ECLI:CZ:US:2020:3.US.1099.20.1
sp. zn. III. ÚS 1099/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Vávrové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 22 Cdo 4240/2018-221, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 67/2018-171, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 C 287/2016-55, zrušil podílové spoluvlastnictví k tam specifikovaným nemovitým věcem, nemovité věci přikázal do spoluvlastnictví žalobců Mgr. Lucie Pokorné Fakhouri a JUDr. Radka Pokorného a žalovaných Ing. Janě Fakhouri a Ing. Magidu Fakhouri. Žalobcům Mgr. Lucii Pokorné Fakhouri a JUDr. Radku Pokornému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované částku 757 125 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí a žalobci Mgr. Lucie Pokorná Fakhouri a JUDr. Radek Pokorný a žalovaní Ing. Jana Fakhouri a Ing. Magid Fakhouri nechtějí ve spoluvlastnictví nadále setrvat s ohledem na problematickou komunikaci ohledně nutných oprav a rekonstrukce domu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, nemovité věci přikázal podle výše podílu žalobcům Mgr. Lucii Pokorné Fakhouri a JUDr. Radku Pokornému a žalovaným Ing. Janě Fakhouri a Ing. Magidu Fakhouri uložil žalobcům Mgr. Lucie Pokorné Fakhouri a JUDr. Radku Pokornému povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 727 750 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit České republice na nákladech řízení částku 6 020 Kč.
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o nedostatku citové vazby stěžovatelky k nemovitým věcem (nemovitosti stěžovatelka nejméně od roku 2009 nepoužívala, hodlala je prodat, nepodílela se ani na jejich údržbě, byť domu hrozí vnitřní zhroucení). Krajský soud proto uzavřel, že citová vazba stěžovatelky nebyla dostatečně prokázána. Navíc eventuální citová vazba má podle krajského soudu pouze vliv na rozhodnutí o tom, kterému spoluvlastníkovi věc přikázat, nikoliv na výši vypořádacího podílu, neboť §492 odst. 2 občanského zákoníku (zohledňující oblibu věci) na případ nelze použít, jelikož základem pro vypořádání spoluvlastnictví je cena obvyklá podle §1147 občanského zákoníku. Za dané situace proto krajský soud považoval eventuální výslech stěžovatelky k jejímu tvrzenému citovému vztahu k nemovitým věcem za nadbytečný. Ke změně rozsudku okresního soudu proto přistoupil pouze s ohledem na jinou výši vypořádacího podílu zjištěnou na základě nového znaleckého posudku.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Dovolání stěžovatelky totiž nebylo přípustné, neboť směřovalo do skutkových otázek a vycházelo z jiného než zjištěného skutkového stavu; do výroku o nákladech řízení pak dovolání není ze zákona přípustné.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
10. Jak vidno i ze shora uvedeného, zásadní otázkou (a nyní stížnostní námitkou) podle stěžovatelky je, zda soud při stanovení přiměřené náhrady při vypořádání a přikázání věci ve spoluvlastnictví jen jedinému spoluvlastníku či jen některým spoluvlastníkům má zohlednit v její výši případný citový vztah jiného spoluvlastníka (či ostatních spoluvlastníků), kterému (kterým) věc nebyla přikázána. Jak se však podává i ze shora uvedeného, taková otázka pro obecné soudy nebyla v právě posuzované věci rozhodující. Soudy totiž učinily skutkové zjištění (i s ohledem na obsah výpovědi manžela stěžovatelky), že stěžovatelka sice v daných nemovitých věcech vyrostla (vychovávala zde i své děti), nicméně její vztah k těmto nemovitým věcem nebyl tak silný, jak nyní pro účely vypořádání a určení výše náhrady prezentuje (stěžovatelka se o nemovité věci dlouhodobě nestarala, chtěla je prodat - srov. k tomu shora). Nemusely se tedy ani důkladněji zabývat případnou hodnotou věci zvláštní obliby ve smyslu ustanovení §492 odst. 2 občanského zákoníku a jejím eventuálním vlivem na určení výše náhrady při vypořádání spoluvlastnictví.
11. Za dané situace však takové úvahy, respektive výklad jednotlivých ustanovení podústavního práva, nepřísluší ani Ústavnímu soudu. Ostatně ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, jí preferovanému závěru neodpovídá, neboť případné okolnosti citového vztahu, historické a jiné okolnosti má soud i podle tohoto usnesení zohlednit při úvaze, komu vypořádávanou věc přikáže do výlučného vlastnictví, nikoliv při určení výše náhrady pro ostatní (bývalé) spoluvlastníky. V daném případně proto nebylo ani rozhodné, zda-li je určení výše přiměřené náhrady otázkou skutkovou nebo právní (tedy pro účely posouzení přípustnosti dovolání).
12. Pokud soudy konečně ve věci stěžovatelky rozhodly o náhradě nákladů řízení na základě kritéria úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř., dostatečně vysvětlily, proč tak učinily. Stěžovatelka totiž nebyla v řízení konzistentní ve stanovisku, jak spoluvlastnictví vypořádávat. Původně chtěla nemovité věci sama koupit, následně chtěla jednat o výši svého vypořádacího podílu, aby nakonec požadovala ve spoluvlastnictví setrvat s tím, že jí ostatní spoluvlastníci budou platit nájem. Naopak žalobci chtěli spoluvlastnictví od počátku zrušit s tím, že dokonce akceptovali znalecký posudek předkládaný stěžovatelkou k hodnotě vypořádávaných věcí a přijali i jeho následnou aktualizaci.
13. Ústavní soud proto nemá výhrad proti závěru, že žalobci byli v řízení zcela úspěšní, a to jak s formou navrhovaného vypořádání, tak co se týká výše náhrady za spoluvlastnický podíl stěžovatelky (z původního nepřesného znaleckého posudku předkládaného žalobci soud vůbec nevycházel a žalobci na tom zjevně netrvali). Sama stěžovatelka ostatně věcnou argumentaci, kterou by tyto úvahy obecných soudů zpochybnila, nenabízí ani v ústavní stížnosti, když naopak i nyní setrvá v podstatě jen na tvrzení, že soudy o náhradě nákladů řízení rozhodly tímto způsobem jen proto, že jim stěžovatelka neulehčila práci a domáhala se spravedlivé výše náhrady za svůj podíl na vypořádávaných věcech. Taková argumentace stěžovatelky však není z ústavněprávního hlediska relevantní a dostatečná.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu