ECLI:CZ:US:2009:3.US.11.09.1
sp. zn. III. ÚS 11/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008 č. j. 55 Co 397/2008-54 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2008 č. j. 24 C 183/2006-42, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 12. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 10. 2008 č. j. 55 Co 397/2008-54, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 7. 2008 č. j. 24 C 183/2006-42, přičemž - s poukazem na čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - tvrdil, že uvedené obecné soudy mu upřely právo na spravedlivý proces, resp. že toto právo porušily.
S ústavní stížností pak stěžovatel spojil svůj návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené zákonné ustanovení, a to pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny, s principy právního státu vyjádřenými v preambuli Ústavy a s čl. 10 Ústavy {zde s odůvodněním, že odporuje závazku České republiky ve smyslu čl. 1 písm. c) [pozn.: míněn patrně článek 3 odst. 1 písm. c)] Smlouvy o založení Evropského společenství; současně se stěžovatel dovolává aplikace článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství}. Kromě toho navrhl, aby do řízení před Ústavním soudem vstoupila společnost
H - Holding AG, se sídlem ve Švýcarsku, a to buď na místo "žalobce, nebo alespoň jako vedlejší účastník", a vznesl také námitku podjatosti vůči předsedovi Ústavního soudu pro případ, že by mu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisejícího s projednáním ústavní stížnosti a její přípravou.
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 24 C 183/2006, napadeným usnesením obvodního soudu bylo zastaveno řízení o zaplacení smluvní pokuty vedené stěžovatelem proti České straně sociálně demokratické a Cíl, akciové společnosti, v Praze (výrok I), stěžovateli bylo uloženo zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech řízení 2 525 740 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že se stěžovateli vrací zaplacená část soudního poplatku ve výši 70 550 Kč (výrok IV). K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a III potvrdil, ve výroku II je změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech řízení 10 300 Kč; kromě toho bylo jeho odvolání proti výroku IV odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že zmíněné prvostupňové usnesení mu nebylo doručeno a že soud "zneužil" časově omezenou plnou moc udělenou advokátovi JUDr. P. K., která prý zanikla již dnem 9. 11. 2006, což měl soud pominout. Poukazuje na §9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který zakazuje soudní řízení zastavit, s tím, že přesto obvodní soud řízení zastavil a uložil mu náhradu nákladů. Z uvedeného ustanovení dle stěžovatele - a contrario - vyplývá, že pokud soud ve věci samé jednat nezačal, řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku sice může, ale není nákladů, o kterých by mohl rozhodovat [shodně prý §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a tedy že nezaplacení soudního poplatku nelze hodnotit jako zavinění podle §146 odst. 2 o. s. ř.
Dále stěžovatel uvádí, že uhradil vyměřený poplatek a že dodatečné vyměření poplatku ve výši 929 450 Kč usnesením ze dne 31. 12. 2007 č. j. 24 C 183/2006-37 bylo doručeno do jeho advokátní kanceláře v době jeho léčebného pobytu v zahraničí dne 4. 1. 2008, takže ani právní účinky doručení tohoto usnesení nenastaly. Upozorňuje také, že do jeho práv dnem 1. 7. 2008 vstoupila společnost H - Holding AG, což soudu také doložil. Dále tvrdí, že dne 21. 7. 2008 obvodnímu soudu sdělil, že v zahraničí obdržel informaci, že usnesení o zastavení řízení doručil JUDr. P. K. a že z výše uvedených důvodů účinky doručení nenastaly. Pouze "z opatrnosti" podal již zmíněné odvolání. Jde-li o napadené usnesení městského soudu, to bylo doručeno do stěžovatelovy advokátní kanceláře, ačkoliv všechna podání byla z důvodu jeho léčebného pobytu posílána z Basileje. Městský soud se otázkou doručení usnesení soudu prvního stupně vůbec nezabýval a rozhodl přesto, že stěžovatelovu podání ze dne 21. 7. 2008 předcházelo podání JUDr. P. K. ze dne 14. 7. 2008, jenž na nedostatek plné moci upozornil, a který z opatrnosti podal odvolání proti všem výrokům. Odvolací soud měl proto vrátit spis soudu prvního stupně k doručení jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu platí, že buď mu soud prvního stupně svoje rozhodnutí nedoručil, nebo odvolací soud dosud nerozhodl o podání JUDr. P. K. ze dne 14. 7. 2008. Navíc, pokud soud doručoval odvolací usnesení podle §48, a nikoli §46 o. s. ř., nemohly účinky doručení nastat, protože on (stěžovatel) má v daném řízení postavení účastníka, nikoliv advokáta. Protože se odvolací soud stěžovatelovými námitkami proti doručení usnesení soudu prvního stupně uvedenému advokátovi a ani podáním tohoto advokáta ze dne 14. 7. 2008 nezabýval, vše nasvědčuje tomu, že soud prvního stupně mu upřel právo jednat před soudem. Závěrem stěžovatel opakuje, že účinky doručení usnesení soudů obou stupňů nenastaly.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť se zčásti jedná o nepřípustný a zčásti o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu usnesení soudu prvního stupně nebylo řádně doručeno - obvodní soud totiž doručoval advokátu JUDr. P. K., ačkoliv "časově omezená" plná moc, kterou mu stěžovatel udělil, zanikla dne 9. 11. 2006, a obvodnímu soudu tato skutečnost byla známa. V ústavní stížnosti však již stěžovatel neuvádí, z jakého důvodu tato plná moc měla zaniknout. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu (viz č. l. 26), stěžovatel dne 23. 10. 2006 udělil uvedenému advokátovi tzv. generální plnou moc a současně zvláštní plnou moc (viz slovní spojení "výslovně i") "k zajištění doložky právní moci ve věci 24 C 183/2006 u OS 1 v Praze". Ač stěžovatel v podání ze dne 21. 7. 2008 tvrdil, že plná moc zanikla dnem 9. 11. 2006 "vyznačením doložky právní moci na usnesení soudu č. j. 24 C 183/2006-20 ze dne 22. 8. 2006", soudu prvního stupně dle názoru Ústavního soudu nemohlo být v době doručování z obsahu příslušné plné moci vůbec zřejmé, že by měla být omezena tak, jak stěžovatel později tvrdil a nyní tvrdí v ústavní stížnosti. Stejně tak není Ústavnímu soudu patrno, na čem stěžovatel zakládá svůj argument (rovněž ve zmíněném podání obsažený), že by tvrzený zánik jeho vlastnického práva k předmětné pohledávce měl za následek zánik plné moci.
K tomu je třeba v prvé řadě doplnit, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, takže mu nepřísluší, aby nad rámec ústavní stížnosti vyhledával námitky vyslovené v řízení před obecnými soudy a v návaznosti na to možné vady, jichž se tyto soudy mohly dopustit, a následně pak zkoumal, zda snad nevedou k porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele; naopak stěžovatel sám musí označit skutečnosti, které dle jeho názoru zakládají takové porušení, a uplatnit takovou právní argumentaci, aby odpovídala předmětu řízení o ústavní stížnosti, jenž je jiný než předmět řízení před obecnými soudy. Kromě toho, i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že se obvodní soud dopustil při doručování svého usnesení nějakého pochybení (čemuž tak v dané věci není), pak by musel také posoudit, zda by to mohlo vést k porušení nějakého ústavně zaručeného práva nebo svobody. V posuzované věci bylo stěžovateli napadené usnesení fakticky doručeno, stěžovatel se mohl proti němu bránit opravným prostředkem, což také učinil prostřednictvím podání 21. 7. 2008, a odvolací soud pak podaný opravný prostředek (odvolání) věcně projednal. Nic za daných okolností nesvědčí tomu, že by tvrzené pochybení v postupu soudu prvního stupně mělo nějaké dopady v ústavněprávní rovině, konkrétně pak, že by bylo stěžovateli bráněno v přístupu k (odvolacímu) soudu. Pro informaci zbývá dodat, že odvolání podané JUDr. P. K. - s ohledem na sdělení o zániku plné moci v něm obsažené - městský soud usnesením ze dne 2. 3. 2009 č. j. 55 Co 66/2009-63 podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Napadá-li stěžovatel postup obvodního soudu v případě doručování usnesení odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že nejde o vadu rozhodnutí a ani o vadu řízení, které jeho vydání předcházelo. Případnou nápravu takovéto vady tedy zjevně nelze provést zrušením příslušného rozhodnutí, jak se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá. Měl-li stěžovatel tak za to, že mu nebylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, mohl v ústavní stížnosti brojit proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci a tomu přizpůsobit i návrhové žádání (petit) [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Navíc si stěžovatel poněkud odporuje, jestliže na straně jedné tvrdí, že mu dané usnesení nebylo doručeno, a na straně druhé proti němu podává ústavní stížnost. Ostatně, pokud by rozhodnutí stěžovateli nebylo doručeno, a nebylo by tudíž pravomocné, musel by Ústavní soud konstatovat, že stěžovateli vůbec nesvědčí oprávnění k podání ústavní stížnosti [viz §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o další stěžovatelovy námitky, posoudil je Ústavní soud jako nepřípustné. Ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel povinen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to - podle konstantní judikatury Ústavního soudu - nejen formálně, ale i obsahově, což v principu znamená, že v příslušném opravném prostředku musí uplatnit námitky, které později uplatňuje v ústavní stížnosti, a to včetně námitek porušení ústavnosti, neboť ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce není (a ani nemůže být) úlohou jen Ústavního soudu, nýbrž "v prvém sledu" úlohou příslušných orgánů veřejné moci (a v tom rámci především obecné justice). Pokud tak neučiní, staví Ústavní soud v podstatě do pozice obecného soudu, zde konkrétně soudu odvolacího, což se neslučuje s postavením Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a s tím souvisejícím principem subsidiarity ústavní stížnosti zakotveným ve výše citovaném ustanovení. Ze stěžovatelova odvolání ze dne 21. 7. 2008 přitom plyne, že kromě námitky "nedoručení" prvostupňového rozhodnutí (viz výše) stěžovatel uplatnil toliko námitku porušení práva na zákonného soudce, kterou však již neuplatnil v ústavní stížnosti.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, jedná se o návrh, který je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a jako takový sdílí její osud. Protože ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo ani možno se zabývat výše zmíněnými procesními návrhy (tj. vstupem společnosti H - Holding AG do řízení na místo stěžovatele či jako vedlejšího účastníka). Jde-li o podmíněně vyslovenou námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť daná okolnost (tedy že by se předseda Ústavního soudu nějak podílel na projednání a rozhodování stěžovatelovy věci) nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu