ECLI:CZ:US:2011:3.US.1099.11.1
sp. zn. III. ÚS 1099/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. P., Ph.D. M.B.A., zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, advokátem AK Vrána & Pelikán se sídlem Lazarská 8, 120 00 Praha 2, proti exekučnímu příkazu JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Český Krumlov č. j. 125 EX 735/10-35, spojené s návrhem na zrušení §47 odst. 3 a §55c odst. 3 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, za účasti JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Českém Krumlově, se sídlem Radniční 28, 381 01 Český Krumlov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 13. 4. 2011, domáhá zrušení "exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Marka Franka č. j. 125 EX 735/10-35" připojeného k předmětné ústavní stížnosti, neboť podle jeho názoru jím bylo porušeno základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně navrhuje i odložení jeho vykonatelnosti.
Připojeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 3. 2011 č. j. 125 EX 735/10-35 bylo na základě usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 11. 2010 č. j. 10 EXE 4945/2010-15, jímž byla nařízena exekuce na základě exekučního titulu - rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2010 č. j. 13 Cm 746/2010-108, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 14 Cmo 354/2010-124, rozhodnuto o nákladech exekuce tak, že náklady oprávněného - společnosti ENVI, s. r. o. se sídlem Dukelská 145, Třeboň, byly určeny ve výši 3 720,- Kč (I.) a náklady exekuce ve výši 11 400,- Kč (II.). Tyto náklady exekuce určil pověřený soudní exekutor podle ustanovení §88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, v platném znění (dále jen "exekuční řád") s tím, že tyto náklady hradí povinný - stěžovatel. Stěžovatel byl poučen, že proti předmětnému příkazu k úhradě nákladů exekuce může jako účastník řízení podat u exekutora námitky do osmi dnů od doručení. Pokud námitkám exekutor v plném rozsahu nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§88 odst. 3 exekučního řádu).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že dne 30. 3. 2011 vydal shora jmenovaný soudní exekutor "exekuční příkaz č. j. 125 EX 735/10-45" k vymožení nákladů exekuce postižením obchodního podílu stěžovatele ve společnosti ENVI, s. r. o., přičemž doručením tohoto příkazu dne 4. 4. 2011 pozbyl stěžovatel vzhledem k ustanovení §148 odst. 2 exekučního řádu svou účast v této společnosti. Protože stěžovatel nemá ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 a §55c odst. 3 exekučního řádu proti exekučnímu příkazu k dispozici opravný prostředek, považuje "zbavení svého majetku za protiprávní".
Stěžovatel rovněž navrhuje, aby senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a předložil návrh na zrušení ustanovení §47 odst. 3 a §55c odst. 3 exekučního řádu plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.
Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného "exekučního příkazu".
II.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, zkoumá, zda předmětný návrh splňuje náležitosti ústavní stížnosti a předpoklady pro její projednání.
Nejprve je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, v něm stěžovatel napadá "exekuční příkaz č. j. 125 EX 735/10-35", který připojil k ústavní stížnosti. Jak již bylo výše uvedeno, nejde o "exekuční příkaz" ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu vydaný pověřeným soudním exekutorem ohledně majetku, který má být exekucí postižen, přičemž v něm exekutor k provedení exekuce zvolí některý ze způsobů uvedených v exekučním řádu, nýbrž jde o příkaz k úhradě nákladů exekuce, které ve smyslu ustanovení §87 odst. 4 exekučního řádu vymůže exekutor některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce.
Stěžovatel tak zřejmě směšuje, resp. zaměňuje pojem "exekuční příkaz" s "příkazem k úhradě nákladů exekuce", přičemž v ústavní stížnosti setrvává na neúplném a zjevně nesprávném označení napadeného rozhodnutí jako "exekuční příkaz č. j. 125 EX 735/10-35".
Ústavní soud se tedy zabýval nejprve podmínkami přípustnosti ústavní stížnosti proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 3. 2011 č. j. 125 Ex 735/10-35 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti tomuto příkazu, je nepřípustná (ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel nedoložil, že před jejím podáním vyčerpal možnost podat proti příkazu námitky podle ustanovení §88 odst. 3 exekučního řádu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřuje proti příkazu ze dne 14. 3. 2011 č. j. 125 EX 735/10-35, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Ústavní soud dotazem v kanceláři Exekutorského úřadu v Českém Krumlově ověřil, že ve věci vedené tímto exekutorským úřadem pod sp. zn. 125 EX 735/10 byl dne 30. 3. 2011 pod č.j. 125 EX 735/10-45 vydán exekuční příkaz podle ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu, jímž byla ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 písm. d) exekučního řádu postižena jiná majetková práva stěžovatele - označený obchodní podíl v obchodní společnosti. I když tento exekuční příkaz stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá, posoudil Ústavní soud i tu možnost, zda požadavek na kasaci tohoto exekučního příkazu nelze dovodit z obsahu či z odůvodnění návrhu a dospěl k negativnímu závěru. Ostatně lze dodat, že též proti druhému exekučnímu příkazu č. j. 125 EX 735/10-45 je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, jenž se promítá v uvedených ustanoveních, je její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR).
Ústavní soud připomíná, že stěžovatel, pokud byl přesvědčen o svévolném, zcela nepřiměřeném postupu exekutora, měl jiné právní prostředky k ochraně svého práva (např. návrh na zastavení exekuce, odklad exekuce), kterými by aktuálně zamezil nařízené exekuci, kterou považuje s ohledem na výši vymáhané pohledávky za nepřiměřenou. Skutečnost, že tyto právní prostředky stěžovatel neshledává za opravné prostředky umožňující standardní obranu proti případným excesům ze strany exekutora, neznamená, že je může pominout a domáhat se posuzování opodstatněnosti vedení exekuce, způsobem zvoleným exekutorem v tom kterém konkrétním případě, přímo Ústavním soudem.
V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že to byl právě stěžovatel, kdož porušil svoji povinnost plnit oprávněnému na základě vykonatelného exekučního titulu a vystavil se tak riziku majetkového postihu v souvislosti s vedením exekučního řízení dle exekučního řádu, který je koncipován tak, aby umožnil dosažení uspokojení pohledávky oprávněného v co nejkratší době. Stěžovatel, který v ústavní stížnosti poukazuje na to, že disponuje dostatečným množstvím finančních prostředků, které údajně převyšují hodnotu vymáhané částky, přitom nezvolil nejjednodušší způsob vyřešení situace tím, že by dluh zaplatil. V tomto případě by měl možnost podat odvolání již proti usnesení soudu o nařízení exekuce, eventuálně následně mohl požadovat upuštění od provedení exekuce dle §46 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil jiné prostředky k ochraně svých práv, byla ústavní stížnost shledána jako nepřípustná.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §47 odst. 3 §55c odst. 3 písm. b) exekučního řádu, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti". Pokud je tedy samotná ústavní stížnost nepřípustná a věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu.
Protože Ústavní soud projednal ústavní stížnost v co nejkratším možném termínu, neshledal důvod se zabývat důvodností návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného exekučního příkazu.
Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný a návrh na zrušení právního předpisu odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu