ECLI:CZ:US:2012:3.US.1142.12.1
sp. zn. III. ÚS 1142/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. W., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2012 č. j. 48 C 222/2011-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v její občanskoprávní věci, a to pro porušení "práva na rovnost subjektů" a práva na nerušené užívání vlastnického práva zaručeného v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatelka navrhuje ke zrušení rovněž.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem 22. 2. 2012 č. j. 48 C 222/2011-21 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhala zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Soud v odůvodnění vysvětlil, že se žalovaná nedostala do prodlení, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku stěžovatelky podle ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavně, nemorálně a nedemokraticky zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle občanského zákoníku povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění. Takové zvýhodnění podle jejího názoru nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení §21 občanského zákoníku a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů. V konkrétních souvislostech má stát podle stěžovatelky dostatek času se připravit, aby poškozeného včas odškodnil, pročež dostatečnou je k tomu lhůta dvouměsíční, a od ní také odvíjela vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení. Stěžovatelka poukazuje též na obiter dictum obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09, do nějž Ústavní soud zahrnul úvahu, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody v budoucnu zkrácena.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v její věci a k jejímu neprospěchu aplikováno.
Stěžovatelce však přisvědčit nelze.
Jak bylo řečeno v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci se prosazuje "mnohem větší" sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, byť podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst. 3 a 4 Listiny). Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373) dovodil, že již z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena". Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny.
Jelikož je stěžovatelce tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.
Ani z Ústavním soudem vyjádřeného očekávání (viz výše), že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", není přirozeně (ve prospěch argumentace stěžovatelky) ničeho významného dovodit; rozhodně odtud automaticky neplyne, že stávající lhůta je protiústavní (jinak by tak Ústavní soud již v tamní věci učinil).
Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jeho protiústavnost stěžovatelka odvíjela výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.
Z opakovaně zmiňovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 stojí za připomenutí hodnocení tamní věci jako bagatelní (což platí i o věci nyní posuzované), a tomu odpovídající (restriktivní) důsledky pro navazující ústavněprávní přezkum.
Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu