že přípis "zhodnocení procesu" jakožto jeden z důkazů, z nichž obecné soudy dovodily subjektivní stránku zločinu, její vlastnoruční podpis obsahuje. Stěžovatelka ostatně nepředkládá žádné vysvětlení, proč by byla ve zmiňovaných listinách, jejichž pravost nezpochybnila, uváděna (jejími pořizovateli), bezdůvodně. Rovněž není důvod (z hledisek ústavněprávních) oponovat úsudku obecných soudů, že tato zjištění poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že stěžovatelka byla do procesu zapojena ("zasvěcena") v takové míře, že jí bylo i při jejím tehdejším věku, vzdělání, zkušenostech a služebním zařazení zřejmé, že jde "o proces zcela zmanipulovaný, předem zinscenovaný a vedený cílem fyzicky zlikvidovat stíhané osoby" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 47/2009) - bez ohledu na to, že nejsou vinny - a tuto účast na věci přijala s tím, že tak přispívá k tomu, aby bylo vyvoláno zdání regulérního soudního řízení. K námitce opomenutého důkazu vlastní výpovědí se odkazuje na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, resp. na tam vyjádřené důsledky žádosti stěžovatelky, aby hlavní líčení bylo konáno v její nepřítomnosti, čemuž soud prvního stupně vyhověl (srov. procesní spis, č.l. 169, 170); před odvolacím soudem pak učinila stěžovatelka obsáhlé ústní podání, které tento soud i adekvátně reflektoval. O porušení práva vyjádřit se k věci (srov. kupř. čl. 38 odst. 2 Listiny) tedy nejde; ostatně neplatí též, že je obecný soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05). Lze tedy shrnout, že z hledisek ústavněprávního přezkumu vad trestního řízení (ve smyslu regulérnosti dokazování, hodnocení důkazů, úplnosti resp. správnosti skutkových zjištění) není důvod ku relevantní kritice; oproti argumentaci stěžovatelky zde není významného vybočení ze standardů, jež jsou vlastní trestněprávní úpravě, a jež by - nadto - mohla mít reflex v ústavněprávní rovině, vymezené institutem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolávala. c) Co do kritiky důkazu "anonymním dopisem" již postačí pouze konstatovat, že jeho provedení formálně nepřekáží nic; okolnost, že jde o soukromou listinu nepodepsanou pisatelem, má významný důsledek (jen) pro jeho hodnocení (z hlediska věrohodnosti a "správnosti"), což však v dané věci významné není, neboť na tomto důkazu soudy nezaložily žádné skutkové zjištění, natožpak zjištění významné pro rozhodnutí, a k jeho hodnocení tedy ani nepřistoupily. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že proveden - jako nadbytečný - být nemusel, resp. že tato "vlastnost" dotčené listiny mohla být uvážena předem; úvahy stěžovatelky o porušení čl. 10 Listiny jsou však - ve vztahu k posuzované ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů - logicky bezcenné. Obdobné je namístě konstatovat ohledně stěžovatelčiny úvahy o vlivu sdělovacích prostředků na výsledek jejího trestního řízení, jež spočívají ostatně pouze v rovině obecné a hypotetické. d) Nejvyššímu soudu nutno též - proti námitkám stěžovatelky - přisvědčit v doložení závěru, že vytýkaný "závazný právní názor" na právní kvalifikaci skutku vyslovil v prvním dovolacím rozhodnutí (usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008) výhradně ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistil předtím městský soud, a který akceptoval i soud vrchní, jehož rozhodnutí (o zastavení trestního stíhání) tehdy přezkoumával. Jinak - ve skutkové rovině - odvolací soud zavázán nikterak nebyl; byl toliko povinen respektovat právní názor soudu dovolacího, pakliže se rozhodný skutkový základ v řízení před nezměnil. Nelze tedy nalézt jakkoli oporu pro názor, že dovolací soud "zasáhl do skutkových zjištění nižších soudů", resp. že "dal pokyny k hodnocení důkazů"; stěžovatelka pomíjí, že to, co dovolací soud v předchozím rozhodnutí sdělil, byl výlučně právní názor na "správnou" (ve smyslu §136 zákona č. 117/1852 ř. z.) právní kvalifikaci dosud zjištěného skutku. K tomu se ovšem procesně připíná vázanost pro instančně nižší soud zcela samozřejmě, a naopak tvrzení stěžovatelky o porušení §265m odst. 1 písm. a), b) tr. řádu je evidentně nepřípadné, což platí ještě silněji co do jejích odkazů na porušení čl. 81 Ústavy, "že soudnictví vykonávají nezávislé soudy" (v podrobnostech postačí odkázat na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti). e) Stejně tak je efektivní odkázat na přiléhavou oponenturu dovolacího soudu ku stěžovatelčině argumentaci, že "případným nespecifikovaným porušením etiky a morálky" nebo "pouhým porušením těchto předpisů" (§3, §30, §34 a dalších zák. č. 119/1873 ř. z.) nelze "spáchat vraždu", neboť stěžovatelka vskutku zcela míjí nosné důvody napadených rozhodnutí a nezohledňuje, co je podstatné; že totiž obecné soudy dovodily, že stěžovatelka zneužila vykonávanou funkci prokurátora, resp. vykonávala ji v rozporu s jejím právním vymezením (ve "zmanipulovaném, inscenovaném procesu" s předem - zvnějšku, z politické moci - daným výsledkem), čímž "způsobem činným spolupůsobila ... při samém vykonávání vraždy", k níž pak došlo exekucí v něm vydaného rozsudku. Soudy užité úsloví o "etickém hledisku" je tedy zjevně již nadbytečné, event. jen komplementární, a stěžovatelka jeho zdůrazňováním - tuto - podstatu věci jen zamlžuje. Pokud měla stěžovatelka na mysli, že uplatněním "smrtícího mechanismu zvláštní povahy", tj. inscenovaného procesu (provázeného rovněž porušením procesních předpisů, resp. s nimi i "etiky a morálky"), nebylo možno spáchat zločin vraždy vůbec, jde o interpretaci věcně neudržitelnou očividně; není jakékoli opory pro úsudek, že aplikovaný trestní zákon některé "smrtící mechanismy" z dosahu svého §136 vylučoval, a přijetím takového názoru by stát zaručil beztrestnost usmrcení osob využitím právě inscenovaného procesu, a tím rezignoval na jedno ze svých základních poslání, jež spočívá v ochraně lidského života. Ústavněprávně relevantní argument - v kontextu právního posouzení (viz shora) - tedy ani zde stěžovatelka nepředkládá. f) Bez významu pro ústavněprávní posouzení napadených rozhodnutí je rovněž námitka, jejímž prostřednictvím stěžovatelka upozorňuje na odlišný výsledek trestního stíhání prokurátora K. V., ačkoli podle jejího názoru je její věc s ním srovnatelná. I kdyby tomu tak bylo (obecné soudy však poukazovaly na "jiný skutkový stav" a "jiný trestní zákon"), nejde o okolnost podstatnou, byť - samozřejmě - je jednota rozhodovací praxe obecných soudů žádoucí, a jistými procedurálními mechanizmy i sledovanou, hodnotou. Rozhodující však je, že dovolávat se čl. 4 odst. 3 Listiny se v těchto souvislostech není myslitelné; již dovolací soud zcela korektně (a podrobně) stěžovatelce vysvětlil, že se v jeho výkladu mýlí, a to je evidentní již z vlastní dikce, jakož i jeho kontextu (srov. vztah ku čl. 4 odst. 2 Listiny). Vskutku - jak dovodil dovolací soud v napadeném rozhodnutí - toto ustanovení obsahuje principiálně apel zákonodárci při formulování "zákonných omezení základních práv a svobod", a pro přímé užití při aplikaci práva (při rozhodování obecných soudů) k dispozici není. g) Oba soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí také vysvětlily, proč považovaly trestní zákon č. 117/1852 ř. z. v případě zločinu vraždy, "prošlo-li dvacet let od toho času, co takový zločin byl spáchán, a byly-li tu podmínky uvedené v jeho §227 a §229", pro stěžovatelku za příznivější, a to včetně toho znaku, který představuje promlčení trestního stíhání. Stěžovatelka ostatně těmto úvahám neoponuje; vyjádření "pochybnosti", zda "vůbec při posouzení právní věci byl použit správný právní předpis ... a zda není čin, za který by případně mohla být odpovědná, promlčen", regulérní odůvodnění ústavní stížnosti nepředstavuje. V širších souvislostech lze poukázat i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Spolkové republice Německo, stížnosti č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, a ze dne 22. 3. 2001 ve věci K.-H. W. proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 37201/97 (též ve vztahu k námitce stěžovatelky sub 1. shora). h) Otázku, proč nebyla "stíhána ihned po vzniku příslušné právní úpravy", stěžovatelka vznáší coby pouhou spekulaci, bez adekvátní konkretizace důvodů, na jejichž základě by bylo možné předjímat, zda by tato okolnost mohla mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí (viz též Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 15. 11. 2001 ve věci Papon proti Francii, stížnost č. 54210/00, resp. jeho rozsudek ze dne 25. 7. 2002 v téže věci). Stejně irelevantní je i další otázka, již stěžovatelka v ústavní stížnosti klade, "kde byly uloženy nynější důkazy, na jejichž základě byla odsouzena". i) K též napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 11 Td 5/2009, postačí konstatovat, že je zcela v souladu se standardním, v soudní praxi ustáleným výkladem podmínek pro vyloučení soudce (soudců) z projednání a rozhodování věci, který nebyl ani ústavněprávně zpochybněn. O deficit spravedlivého procesu ve smyslu ústavně nekonformního výkladu práva (právního posouzení věci) tedy zde nejde rovněž, a nic na tom nemůže změnit stěžovatelčina osobní kritika předsedy rozhodujícího senátu. j) A konečně, z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž směřují stěžovatelkou vznesené návrhy na doplnění dokazování) je použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279). Důkazními návrhy se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem soudům obecným (prvního stupně a odvolacího), a ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl. O žádosti o "urychlené projednání věci", identifikovatelné s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti (ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2009 Jan Musil předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.1075.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1075/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Ústavní stížnost prokurátorky v procesu s Miladou Horákovou a spol.
Datum rozhodnutí 16. 7. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 4. 2009
Datum zpřístupnění 17. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 4 odst.3, čl. 10 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 117/1852 Sb., §134, §135, §136, §227, §229
  • 119/1873 Sb., §3, §30, §34
  • 140/1961 Sb., §219
  • 141/1961 Sb., §11 odst.1 písm.b, §265b odst.1 písm.g, §2 odst.5, §2 odst.6, §265m odst.1 písm.a, §265m odst.1 písm.b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík trestný čin/vražda
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
dokazování
důkaz/volné hodnocení
promlčení
soudce/vyloučení
soudce/podjatost
kolektivní vina
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Rozhodnutí ESLP ze dne 21. 6. 2011 ve věci č. 2615/10 - Ludmila Polednová proti České republice: stížnost týkající se porušení čl. 7, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1075-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62929
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04