ECLI:CZ:US:2017:3.US.112.17.1
sp. zn. III. ÚS 112/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem, sídlem Štěpánkova 84, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 5518/2016-134, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Barbory Vojkůvkové, místem pracoviště Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a 96 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 2. 2015 č. j. 18 C 415/2014-53 byla zamítnuta žádost stěžovatele jako žalobce ze dne 5. 1. 2015 o osvobození od soudního poplatku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 4. 2015 č. j. 22 Co 144/2015-76 usnesení obvodního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 18 C 415/2014-53 potvrdil. Proti potvrzujícímu usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem, resp. nedoložil, že by případně sám měl právnické vzdělání. Současně znovu požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.
3. Usnesením ze dne 22. 7. 2015 č. j. 18 C 415/2014- 88 obvodní soud zastavil řízení o návrhu stěžovatele ze dne 30. 6. 2015 na osvobození od soudních poplatků, neboť u stěžovatele nedošlo po pravomocném zamítnutí dřívějšího návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků ke změně poměrů. Městský soud usnesením ze dne 4. 9. 2015 č. j. 22 Co 300/2015-102 usnesení obvodního soudu ze dne 22. 7. 2015 č. j. 18 C 415/2014-88 potvrdil. Proti potvrzujícímu usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Při podání dovolání stěžovatel nebyl zastoupen advokátem a opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.
4. Obvodní soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 18 C 415/2014-106a vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Současně jej upozornil, že nebude-li do třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena obvodnímu soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Stěžovatel v určené lhůtě tuto podmínku řízení nesplnil a požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
5. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 č. j. 18 C 415/2014-111 zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Městský soud usnesením ze dne 2. 5. 2016 č. j. 22 Co 92/2016-122 usnesení obvodního soudu ze dne 2. 2. 2016 č. j. 18 C 415/2014-111 potvrdil. Dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel spatřuje zásah do svých osobnostních práv v postupu vedlejší účastnice (žalované) jako zaměstnankyně Ministerstva spravedlnosti.
6. Usnesení městského soudu ze dne 2. 5. 2016 č. j. 22 Co 92/2016-122 napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud sám zhodnotil, zda jsou eventuálně splněny předpoklady pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení stěžovateli se závěrem, že tomu tak není z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Protože stěžovatel ani za této situace neodstranil nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byl dovolacím soudem vyzván, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5518/2016-134 bylo dovolací řízení proti usnesení městského soudu ze dne 27. 4. 2015 č. j. 22 Co 144/2015-76 zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na §241 odst. 1 větu první o. s. ř., ve které se uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzickou osobou mající právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odst. 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle §104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že přes opatření provedená obvodním soudem stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 27. 4. 2015 č. j. 22 Co 144/2015-76 zastavil (§241b odst. 2 část věty před středníkem a §104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud byl příliš formalistický, když zastavil řízení pro nedostatek právního zastoupení stěžovatele při sepisu dovolání a v dovolacím řízení. Stěžovatel připouští, že podle §241 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, avšak v tomto konkrétním řízení se jednalo o dovolání proti rozhodnutím, kterými soudy nižších stupňů zamítly žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků z důvodu dostatečné majetkové situace stěžovatele a z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Stěžovatel poukazuje na to, že ve většině jeho dřívějších věcí soudy osvobození od soudních poplatků schválily; tedy majetková situace stěžovatele zjevně není dobrá. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o zjevné bezúspěšnosti řízení. Uvádí, že byl zproštěn obžaloby v trestním řízení a vedlejší účastnice toto rozhodnutí při své činnosti zjevně nerespektovala. Mohl tedy vzniknout důvod náhrady. Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že nemá dostatek prostředků a soudy včetně Nejvyššího soudu měly podle něj minimálně učinit vše proto, aby došlo k odstranění formálních nedostatků dovolání. Z uvedených důvodů neměl Nejvyšší soud brát věc tak formalisticky a měl stěžovatele poučit o možnosti požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který dovolací řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř.
14. Dle usnesení Nejvyššího soudu, přijatého ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia, ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015 směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§104 odst. 2, §241 a §241b odst. 2 o. s. ř.).
15. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že přes opatření provedená obvodním soudem stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř.; dovolací soud proto řízení o dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 27. 4. 2015 č. j. 22 Co 144/2015-76 zastavil. Uvedené závěry Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu