ECLI:CZ:US:2013:3.US.1099.13.1
sp. zn. III. ÚS 1099/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 6 To 72/2013 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. 0 Nt 201/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (vrchního komisaře Odboru obecné kriminality Zlín Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Zlínského kraje Policie České republiky) ze dne 27. 11. 2012 č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-15071 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 a 2 a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 158/2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 6 To 585/2012 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že vazba počíná dnem 27. 11. 2012 ve 3.23 hodin.
Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 920/13 ze dne 20. 6. 2013.
Okresní soud ve Zlíně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele (ze dne 12. 1. 2013) o propuštění z vazby na svobodu jako nedůvodná zamítá, neboť podle §71 odst. 1 písm. a) tr. řádu vazební důvody dle §67 písm. a, b, c) trestního řádu trvají nadále.
Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Státní zástupce nepředložil argumenty, zda ponechání stěžovatele ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním stěžovatele z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhaní. Odpovídající odůvodnění neobsahují ani rozhodnutí obecných soudů.
2. Dalším nedostatkem je absence uvedení konkrétních skutečností, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán. Všeobecný poukaz na "dosavadní obsah spisové materie" není z ústavněprávních hledisek postačující. Poukazy na výpovědi svědků Romana a Lenky Podešvových jsou zcela nepřípadné, neboť "v žádném případě" neodůvodňují vazební stíhání stěžovatele.
3. Stěžovateli nebylo umožněno nahlédnutí do spisu a nebyl ani jiným způsobem seznámen s důkazy svědčícími proti němu a pro důvodnost vazby, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu, rovnost zbraní a zákonné zbavení osobní svobody ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007, jakož i judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Obecné soudy rozhodující o vazbě nemají žádné oprávnění zakázat obviněnému nahlédnutí do spisu poté, co mu policejní orgán přístup do spisu umožnil. Stěžovateli byla odepřena účast na úkonech realizovaných po zahájení trestního stíhání, resp. možnost nahlédnout do protokolů o předmětných úkonech. Vzhledem k existenci stěžovatelova práva na osobní obhajobu nepostačuje, že při jiné příležitosti do spisu nahlédl jeho obhájce. Neudržitelná je argumentace obecných soudů, podle nichž je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06 aplikovatelný jen v rámci rozhodování o vzetí do vazby, a nikoli o žádosti o propuštění z vazby.
4. Usnesení okresního soudu neobsahuje řádný výrok o dalším trvání vazby, což odporuje nálezům Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03 a IV. ÚS 503/03.
5. Obecné soudy rozhodující o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby měly svými usneseními "konvalidovat" nezákonná rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel vzat do vazby.
6. Došlo k porušení práva stěžovatele na urychlené přezkoumání zákonnosti vazby, neboť rozhodování o žádosti trvalo ode dne 12. 1. 2013 do 19. 3. 2013.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71a tr. řádu o žádosti o propuštění z vazby trvající z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. b) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové", "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Ve vztahu k námitkám č. 1 a 2 se patří zaznamenat, že rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, jakož i "vůdčí roli" stěžovatele "v hierarchii stíhané organizované skupiny".
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž poukazovaly na trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněných "pro prakticky totožnou trestnou činnost" na území Slovenské republiky, jeho "sklony k násilnému chování" vyplývající z již zahlazených opakovaných odsouzení za trestné činy ublížení na zdraví, způsobení těžké újmy na zdraví, vydírání a výtržnictví, dále upozornily na páchání orgány činnými v trestním řízení přičítaných skutků "po delší období, jež více méně kopíruje pobyt obviněného na území ČR", resp. že předmětná trestná činnost měla představovat jeho jediný zdroj příjmů.
Rozhodující soudy též specifikovaly důkazní prameny, když poukazovaly na výslechy desítek svědků, odborná vyjádření k metodě pachové identifikace, listinné důkazy včetně opatření o přibrání znalce Odboru kriminalistické technické expertizy Brno - obor genetika, a zdůraznily přitom, že shromažďování důkazů doposud probíhá.
I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění.
Stran námitek pod bodem č. 3 je namístě připomenout judikaturu, kterou Ústavní soud rekapituloval v části IV. usnesení sp. zn. I. ÚS 920/13 ze dne 20. 6. 2013.
Stěžovatel přitom nezpochybnil, že byl Krajským státním zastupitelstvím v Brně včas vyrozuměn o možnosti nahlédnout do vyšetřovacího spisu (srov. obecně uznávanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt), a netvrdí relevantně průmět jím oponovaného procesního postupu do výsledného obsahu napadených usnesení.
Stěžovatelovy poukazy (viz bod č. 4) na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03 ze dne 24. 9. 2003 a IV. ÚS 503/03 ze dne 25. 11. 2004 jsou nepřípadné, neboť v jeho věci nešlo o rozhodování o dalším trvání vazby podle §72 tr. řádu, nýbrž výhradně o žádosti o propuštění z vazby podle §71a tr. řádu.
Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby uznal Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 920/13 ze dne 20. 6. 2013 ústavněprávně konformním, v důsledku čehož jsou stěžovatelovy úvahy o "konvalidaci" bezpředmětné (srov. bod č. 5).
V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též další výhrady stěžovatele ohledně údajných průtahů v řízení (viz námitka pod bodem č. 6). K nim se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li průtahy (zejména) v rámci vedení výslechů svědků - realizovaných policejním orgánem - již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu. Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu