ECLI:CZ:US:2007:3.US.1102.07.1
sp. zn. III. ÚS 1102/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, čj. 24 Co 597/2006-145, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 6. 2006, čj. 7 C 147/2005-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2007, doplněnou podáními ze dne 20. 5. 2007 a 25. 6. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, čj. 24 Co 597/2006-145, a výroků I, II a III rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 6. 2006, čj. 7 C 147/2005-102. Stěžovatel uvedl, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti odvolacímu rozsudku podal také dovolání, avšak z opatrnosti podává také ústavní stížnost.
Dne 18. 7. 2007 zjistil Ústavní soud telefonicky u prvostupňového soudu (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), že stěžovatel podal dne 11. 5. 2007 v dané věci dovolání; spis byl dne 6. 6. 2007 odeslán Nejvyššímu soudu.
Na žádost Ústavního soudu (č. l. 11 spisu Ústavního soudu) Nejvyšší soud přípisem ze dne 30. 7. 2007 sdělil, že stěžovatel (žalovaný v původním řízení) podal v dané věci dovolání, a současně zaslal kopii tohoto dovolání. Z předložené kopie Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to proti II. výroku odvolacího rozsudku (který je nutno posuzovat ve spojení s výrokem o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázáním věci žalobci, tj. výrokem I. odvolacího rozsudku), jakož i proti souvisejícímu výroku o nákladech řízení. Stěžovatel rovněž v dovolání požaduje zrušení prvostupňového rozsudku, a to "v části dříve napadené odvoláním stěžovatele" (tj. výrok III prvostupňového rozsudku, který je nutno posuzovat ve spojení s výrokem I a II prvostupňového rozsudku).
Z kopie odvolacího rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl poučen, že proti odvolacímu rozsudku není přípustné dovolání, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (tedy že lze podat dovolání pouze dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž bude na posouzení Nejvyššího soudu, zda dovolání bude přípustným, tj. zda Nejvyšší soud shledá zásadní právní význam napadeného odvolacího rozsudku).
Podle §75 odst. 1 ZÚS ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ZÚS); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 ZÚS).
Dle §72 odst. 4 ZÚS byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z interpretace výše uvedených ustanovení ZÚS vyplývá následující. U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností také dovolání a probíhají tak paralelně dvě soudní řízení, ve kterých se stěžovatel může domáhat svých práv. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti k ostatním procesním prostředkům (§75 odst. 1 ZÚS), jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu